JAK JSEM PŘEKONALA FOBII Z MLUVENÍ NA VEŘEJNOSTI

Dnešek byl pro mě velkej den. Měla jsem (svou první) přednášku o zero waste. Na ZŠ Botičská. Ale byl neobyčejnej i z jinýho důvodu. Překonala jsem jeden velkej strach, kterej se se mnou táhne už od základky: Totiž mluvení na veřejnosti. Na začátcích školních roků jsem se vždycky klepala, aby pro splnění předmětu nebyla potřeba […]

MAMA TWEETS: DOKONALÁ KRÁDEŽ VÁNOČKY

Šinu si to starým Colora… Promiňte, už se mi z toho zpívání Iggymu žehlí mozek. Šinu si tu se synem do akvaparku. Jedeme městským busem již tradičně do Šutky. V prostoru pro kočárky je těsno, vedle nás je nalepenej sporťák s holkou asi o půl roku starší než Iggy. Jako již tradičně se cestou z […]

TENHLE SVĚT JE MI ČÍM DÁL VÍC CIZÍ

Jsem Andrea. Je mi šestadvacet a vyhýbám se společnosti. Zcela dobrovolně. Poslední dobou se cejtim jako marťan a můj mozek paralyzuje jedna věta: Tenhle svět je mi čím dál víc cizí. Ta věta se vynořuje a zase mizí. Nikdy však nežbluňkne hluboko pod hladinu vědomí. Na mojí šedý kůře mozkový vysedává často. Poslední dny dost […]

NEFILTROVANÁ MAGIE ŽIVOTA

Jeli jsme mlčky Ďáblickým hájem, když se před náma rozevřely sluncem pozlacený horizonty. Sjela jsem z lesní cesty na pole, zastavili jsme se a… hltali. Ta chvíle měla všechno. Mlčeli jsme, a přesto nám bylo jasný, co se v druhým odehrává: Příliv štěstí. Příliv zlatavých odlesků, šumění stromů a ta dechberoucí podívaná, kterou nám před […]

JAK JSEM SI ZIDEALIZOVALA MATEŘSKOU DOVOLENOU

Musel to být někdo, kdo se s oblibou rochní v sarkasmu. Jo jo, ten, kdo vymyslel termín „mateřská dovolená“. Ne, nejsem blbá, abych si nedala jedna plus jedna dohromady a myslela si, že na mateřský budu snídat white russian o šesté večerní. Mateřskou jsem si ale trochu idealizovala. Věřila jsem, že bude tak trochu dovolenková. […]

JAK (NE)ZÁZRAČNÉ JE POČÍT DÍTĚ

Nedávno jsem se setkala s kamarádkou. Svědkyní, holkou, se kterou mě pojí sarkasmus, upřímnost a snad i chuť debatovat intelektuálně na úrovni. Kdo se někdy setkal s duší stejně sarkastickou, jistě tuší, jak si my dvě rozumíme. Sdílený smysl pro humor hraje v mezilidských vztazích tolik. S touhle kamarádkou jsme se pochopitelně dostaly na téma […]

JAK JSEM SE ROZKOJILA (A VYKRMILA SVOJE DÍTĚ)

Ježiši… … prosvištělo by mi hlavou, kdybych před začátkem letošního roku někde zahlídla článek s tímhle titulkem. Těm matkám snad v mateřským mlíce plave mozek. Kdybych ale na tenhle text narazila letos, horlivě bych klikala. Když vám bezprostředně po porodu položej na hruď tu nahou kostřičku, okamžitě se ve vás probudí ochranitelský reflex. Jste zodpovědní. […]

INSTAGRAM? INSTANTNÍ GRAM. FRUSTRACE

Instagram. Insta gram. Instantní gram. Čeho? Frustrace. Scrolluju newsfeedem dolů. Zastavuju se u fotek blogerek a jejich mimin. Všechny mají jedno společné – matky i děti se zubí od ucha k uchu a fotku doprovází popisek o životním štěstí. Nebo tak něco. Scrolluju a koukám. Co má který mimino na sobě. Čtu. Co který mimino […]

MÁMA SAMA VENKU. ZN.: DIVNÝ

Šinu si to do sekáče. Mám hodinu a půl i s dojezdem dom, abych nakrmila jeden hladovej krk. Jdu ven. Sama. Sama! A připadám si… divně. Všichni na mě zíraj. Jako kdybych měla na rameni hovno od holuba. Nebo se mi to jen zdá? Cítím na sobě pohledy. Škatulkujou mě. „Á, studentka už zase nestíhá.“ […]

