K SNĚDKU: PAD THAI

Tenhle recept není můj. Je mýho manžela, prvotřídního kuchaře, díky kterýmu na mateřský nevařím podle Ládi Hrušky.

Já v podstatě vůbec nevařím, za což jsme jistě vděční oba.

Adam odjakživa tíhl k vaření. Během studia na vršovický hotelovce měl útlum (rád vám o tom někdy povypráví), úvazek v jednom vinohradském bistru mu zase potvrdil, že práce v gastru prostě není pro něj.

Protože si rád uvaří v klidu, podle sebe a hlavně kvalitně. Víte, co myslím – nedat místo vývaru bujón a místo rozmixované zeleniny jíšku.

A tak nejradši kuchtí doma. V čemž ho pochopitelně podporuju.

Na asijský jídla je vůbec frája – nikdy jim nechybí ani jedna z typických chutí: pálivá, kyselá, sladká a slaná. Všechno je precizně dochucené a vyvážené.

Recept na pad thai nebude jediný z jeho „dílny“. V rukávu má(m) ještě kung pao nebo smaženou rýži (nasi goreng). Třeste se!

Ale teď už na veganský pad thai!

 

VEGANSKÉ PAD THAI

 

© Andrea Vránová

Počet porcí: 2

Ingredience:

Arašídy

1 bloček tofu (180 g)

Rýžové nudle (150 g nebo 3 „čtverečky“, pokud kupujete porcované)

Svazek jarní cibulky (3 stonky)

4 lžíce sójovky

4 lžíce cukru

Chilli dle chuti

7 lžic citronové či limetové šťávy (nebo 4 lžíce tamarindové pasty) + šťáva z půlky citronu (1 limety)

2 lžíce slunečnicového oleje

2 šťastná vejce (pro vegetariány)

Postup:

  1. Vše si připravíme dopředu. Namočíme nudle do vlažné vody s kapkou oleje, nakrájíme tofu na kousky a jarní cibulku šikmým řezem na tenké oválky. Připravíme si omáčku spojením citrusové šťávy, sójovky, cukru a chilli pomocí metličky.
  2. Na pánvičce opražíme nasucho arašídy. Dáme stranou.
  3. Na oleji osmažíme tofu dozlatova a dokřupava. Dáme stranou a snížíme teplotu na střední až středně vyšší stupeň (z devítky třeba na šestku, sedmičku).
  4. Na pánev rozklepneme vejce a nemícháme. Jakmile budou zespodu trochu uvařená, lehce rozmícháme na větší kusy.
  5. Scedíme nudle a přidáme je do pánve spolu s tofu. Dobře promícháme, aby se všechny ingredience včetně vajec dobře spojily.
  6. Hned poté zalijeme nudle omáčkou. Snížíme teplotu na střední stupeň (na pětku) a necháme omáčku trochu zredukovat.
  7. Nakonec přidáme arašídy, jarní cibulku a šťávu z půlky citronu a důkladně promícháme.

Tenhle recept má jedinou chybku – rýžové nudle. Ty totiž stále kupuju v plastu.

Ráda bych to ale změnila a pomoct mi v tom můžete vy!

Víte o místě, kde se dají koupit rýžové nudle bez obalu? Napište mi kdyžtak do komentářů. Děkuju!

JDĚTE S TÍM KOČÁREM DO PR***!

20. duben 2018

Stromovka, Praha

„Dámy, můžete s tím jet do prdele?“ zařve na dvě maminky s kočárky strejka drandící na kole. „Tady se nedá projet, s tím zabíráte celej chodník!“

Poznámka autorky: dámy zabíraly třetinu chodníku a byl idylický slunečný den. Pán měl evidentně podělanej den. Život. A nemoh se na ty vyklidněný duše takhle při pátku dívat.

ROCKER, NEBO ROCKERKA?

18. duben 2018

Second hand Druhá vlna na I. P. Pavlova, Praha

Platím za dvě trička pro Iggyho, jedno je fanouškovský s Metallicou.

„Máte v kočáře rockera nebo rockerku?“ snaží se navázat konverzaci prodavačka.

„Rockera,“ snažím se odpovědět stejně mile, i když jsem v nervu, protože Iggy už několikrát skučel a domů to mám půl hodiny.

Paní se navíc předtím ještě pár minut vykecávala se zákaznicí přede mnou. „Já jsem takhle pořídila dceři Rolling Stones. Vystřihla jsem z trika ten nápis a našila ho na tričko její velikosti. Nechala jsem tam schválně vidět ty stehy, aby to vypadalo rockersky,“ vypráví nadšeně.

Iggy řve, ona básní a já uvnitř trnu. Hypnotizuju její ruce, jak skládá oblečení do komínků, a pohledem se je snažím pošťouchnout.

„Díky a mějte se!“ nahodím hollywoodský úsměv, v němž se mísí úleva a falešná zdvořilost. Popadnu trika a peláším s kočárem dom. Úsměv je za dveřmi tentam.

HROZNĚ RYCHLE TO ROSTE

15. duben 2018

Výtah do metra Ládví, Praha

„Má to jen jedno minus – hrozně rychle to roste,“ nakloní se postarší dáma spiklenecky k Adamovi.

„Nestihla jsem se ani otočit a vnučce už je dvanáct!“

NEJLEPŠÍ JE TO CELÝ PROSPAT

9. duben 2018

Výtah na Andělu, Praha

Zajíždím s kočárem do výtahu v přestupní chodbě. Připojuje se postarší ženská. Jedna z těch, kterým táhne na sedmdesát a snaží se to překrýt křiklavým make-upem, blond barvou a sytě růžovým oblečením pro mladistvé. Sympaťanda.

Vmáčkne se k nám ještě dvoumetrovej chlápek, manažerskej typ. Holohlavej, s výrazným špičatým nosem, co v nažehlený košili a oblekových kalhotách vypadá v prostředku MHD trochu nepatřičně.

„Jedete s náma?“ ptá se dvou mladíků venku. Zpoza zavírajících se dveří k nám dolehne jen nesouhlasné zamručení.

Atmosféra ve výtahu je taková povznesená (to bude asi tím jarním sluníčkem) a moje mluvidla se touží projevit. „Asi se nechtěli mačkat,“ prohodím tak s úsměvem.

Plešatej obr pookřeje: „No, vidíte, a já jsem se k vám zrovna tak hezky natisknul,“ kývne směrem k blond babce. Seniorka se zaculí jako dívenka.

Chvilka ticha.

„A nejlepší je to celý prospat,“ kývne sympoš hlavou ke spícímu Iggymu.

Já: „To jo, tak snad neprospí celej život.“

MÁMA SAMA VENKU. ZN.: DIVNÝ

Šinu si to do sekáče. Mám hodinu a půl i s dojezdem dom, abych nakrmila jeden hladovej krk.

Jdu ven.

Sama.

Sama!

A připadám si… divně.

Všichni na mě zíraj. Jako kdybych měla na rameni hovno od holuba.

Nebo se mi to jen zdá?

Cítím na sobě pohledy. Škatulkujou mě.

„Á, studentka už zase nestíhá.“

„Nezávislá kariéristka, co nezavadí pohledem o nikoho jinýho, protože vypadat ,busy‘ je ,in‘“

„Šťabajzna, co ve dne kafíčkuje a v baru si hraje na nedostupnou.“

Cítím se nepříjemně. Ale proč? Ještě před třemi měsíci to bylo normální. Byla jsem jen já. Žádná opora v podobě Iggyho. Žádný společník při procházkách a pochůzkách.

Cítím se poloprázdně – jako bych někde upustila svou duši.

Cítím se zranitelně. Musím znovu odrážet flirtovný pohledy chlapů po čtyřicítce. Jsem zase jen holka, jejíž vytetovaný snubní prstýnek je příliš malý na to, aby prozrazoval status manželky.

Tři měsíce nepřetržitýho kontaktu s malým človíčkem. A já se solo cítím nesvá.

Jenže vono není divu.

Když tlačíte před sebou kočár, máte to u kolemjdoucích zpečetěný:

Jste matka. Hlavně matka.

Bez námahy se vlezete do jediný škatulky. A to je náramně pohodlný.

Nemusíte se hlídat. Nějak se tvářit. Do něčeho se stylizovat. Nebo se snažit být nejlepší verzí sama sebe, aby vás cizinec, kterej na vás v metru zírá, nezaškatulkoval špatně.

Jako matka se cítíte jistější. Jinak to ani nejde – jste zodpovědná za další bytost. A děláte za ni (alespoň do nějaký doby) rozhodnutí.

Zároveň na vás tolik neuplívají pohledy cizích mužskej, když před sebou tlačíte kočár. Ten totiž hlásá „patřím k někomu a mám k němu tak blízko, že jsem dovolila, aby se naše geny pomíchaly“.

Je to úleva. Mama status je neuvěřitelně osvobozující, pokud, stejně jako já, nehodláte vyhřátý místečko v manželský posteli nechat (nikdy) vychladnout.

A když se na vás někdo blbě podívá, nemlátí se to ve vás celej den. Protože stačí jeden pohled do kočáru. A všechno to, o čem jste si mysleli, že jsou starosti, je fuč.

Vždyť na čem záleží víc, než na spokojenosti toho malýho člověka?

Možná je za tím ochranitelskej pud. Člověk musí být dostatečně nad věcí, silnej, aby nenasákl negativní energii, co se na něj valí kupříkladu v ranním metru. A neposílal ji dál, směrem k té nevinné duši.

A koneckonců kočár samotný funguje jako hmatatelná i pomyslná opora. Pořád ve mně dřímá nejistej introvert a žmoulat něco v ruce mě uklidňuje. Madlo kočáru poslouží dobře.

A s Iggym jsme takoví „partners in crime“. Dva jsou víc než jeden, když čelíte davu. Máte při sobě někoho, o kom tušíte, že vás má rád. A to je k nezaplacení.

Že by počínající fixovanost na dítě?

Věřím, že ne.

Moc dobře si uvědomuju případy rodičů, kteří šli po odstěhování dětí od sebe, protože nevěděli, jak naložit s tím nenadálým prázdnem.

S mateřstvím je ten život ale stejně takovej kompletnější.

JAK SE ŽIJE S CHLAPEM, CO KUPUJE PLASTY

Tohle je naše taška na plasty.

 

© Andrea Vránová

Vidíte správně – je plná.

Kdo ji naplnil, když se tenhle blog snaží šířit bezobalovou osvětu?

On.

Teda… my.

Když jsem narazila na blog Zero Waste Home bezodpadové průkopnice Bey Johnson, co vměstná roční odpad své čtyřčlenné rodiny do zavařovačky, spadla mi brada. Wow, to je frajerka, pomyslela jsem si. A obdivuju ji za to doteď. Ani po dvouletém bezobalovém soustředění se náš roční domácí odpad nevleze do zavařovačky. Ba popelnice.

Což o to – rozložitelné a dobře recyklovatelné papírové nebo skleněné obaly mě neprudí.

Jenže u nás pod dřezem má svoje místo taška na plasty. Obří taška na plasty. Co se nadlábne až k prasknutí jednou za měsíc, dva.

Protože manžel.

Jak můžu po jeho boku žít?

Odsoudit ho za bezobalový pohanství by bylo jednoduchý. A pokusit se ho přimět, aby konvertoval k zero waste náboženství, zase příliš těžký.

A dost možná osudný – pro náš vztah.

Jo, měli jsme emotivní debatu. Na jejím počátku stála docela nevinná otázka: „Nechceš si na nákup vzít látkový pytlíky?“

No, nevinná. Ona už byla poslední kapkou. Poslední kapkou v moři informací o stavu planety, kterými jsem Adama zahrnovala.

Cítil se tlačenej. Tou nevyřčenou zodpovědností, co vznikala s každou další zprávou o plastových oceánech nebo mikroplastech.

Cítil se zahlcenej. Mým neustálým žvejkáním o bezodpadové problematice. Sousloví „zero waste“ mu cuchalo nervy.

Muselo tedy zákonitě dojít na kompromisy…

… a tak jsem přivřela klapačku.

Ne, nepřestala jsem věřit v sílu bezodpadové filozofie.

Jen se ji snažím předávat způsobem, co nebude odpuzovat, ale inspirovat. Tam, kde je o ni zájem.

Na srozuměnou – manžel není ignorant, když dojde na přírodu.

Jak mi sám včera řekl, bylo by fajn lidem vysvětlit, že ten sáček na banány opravdu nepotřebujou. Stejně jako na cokoliv, co se oloupe. Nebo umyje. Beztak na potraviny v obchodě sahá denně nespočet rukou.

A když jde nakupovat, přibaluje si látkové sáčky na pečivo, aniž bych jen pípla. Jsem pyšná manželka!

 

S obaly nebo bez, já ho stejně žeru. <3 © Andrea Vránová

Co ale nesežene v papíru, kovu, ve skle nebo bez obalu, koupí zkrátka v plastu.

Nikdy jsem mu za to nevyhubovala.

Poučila jsem se počínáním jedné zero waste veganky, se kterou jsme se setkali na Bali. Z jejího „musíš“, „nesmíš“, „měl bys“, „je správný“. Z toho, že prý hodiny žíznivá a unavená procházela letiště od prodejny k prodejně, jen aby si nemusela koupit vodu v lahvi. Nehledě na svýho stejně žíznivýho partnera, co klopýtal za ní.