CO S SEBOU DO PORODNICE U APOLINÁŘE. A NA CO SE VYKAŠLAT

Jo, vim, takovými články je už internet zamořenej. A přesto jich není dost. Když jsem se ještě kutálela tam a zpět, nemohla jsem se nabažit radami a zkušenostmi s tím, co si sbalit do porodnice, konkrétně do Zemské porodnice U Apolináře v Praze. Pročítala jsem blogy, pročesávala web a jo, došlo i na eMimino. Dá […]

RYCHLÝ TIP OD SKLIZENA: PŘÍRODNÍ BARVENÍ VAJEC

Zrovna jsem narazila na fotku v záhlaví. A musím ji okamžitě sdílet. Protože Velikonoce se blíží kvapem. Protože nejsem typ, co by obarvoval vajca. Ba je dokonce zdobil roztaveným voskem nebo ubrouskovou technikou. Ba je pomaloval vodovkama… A tak mě potěšilo, že se někdo jiný, nadšený do této velikonoční tradice, podělil o návod na obarvení […]

KDYŽ SE MLÍKO TLAČÍ NA MOZEK. MOJE ŠESTINEDĚLÍ

Tenhle článek byl málem hotový ve čtvrtém týdnu. Přesně jsem měla v hlavě, jak ho začnu: „Že si ženský v šestinedělí sotva stačí umejt hlavu? A nejsou na hlavu?“ Pak jsem si ale přece jen řekla, že počkám do konce. Byla to jen taková formalita z mojí strany. Pche, naše miminko je hodný, spokojený, kojení […]

TĚLO MÉ, KDE JSI?! TŘI POPORODNÍ DNY U APOLINÁŘE

Sklenice rybičkový pomazánky. Spráskala jsem ji celou. A to jsem ještě ani nestihla slézt z porodnickýho lůžka. Moje první dny na oddělení šestinedělí začaly docela vtipně. Sotva jsem dotlačila, rozlítly se posuvný dveře s asistentkou zvolající „večeře!“ Byl to pro mě šok. Ten nejmilejší, ovšemže! Ani ve snu by mě nenapadlo, že mi donesou jídlo […]

28 HODIN. MŮJ POROD

28 hodin. Můj porod. Ještě než se seznámíte, pečlivě si to rozmyslete, milé zakulacené čtenářky. Tenhle porod sice nebyl čirým martyriem, ale ani procházkou růžovým sadem. Následující řádky tak nejsou ideální psychickou přípravou. Protože jsem ale před porodem zvědavě pročítala zkušenosti novopečených maminek a tenhle blog je zároveň takovou mojí kronikou, rozhodla jsem se přispět svou […]

JAK DOBŘE „ZAKALIT“ A NEVYPÍT ANI KAPKU ALKOHOLU

Opravdu vás alkohol dostane do rauše? Do stavu, kdy jsou vtipy vtipnější, konverzace zábavnější a společenský prožitek intenzivnější? Nemusíte kvůli tomu pročesávat vědecká fóra. Prostě to zkuste nějaký čas bez alkoholu. A třeba zjistíte jako já, že alkohol je dost možná nepřiznaný placebo… *** Vypozorovala jsem to během těhotenství. Během těch devíti měsíců jste na […]

BYL TO BOŽÍ ROK

LEDEN Odjezd do Thajska. Pamatuju si to naprosto přesně. 17. ledna, den před odjezdem, jsme vystěhovávali poslední věci z Nightpunku. To byla přezdívka našeho prvního bydlení, která vznikla z Adámkovy nekonečný fantazie. Nebo spíš hravosti – na vchodových dveřích stálo „Nightfunk“. Punk z toho vzešel velmi rychle a přirozeně. Byt 2+1 se nacházel ve sklepě, […]

ZPOMAL, MÁMO!

Začalo to už někdy na střední, když jsem bydlela na vesnici. Tehdy jsem deset kilometrů dojížděla busem na gympl. Moje ráno vypadalo pokaždý stejně – vstala jsem si v půl šestý, abych mohla před tři čtvrtě na sedm vyjít z baráku. A klidným krokem dojít na náměstí, kam přijede autobus přesně ve chvíli, kdy se […]