To je moc, došlo mi okamžitě.

Zařekla jsem se, že nikdy nebudu šířit cokoli způsobem, který by omezoval jiné v jejich svobodě rozhodování. A pohybu tuplem.

Navíc jsem nesmírně vděčná, že se Adam stará o krmení naší ledničky. S naším synátorem Iggym, ze kterého se klube neposeda, jsem ráda, že si stihnu přejet zuby a vyčesat na temeni ananas. Na pravidelné nákupy potravin nezbývá čas.

A koneckonců nám všem, co bychom rádi žili bezobalově (a nezcvokli se z toho), hází potravinářský průmysl klacky pod nohy.

„Já bych tu rejži nebo špagety koupil do látkovýho sáčku, ale objet kvůli tomu tři místa vyžaduje energii a čas, kterej nejsem ochotnej obětovat,“ vyložil karty na stůl.

To, že nenakoupíte všechno bez obalu na jednom místě, je podle mě jedna z nejvíc demotivujících věcí na cestě k zero waste životu. A cena je hned v závěsu.

Ono totiž ani v největší pražské bezobalové prodejně Bezobalu nepořídíte všechno. A když jo, cenově to není žádná hitparáda. Alespoň pro nás, mladý rodiče, s jedním průměrným příjmem.

Jasně, vždycky jde udělat opatření, díky kterým se plast do domu nedostane nebo jen minimálně. Třeba když si odpustíte rýžové nudle, které jinak než v plastovém obalu nejde koupit, a dopřejete si místo toho třeba brambory. Nebo podniknete útok na bezobalové prodejny a nakoupíte si na celý týden, abyste pak nemuseli vandrovat z místa na místo přes týden.

Pokud má být ale bezobalový životní styl dlouhodobě udržitelný, nesmí vás přivést do blázince. Třeba z pobíhání po obchodech, jen aby v tašce neskončil plast… abyste se následně cítili frustrovaní, že jste si za celý týden nenašli chvilku pro sebe.

A…  netlučte se za svoje chutě. Za to, že milujete vietnamskou kuchyni, protože rýžové nudle na váhu neseženete.

Každý máme svoje limity, priority a různý vztah k přírodě. To, co pro mě zajížďka není, může pro někoho jiného znamenat významnou oběť. To je třeba respektovat.

Na závěr jsem si vzpomněla ještě na jeden vztahovej příběh. On masožravec, ona veganka, co mu těch deset deka slaniny nekoupí.

Rozumím veganům, že se jim příčí koupě „mrtvoly“. Asi je to silnější důvod, než když bezobalovej nadšenec odmítne partnerovi koupit chipsy.

 

© Andrea Vránová

Vždycky ale budu řadit svůj vztah a rodinu na první místo. Pod podmínkou zachování svobody. Já ho neomezuju, on mě neomezuje. Já ho nevláčím po šopech a neprudím za každý koupený plast. On mi dopřává volnost v nakupování bezobalových alternativ, co nejsou vždycky ty nejchutnější.

Člověka nezměníte.

Ale můžete ho inspirovat. Zvlášť když to je ten nejbližší.

A na závěr pro představu, co že v té naší žluté tašce je (a v supermarketu tak neseženete alternativu ve skle, v papíře, kovové nádobě či bez obalu):

> špagety (nejčastější odpad – manžel by pro ně zabíjel)

> tofu

> jogurt (výhodnější než varianta ve skle)

> rýžové nudle

> tvaroh

> rýže

> řapíkatý celer (proč?!)

A jak zvládáte soužití s partnerem, kterého obaly nepohoršují, vy? Dejte vědět do komentářů!

K SNĚDKU: PESTO Z ŘEDKVIČKOVÉ NATĚ

Vždycky když jsem zpracovávala ředkvičky nebo svazkovou mrkev, zbylo po nich velké množství bioodpadu.

Tedy, sousloví „velké množství“ je relativní. Pro žížalky v mém malém bytovém vermikompostéru ale byly všechny ty zelené části příliš velké sousto.

Když jednou, při letu mrkvové natě vzduchem s cílem na koš, na mou šedou kůru mozkovou zaťukal Bugs Bunny: „Proč to vyhazuješ, když je to mňamka?“

Shodou okolností na mě o pár dní později vyskočil recept na pesto z mrkvové natě.

Wow, sníst mrkev do poslední zelené buňky? Výzva přijata.

 

© Andrea Vránová

Když jsem ale dala nať do mixéru, přišlo rozčarování – ani po zředění tekutinou se nerozmělnila.

Nevzdala jsem to. Vzhledem k oblíbenosti ředkviček u nás doma jsem do blenderu záhy nacpala jejich lístky. A hle – jak se krásně poddaly!

Samy o sobě je rozmixujete s velkou námahou. Po přidání olivového oleje a citronové šťávy to však půjde hladce. Vmixujte rozmačkaný česnek, pepř, sůl a rozemleté oříšky a – obstojné pesto je na světě.

Na tomhle receptu miluju to, že se potravina zpracuje komplet. Kolik podobně maskovaného jídla asi vyhazujeme?

A tak se při porcování zeleniny pozastavuju dál.

V mrazáku už na svou chvíli čeká zelená část květáku a stonek brokolice. A já se třesu na zeleninový vývar.

Škrtí vás rozpočet, ale toužíte dát tělu něco, co má smysl? Zkoumejte a vymýšlejte. Ještě než odřezek poletí do koše, zrentgenujte ho a vyhodnoťte, jaký má skutečný potenciál.

Vy se nasytíte, peněženka nezhubne a žížaly ve vašem kompostéru zas neumřou na přežrání.

To je win-win pro všechny, no ne?

 

PESTO Z ŘEDKVIČKOVÉ NATĚ

© Andrea Vránová

Počet porcí: 1

Ingredience:

Ředkvičková nať

Citronová šťáva

Olivový olej

Rozmačkaný stroužek česneku

Rozemleté oříšky (lískové, vlašské, pistácie, jiné podle chuti)

Sůl a pepř

Trocha nastrouhaného parmazánu (pro nevegany)

Postup:

Všechno dohromady rozmixujte. Tak jednoduchý to je! Množství tekutých ingrediencí a koření jsem záměrně neuváděla, protože každému vyhovuje jiný poměr. Pesto tak okoštujte a dochuťte, jak je libo. Já mám radši česnekovější, tak se nebojím tam lupnout stroužky dva.

(Ještě že manžel není upír.)

© Andrea Vránová

CO S SEBOU DO PORODNICE U APOLINÁŘE. A NA CO SE VYKAŠLAT

Jo, vim, takovými články je už internet zamořenej.

A přesto jich není dost.

Když jsem se ještě kutálela tam a zpět, nemohla jsem se nabažit radami a zkušenostmi s tím, co si sbalit do porodnice, konkrétně do Zemské porodnice U Apolináře v Praze. Pročítala jsem blogy, pročesávala web a jo, došlo i na eMimino.

Dá rozum, že chcete být připraveni, když je to jedna z největších událostí ve vašem životě. Porod nebude brnkačka, říkali a ani nemuseli. To poslední, co chcete v tuhle dobu řešit, je nedostatek porodnických vložek, když z vás po porodu crčí krev. Nebo přepírání osušky, protože jste si vzali jen jednu.

To samý se týká výbavy pro ten čerstvě vykutaný diamant. Bojíte se na to dokonce sáhnout, jak je to křehký a ohebný. A stres z toho, že jste nevzali dost vrstev a váš pacholíček zmrzne, pohodovému mateřskému startu moc nepomůže.

A tak jsem googlila a přihazovala. Když jsem všechny ty věci nenarvala ani do dvou kufrů, googlila jsem znovu a… vyřazovala. Hodně vyřazovala. Už jen balík plenek, role toaleťáku a několik porodnických vložek totiž zaberou půlku kufru. A pokud nejdete hned po příjezdu rodit (i to jsem U Apolináře zažila), na přípravný pokoj se vám armáda zavazadel nevejde.

Pokud tou armádou nejsou dva kufry a batoh.

Jo, jela jsem do porodnice jak balík.

Jeden z kufrů mi ale měl Adam přivézt až na oddělení šestinedělí. Porodní asistentka na příjmu nás však „odbavila“ tak rychle, že jsem nestihla ani pípnout a všechna zavazadla už byla naskládaná v přípravném pokoji.

I přes velký počet zavazadel mi přišla vhod praxe z čtyřměsíčního digitálního nomádění po Asii. Během cest jsem vymastrovala balicí tetris k dokonalosti. A to se hodí, protože i do těch dvou kufrů vše potřebné horko těžko nasoukáte.

Tohle je seznam věcí, které se doporučuje mít s sebou v porodnici (podle příručky od autorů časopisu Máma a já):

 

CO SI ZABALIT DO PORODNICE PODLE PŘÍRUČEK

Nic z toho na obrázku pro mimi nepotřebujete. U Apolináře dostane erární vohoz. © Andrea Vránová

Pro maminku:

2 až 3 košile kvůli kojení

župan

patery bavlněné nebo síťové kalhotky

2 podprdy na kojení

1 balení tamponů do podprdy

1 až 2 balení porodnických vložek

3 až 4 balení klasických vložek

8 až 10 jednorázových podložek do postele

3 páry ponožek a pantofle

gumové přezůvky

žiletka

mast na bradavky

mast na hemoroidy

léky, pokud nějaké užíváte

toaleťák a papírové kapesníky

kosmetické potřeby

2 osušky a 1 ručník na obličej

odsávačka na mateřské mléko

doklady (těhotenská knížka, občanka, karta pojištěnce, oddací list nebo rodný list v případě svobodných matek či list s rozhodnutím o rozvodu)

porodní plán

mobil a nabíječka

foťák

 

Pro dítě:

zavinovačka

3 kojenecké košilky nebo trička

1 až 2 čepičky

bavlněné rukavičky

1 bavlněný svetřík

1 až 2 dupačky

2 páry ponožek

1 balení jednorázových plenek

2 až 3 látkové pleny

mast proti opruzeninám

líh na pupíček

 

Vždycky, když jsem narazila na sousloví „taška do porodnice“, představovala jsem si takovou větší kabelu s uchy na rameno.

Nasoukat do takovéhle tašky všechno by ale byla utopie.

Jen župan, zavinovačka, dvě osušky a balení plínek zaberou spoustu, nebo spíš všechno místo.

Tohle je seznam věcí, které jsem vyhodnotila jako nejnutnější. U každé z nich najdete komentář, jak moc je či není potřeba.

 

CO JSEM SI SBALILA DO PORODNICE

Navlhčené ubrousky, látkové pleny, olej na bradavky, líh na pupíček, mast na opruzeniny. To je jen výčet věcí, které budete potřebovat. © Andrea Vránová

2x košile + 2x volné triko + tepláky + těhotenské šaty

Nepoužila jsem ani jeden kousek. Hned na příjmu dostanete erární bavlněnou noční košili. Na toaletách pak najdete skříňky plné voňavých, vypraných košil všech velikostí, které si můžete měnit dle libosti. Použitou košili pak jednoduše hodíte do příslušného koše na prádlo. Může být něco pohodlnějšího?

Za ty čtyři dny jsem na sebe nenavlíkla nic jinýho. Po porodu tělo nabírá energii, v noci se hodně potíte a to se opakuje při nalejvání prsou. Z těch navíc vytéká mlíko. Současně z vás odchází tzv. očistky, tedy krev. Za den tak protočíte klidně tři čtyři svršky.

V těch jejich čtyřlístkových maxi košilích sice vypadáte jak tučňáci, zato si nemusíte dělat starosti s přepíráním. Každý den se tam toho děje tolik, že každičkou volnou půlhodinku rády věnujete šlofíčku.

 

4x jednorázové síťové kalhotky + 1x klasické

Tady jsem zhřešila a zvolila jednorázovou, neekologickou variantu. Proč? Při tom předvánočním shonu a dokupování všech potřebných věcí pro mimi jsem neměla energii na domýšlení všeho do detailu.

Zakoupila jsem čtvery porodnické kalhotky – balení po dvou od značky Bella Mamma a stejně velké balení od značky Baby Ono. U obou jsem zvolila velikost XL, tedy o číslo větší, než je moje konfekční velikost. A byly mi akorát. Těsnější bych si vzhledem k nastřižení a vytahanýmu poporodnímu břichu nedokázala představit.

Myslím, že by se to dalo zvládnout i s klasickými kalhotkami větších rozměrů a zůstat tak „eko“. Tyhle síťové kalhotky se ale doporučují pro jejich prodyšnost – když to větrá, rychlejc se to hojí. A jasně, že chcete být co nejdřív fit.

Čtyři kusy síťových kalhotek mi stačily. Vždycky jsem je přemáchla mýdlem v dávkovači. A během hoďky byly suchý.

 

2x obyč podprda

Dvě jsou minimum nebo tak akorát. Podprda se od porodu stane vaším věrným služebníkem. Tak věrným, že vás neopustí po celé měsíce kojení. Bohužel. Během dne se vám totiž prsa nalévají a někdy pohár zkrátka přeteče. Při kojení navíc mlíko vytéká i z druhýho prsu. Proto jsou nezbytný i vložky do podprsenky, které zamezí prosáknutí na košili.

Tohle jsem trochu podcenila – nechtěla jsem si kupovat jednorázový a nestíhala pořešit nějakou šetrnější alternativu, tak jsem vytáhla vycpávky ze starejch podprd a vkládala si je do těch stávajících namísto tamponků. Byly ale dost malý a všemožně se v košíčku pohybovaly. Doma jsem to vyřešila tak, že jsem si nastříhala jednu látkovou čtvercovou plenu na proužky a složené je vkládám do podprsenky. Žádná sláva to ale taky není – po vyprání se třepí. Schválně, jestli pokořím svou pohodlnost a vymyslím něco chytřejšího.

 

6x porodnické vložky

To je opravdu symbolické množství – tolik jich vyplácáte během tří hodin. Po porodu z vás odchází zmiňované očistky. No, odchází – teče to a teče. Porodní asistentka mi tak radila dát si to síťových kalhotek tři najednou. Nepřeháněla. Tyhle porodnický vložky totiž nemají spodní nepromokavou vrstvu kvůli větrání (tím se urychluje hojení poporodních ran), takže je dobrý mít pojistku.

Ačkoliv se šest ukázalo jako směšné množství (víc jsem jich do kufru nenarvala), nakonec jsem nepoužila ani jednu z nich. Stejně jako v případě košil tu na toaletách najdete box s volně dostupnými porodnickými vložkami, který uklízečky pravidelně doplňují. Trochu se rouhám za to množství vyprodukovanýho odpadu. Představa přepírání takového množství látkových vložek mě ale přivádí k šílenství. Řešením by mohly být klasické vložky z bavlny. Porodní asistentky nám ale kladly na srdce, ať odoláme tradičním vložkám, jelikož jsou neprodyšné.

 

Mimi toho v prvních dnech moc nepotřebuje. © Andrea Vránová

4 páry ponožek

Nepoužila jsem ani jedny. Protože jsem rodila v zimě, všude se topilo, na můj vkus až enormně, takže jsem po chodbě capkala v žabkách nebo vpředu uzavřených pantoflích naboso.

 

1x teplejší pantofle + 1 žabky

Must have. Naboso ani v ponožkách po chodbách či pokoji chodit nechcete. Teplejší pantofle dodají pocit útulna. Po extrémním energetickém výdeji u porodu netoužíte po ničem jiném než po pohodlí. Zachumlat se a odpočívat s velkou konvicí horkého čaje, co si tu můžete kdykoliv doplnit.

Bez žabek nebo jiných gumových přezůvek se zase neobejdete ve sprše. Tohle bych vážně nepodcenila – asistentky nabádaly k močení ve sprše. A podle pachu tak rodičky skutečně činily. Sexy, no.

 

Žiletka

Pokud nelpíte na každodenním hladkém oholení, v podstatě ji nepotřebujete. Já se oholila ráno před odjezdem do porodnice a stačilo.

 

Mast na bradavky

Vždycky, když jsem byla v DM drogerii, dychtivě jsem pokukovala po produktech značky Saloos. Však víte – jsou přírodní a ve skle. Nikdy jsem ale neměla vážný důvod k tomu si nějaký pořídit. Když jsem tam objevila prsní olej, výskla jsem radostí a přidala ho do košíku k jemnému dětskému oleji po koupání stejné značky. Pravdou je, že jsem ho doteď nenačala. Asi se mi daří kojit správně – bolavé a popraskané bradavky jsou důsledkem nesprávného přisátí.

 

Toaleťák a látkový kapesník

Jasná věc. Látkový kapesník používám doteď na otření Ígovy pusinky. Mimořádně praktické.

 

1x ručník

Tohle jsem podcenila. Teda spíš jsem se přizpůsobila rozměrům zavazadla – víc než ručník jsem do něj nenarvala. Nevadí mi utírat se do osušky malých rozměrů – zřejmě zvyk z letních fesťáků, kdy se člověk musí vejít do krosny i se spacákem a veškerým chlastem, haha. Nakonec jsem si nechala přivézt ještě další dvě osušky. Je dobrý mít jednu na obličej a hruď a druhou na spodek. Prsa jsou ostatně místo, kterého se novorozeňátko bez vybudované imunity dotýká nejčastěji.

 

Odsávačka na mateřské mléko

Pro mě zbytečný krám, pro jiné důležitá berlička, aby nezatvrdlo prso. Odsávání a tvorba mlíka je specifická oblast s vlastními zákonitostmi. Pokud jsou prsa nalitá tak, že máte pocit, že explodujou, odsání může ulevit od bolesti. Jenže odsáváním se zároveň stimuluje tvorba nového mléka. I proto se doporučuje častější přikládání miminka, pokud se mlíko dostatečně netvoří.

Iggymu je teď něco málo přes dva měsíce a odsávačku jsem zkoušela ze srandy jednou. Alespoň jsem otestovala kvalitu té od značky Tommee Tippee. Můžu vřele doporučit, funguje skvěle. Koupila jsem ji z druhý ruky, do nový bych určitě neinvestovala vzhledem k tomu, že nevíte, kolikrát ji použijete.

 

Fachá dobře. Do nový ale nemá smysl investovat. Použitou vyvaříte. © Andrea Vránová

Doklady

Těhotenskou knížku vám seberou hned na příjmu společně s informovanými souhlasy, takže je rozhodně nezapomeňte. Pak s sebou mějte klasický kombo občanka/kartička pojištěnce. Pro všechny případy. A oddací list, rodný list (pokud jste svobodné) či rozhodnutí o rozvodu. Asi třetí den přijde na pokoj matrikářka, která se vám postará o zřízení rodného listu dítěte. Fajn službička – o jednu povinnost méně.

 

Mobil a nabíječka

Na zásobování Instagramu fotkama, to dá rozum!

 

Foťák

Měla jsem s sebou Praktiku na filmy a leží ladem doteď. Ty první dny po porodu jsou celkem shon. Zvlášť v porodnici, kdy musíte při každém přebalování dítěti měřit teplotu a zapisovat hmotnostní přírůstky spolu s tím, jestli kakalo a čůralo. Do toho se snažíte stihnout tři jídla denně v pevně stanovenou dobu. A odbavit všechny návštěvy. Dveře od pokoje se protáčí v pantech s tím, jak přicházejí a odcházejí lékaři, asistentky, specialistky. Nesmíte rovněž zanedbat hygienu – doporučuje se omývání „spodku“ i šestkrát denně. Jednak abyste předešli infekci a jednak pro urychlení hojení.

Při tom všem jsem byla ráda, že jsem nacvakala pár fotek na mobil.

 

Porodní plán

Původně jsem se na něj chtěla vykašlat. Netušila jsem, co žádat víc než snahu o to mi odrodit dítě. Pak jsem si ale pročítala důvody, které nastávající matky dovedly k vypracování jejich porodního plánu. Hlavním argumentem bylo to, že máte všechny představy o porodu černé na bílém a že je to lepší, než předpokládat a očekávat.

Na příjmu mi porodní asistentka s pobavením v očích říkala, že za pár hodin si na porodní plán ani nevzpomenu. „To určitě,“ pomyslela jsem si, „to se týká těch matek, které věci příliš brzo vzdávají.“ Byla jsem natankovaná dost na to, že Iggyho porodím přirozeně bez jakýchkoliv podpůrných a úlevových prostředků.

No, nakonec jsem ho vytlačila s pomocí injekcí na uvolnění porodních cest a Epiduralu. Jeho vynálezce by měli vyznamenat. Nechat si ho píchnout bylo to nejlepší rozhodnutí v mém životě!

 

Fén + cestovní žehlička

Když jsem si druhý den po porodu umyla vlasy, chytlia jsem druhou mízu. To se hodí, když jste po porodu a z přenášení toho několikakilového balíčku věčně „dead“. O vyfoukání vlasů jsem si ale mohla nechat jen zdát. Na pokoji zásuvky byly, se zapnutím fénu by vás ale „spolubydlící“ vraždily pohledem – některé se musely skoro stavět na hlavu, aby svoje vřískající stvoření uspaly.

 

Domácí prací prášek

Porodnické kalhotky jsem si přepírala mýdlem v dávkovači – bylo to rychlejší a jednodušší. Svůj prášek jsem tak použila jen k přemáchnutí šatů, ve kterých jsem přijela do porodnice, abych v nich zase mohla odjet. Byly nasáklé plodovou vodou. Všechny chytré knížky a zdroje o těhotenství se totiž zapomněly zmínit, že s prasknutím plodové vody to z vás bude crčet áž do porodu. Takže jsem vpadla na porodní sál s mokrým flekem na zadku. True story.

 

S čepičkou si nemusíte dělat starosti. U Apolináře si můžete vzít zdarma tu, kterou má tady Taťka Méďa.© Andrea Vránová

Předměty osobní hygieny

Na oddělení šestinedělí nechybí zásobníky s mýdly, pastu na zuby tu ale pochopitelně nenajdete. Stejně jako přírodní kosmetické přípravky. Já si tak v kufříku vezla mýdlo na tělo, šampon v kostce, deodorant ve formě krystalu, bambusový kartáček, homemade pastu na zuby, gumičku na vlasy, manikúru, hřeben, vlastnoručně vyrobené tužidlo ve spreji, háčkované odličovací tampony a líčidla.

 

Látkový kapesník 2x

Jeden na moje slzy, když do mě začnou bušit hormony, druhý na utírání Igáčkovy pusy.

 

Hroznový cukr 3x

Doporučuje se k porodu jako snadná a rychlá forma dodání energie. Tady jsem opět zhřešila a koupila tři balení (neseženete je jinak než v plastu). Nechtěla jsem ale nic podcenit. A jasně, že si vyberu hladký průběh porodu před ochranou planety.

Nakonec jsem bonbóny vyzobala po porodu, když nám k obědu servírovali šlichty. Iggyho jsem vytlačila rychle, takže jsem si na hroznový cukr ani nevzpomněla. A navíc mi pak donesli sklenici rybičkový pomazánky až na porodnický lůžko.

 

Zavinovačka + oblečení pro mimi

Světě, div se, nic kromě oblečení na cestu z porodnice dítě nepotřebuje. U Apolináři vyfasuje erární zavinovačku i dupačky/body. Když se zamažou, můžete poprosit o jiné. Na chodbě pak najdete box s bavlněnými čepičkami, které si můžete odnést domů. Rukavičky se doporučují kvůli tomu, že se miminka rodí s dlouhými nehty, díky nim se tak nepoškrábaj. Já na ně zapomněla a ostříhala Iggymu nehty až doma. V porodnici sice vypadal, jako když ho protáhli roštím. Ale přežil to.

 

1 balení eko jednorázových plenek

Do startu jsem koupila čtyři balíky ekologických plenek pro novorozence (označené jako „newborn“) od dvou značek pro případ, že by jedna neseděla. Zvolila jsem Beaming Baby a Naty, do porodnice jsem brala první zmíněný. Ještě že tak – novorozenci padnou jako ulité, dobře těsní, a tak míchaný vajíčka nemají šanci utéct.

Většinu plenek jsem ale bohužel pořídila od značky Naty. Jakkoli si cením použití ekologických materiálů (výrobci uvádí, že je asi 70 % plenky rozložitelných; běžná neeko plenka se rozkládá zhruba 300 let), tyhle plenky prosakují. Takže když se tak malej pokaká, nemá šanci to zatajit.

Jinak příště bych do porodnice vzala balíky dva. Sice tu dostanete košíček s několika jednorázovými plenkami, balíkem vlhčených ubrousků, erárním teploměrem do zadečku a mastí na opruzeniny, mně ,respektive Iggymu, to nestačilo. Kadil ostošest.

„Paní si to špatně spočítala,“ neubránila se jízlivý poznámce asistentka z novorozeneckého oddělení, když jsem přišla škemrat o pár plenek navíc. Nakonec to ale přežila. A Iggy odjížděl dom s vyvoněným zadkem.

 

Plenky Naty? Jsou eko, ale propouští odér. A obsah, když nepřebalujete dost často… © Andrea Vránová

4x látková čtvercová plena

Někdo ji rozkládal na přebalovací pult při vybalování miminka z plenky. V podstatě je ale nepotřebujete. Já jsem užila jednu nebo dvě, když si Iggy pročůral tu v erární zavinovačce. Spolu se zavinovačkou dostanete v porodnici dvě látkové pleny – jednu na vypodložení hlavičky, aby se neušpinila zavinovačka při ubliknutí nebo uslintnutí, druhou na omotání beder dítěte jako pojistku při pročůrání.

 

Balík vlhčených ubrousků

Zakoupila jsem neparfemované vlhčené ubrousky od značky Beaming Baby. Výrobce uvádí, že až 95 % látek je organického původu a že obal je rozložitelný. Boží. Zpětně bych vzala do porodnice balíky dva. Nebo ještě líp – žínku. Nejenže s ní nevytvoříte odpad, ale miminko i líp očistíte. Říká se, že s miminkem se má a nemá zacházet tak, jak by to bylo či nebylo příjemné vám. Vsadím se, že kdybyste se pokadili, daleko radši byste se omyli vodou.

 

Dětské mýdlo

Zakoupila jsem bezobalovém v obchodě Bezobalu na Hradčanské. Ale tak akutně ho nepotřebujete – miminka stačí omývat jen vodou, anžto se skoro nepotí.

 

Vajíčko

Neboli takové to „nosítko“ do ruky, co vypadá jako autosedačka, bývá součástí trojkombinace kočárku a odnesete si v něm miminko domů. Omlouvám se za zdlouhavé vysvětlení, ale než jsem dohledala, co se za tím všude zmiňovaným vajíčkem skrývá, stihla jsem vypít svůj čaj. A to je – přepočteno na rychlost internetu – opravdový skandál.

 

Na závěr bych ještě ráda jednou podotkla, že všechny postřehy se týkají pražské Porodnice U Apolináře. Jak se to má s vybavením jiných, netuším.

Nakonec je stejně nejdůležitější mít s sebou víru. Že to oba, obě, všichni zvládnete.

EKO TIP: DVŮR

Miluju bylinky. Čerstvý. Zelený.

Vždycky když jídlo posypu nasekanými zelenými lístky, je to jako kouzlo – simsalabim a z „poživatelnýho“ jídla je rázem nablýskaný žvanec.

Problém ale je, že v supermarketech čerstvou bylinku jen těžko pohledáte bez plastového obalu.

Tedy, problém to je, pokud nebydlíte v okolí Kobylis.

 

© Andrea Vránová

Kromě toho, že máte za barákem dva nádherné lesy (Ďáblický a Čimický háj), se tu hned naproti vstupu do metra otevírá každé úterý až pátek starousedlíkům Dvůr. Skutečný dvůr praskající ve švech dobrotami od malopěstitelů a malovýrobců.

Nedaleko za vstupem se uvelebila Skálova mlékárna – prodejna mléčných výrobků od tuzemských, slovenských a rakouských farmářů. Já se tu otáčím pro čerstvé mléko ve skle od prodejce Dobrý produkt, koupíte tu ale i ovčí, kozí a kravské sýry, jogurty, máslo, vážený tvaroh nebo slovenskou bryndzu.

Panu Skálovi tu sekunduje i milý pekař, co má v nabídce Opatovský chleba. Je to bochník velkej jak prase a na pohled je to ten nejlepší chleba, jaký jste kdy jedli. Celý za šede, půlka za třicet a myslím, že tu dostanete i levnější čtvrtku. Vzadu v lednici ještě pomrkávají úhledně vyřazené lahve vína z vinařství Plešingr.

 

© Andrea Vránová

Hned vedle pak sídlí moje nejoblíbenější prodejna značky Křenek – s ovocem, zeleninou, bylinkami a třeba vajíčky. I když ty nejsou od šťastných slepiček, jak jsem mylně avizovala na Insta Stories, ale od těch z halového chovu.

Právě tady seženete čerstvé bylinky jen omotané v lepším případě motouzem, žádné plastové nesmysly. Pořídíte tu pažitku, petržel, koriandr (!) a ještě netrpělivě čekám na bazalku, co by se ve zdejším lavóru s vodou měla uvelebit někdy v květnu, červnu.

Ty, které zaujal vykřičník u koriandru, jistě zaujme i prodej čerstvých chilli papriček, protože vietnamských a indických pokrmů není v jídelníčku nikdy dost. V nabídce jsou ale taky jalapeno a habanero. Osobně mám radost i z prodeje hlávkového salátu, ten se s ledovým nemůže rovnat. Kromě klasického sortimentu ovoce a zeleniny tu fajnšmekři objeví třeba i žlutou řepu, papáju, hlívu nebo romanesco. Teď už vytáhli i petrklíče. Jejich původ jsem ale neověřovala.

 

© Andrea Vránová

V areálu pak trvale sídlí ještě Poctivý polívky, kde kromě hotových polívek koupíte taky ingredience na jejich přípravu, a kavárna Orient s výběrovou kávou z holešovické pražírny Mezzo Caffe. Ještě jsem ji neochutávala, recenze jsem na ni ale slyšela pozitivní.

Momentálně prostory Dvora obývá ještě konopná lékárna Carun a Karlovarská cukrárna s arzenálem zákusků a sladkýho obecně. Prodejci se tu ale mění, přibývají a zase mizí. Sledujte proto Facebook Dvora, ať vám nic neunikne.

Až tedy pojedete směr Kobylisy, dejte si pauzu a šlehněte si svou dávku bylinkové extáze. Nebo karlovarského cukru? Ať tak, či onak, bude to jízda.

JAK SE MI ŽÍŽALY ZABYDLELY POD DŘEZEM

Co se mazlíčků týče, nikdy jsem na ně nebyla. Ne, že bych zvířata neměla ráda. Jen touha starat se o něco živýho, vícenohýho, mi zřejmě chyběla. (Asi proto, že jsem už od puberty toužila po dětech.)

Jo, prošla jsem si obdobím křečků.

Poté, co mi postupně pláchli, rozkousali kabely nebo pochcípali, jsem si od mazlíčků dala pokoj.

Upřímně jsem se za smrt posledního nezlobila. Bylo to vysvobození pro oba – on nemusel žadonit o výměnu pilin, já už nemusela čuchat ten dráždivej odér věčně pročůraný podestýlky.

Křeček mě rychle omrzel. Když hebnul, vnímala jsem to tak, že mi odpadla jedna starost. (Jasně, že mi ho bylo líto.)

A hle, nyní, ve svých pětadvaceti, jsem si pořídila domácího mazlíčka.

Teda „mazlíčky“. Žížaly.

A nejsou to žádný béčka – ty moje přináší do domu svěží kalifornský vánek!

 

Žížaly zbaští všechno od zeleninových odkrojků po čajové sáčky nebo těsto. © Andrea Vránová

Jo, kompostuju. V panelákovém bytě. O rozloze 2+kk. S miminkem doma. S kalifornskými žížalami, co se píďalkujou v uzavřeném kyblíku hnedle pod dřezem.

Fuj. Nechutný. To bude pěknej smrad. Jen počkej, až ti ve spánku zalezou do ucha.

Reakce na mou ambici byly různé.

Zpravidla negativní.

Po osmi měsících kompostování však musím všechna poukazovaná „ale“ vyvrátit.

Vermikompostér nesmrdí.

A ne. Ani jednou se píďalky nevypravily na průzkum mého zvukovodu, a to ani po pěti dnech hladovění.

Nápad na založení vermikompostéru (takového kompostéru, v němž bioodpad rozkládají žížaly) mě chytnul poté, co jsem narazila na stránky Kokozy. To je organizace, která povzbuzuje ke kompostování a pěstování ve městě. Pro všechny zero waste nadšence (a nejen ty) pořádá workshopy zaměřené na výrobu vermikompostéru. Anebo si u nich můžete koupit už „hotový“ vermikompostér značky Urbalive, co vypadá jako luxusní bytový doplněk.

V podstatě je to takovej palác pro žížaly. A že ten bych si dala říct!

Pak jsem ale na internetu narazila na video návod na domácí výrobu kompostéru. Ze tří plastových kyblíků.

 

Nahoře kompost, dole sběrná nádoba na tekuté hnojivo. © Andrea Vránová

Vypadal jako chudej příbuznej zmíněnýho Urbalive. A protože jsem chudou příbuznou po návratu z čtyřměsíčního pobytu v Asii byla, cena rozhodla za mě.

Tak jo. Budu kompostovat!

Zmenším odpadovou stopu, co po mě zůstává. Nebudu muset tak často vynášet odpadky. Nebudu muset kupovat ty plastový pytle do koše a moje karma se vyčistí.

Budu mít pod dřezem malé tajemství a chichotat se všem hostům, co budou obdivovat naše obydlí a tvrdit při debatě o domácím kompostování, jak nechutný je chovat v bytě žížaly.

To byly moje motivace. Těšilo mě, že zas zkouším a učím se něco novýho.

Jenže brzy se zatáhlo.

Slunce v duši překryla plíseň. Nemyslím tečku nebo dvě. Ale tu, co připomíná vatu.

Bioodpad v kompostéru mi začal nechutně plísnit. A to jsem počáteční násadu žížal rozhodně nepřekrmovala. Kompostér smrděl. Navíc mi přišlo, že žížaly vůbec nežerou. A to ty kalifornský maj být oproti našim turbo – v rychlosti rozkladu potravy i v rozmnožování.

Několik týdnů jsem je krmila nanejvýš pár lístky zvadlého hlávkového salátu a čajovou sedlinou. Ani po pěti dnech od přihození zbytků jsem ale neviděla sebemenší náznak rozkladu.

Věděla jsem, že žížalám trvá, než se rozmnoží a rozjedou. Ani po dvou měsících, kdy by měly být vidět pokroky, ale nefutrovaly – slupka od banánu tam ležela nedotčená týden.

Měla jsem chuť kompost vzít a obrátit ho vzhůru nohama. Pustit žížaly do světa. I když se to vzhledem k jejich cizokrajným kořenům nemá.

Čekání a zkoušení se ale vyplatilo.

 

Vyfotit žížaly není žádná sranda – nemají rády světlo. © Andrea Vránová

S vermikompostérem se to má jako s dítětem – když se nedaří zřídit pořádek, musíte zkoušet.

Zpočátku jsem byla opatrná s přidáváním kuchyňského odpadu. Paní, od které jsem pořizovala násadu žížal, mi doporučovala přidávat každý den jen trochu bioodpadu, a to měkké části. Žádné kořeny nebo tvrdé slupky.

Jenže mně se nelíbilo, že to šlo pomalu. Malovala jsem si, jak si budu moct odpadkový koš ze srandy nasazovat na hlavu. A ani po čtvrt roce se množství vyprodukovaného bioodpadu téměř nesnižovalo.

A tak jsem vyslyšela jinou radu: „Jen to tam sypej, nevadí, když to žížaly nestíhaj, rozloží se to tak jako tak“.

Kompost ale zase přikryl chundelatej bílej čepec.

Dočetla jsem se, že plísně vznikají mj. v důsledku vysoké vlhkosti v kompostéru a že je dobré tomu předcházet vhazováním natrhaného papíru nebo plata od vajíček.

Jenže jsem to přehnala a musela tedy narukovat s novou – mokrou – strategií. Příliš suchý kompost jsem dle odborných instrukcí trochu zalila.

Teď je to osm měsíců od založení kompostéru.

A nutno podotknout, že lepší přípravu na dítě jsem mít nemohla.

O domácí vermikompostér se musíte starat jako o mimino. Průběžně ho krmit. Sledovat, jak prospívá. Zasáhnout, když se to řítí nežádoucím směrem.

Jakmile se ale zajedete, dostaví se kýžený pocit uspokojení a pýchy.

 

Do kompostu nepatří živočišné produkty. Výjimkou jsou ale vaječné skořápky. © Andrea Vránová

Pýchy na celou kolonii bejby žížalek, co se třesou na vaše zbytky. Tímto bych chtěla poděkovat manželovi, že se po mých četných vyvrcholeních nad objevy čerstvě vylíhnutých žížal neodstěhoval.

Zní to divně, ale je nesmírně uspokojující vědět, že jste z téměř neviditelných žížal natěsnaných v krabičce menší než od Lučiny vybudovali živoucí desetikilový organismus. A to nepočítám litry tzv. žížalího čaje, kvalitního tekutého hnojiva, a kila černého zlata, prvotřídní zeminy, po nichž prý kytky rostou před očima.

A jak se to tedy má s mým kompostem teď, po osmi měsících od jeho založení? Už si můžu nasadit koš na hlavu?

Lhala bych, kdybych řekla „jo“. I když denně přihodím mističku odkrojků, nápojových sedlin a skořápek, pořád nám zbývá spousta bioodpadu. S manželem ale pracujeme z domova a vaříme si. Máme tak daleko větší produkci kuchyňských zbytků než pár, který se doma jen nasnídá a navečeří, takže to lze chápat.

Pořád mi to ale dává smysl. Je fajn být zase o krok blíž absolutní soběstačnosti. A jednoduchosti. Protože vynášení odpadků z dvanáctýho patra je pěknej vopruz.

Chcete si domů taky nastěhovat kousek přírody? Níže sdílím postup na výrobu domácího vermikompostéru, který nestojí skoro nic.

 

JAK VYROBIT VERMIKOMPOSTÉR

© Andrea Vránová

Co je třeba:

Dva stejné kyblíky od barvy nebo zelí

Vrtačka

Netkaná textilie asi 50 cm x 50  cm

Několik šroubků a matek

Násada kalifornských žížal

Postup:

Do víka jednoho kyblíku vyvrtáme několik děr. Z druhého víka vyřízneme kruh asi tři centimetry od okraje. Otočíme jeden z kbelíků vzhůru nohama a přiložíme vyříznutý kruh lícem na jeho dno. Skrz něj a dno kyblíku vyvrtáme osm děr po obvodu. Pár jich vyvrtáme i na zbylé ploše dna. Obě části k sobě přilepíme těsnicím lepidlem tak, aby se vyvrtané díry překrývaly. Seříznuté víko a dno kyblíku ještě spojíme nýty nebo šroubky.

Tento celek nasadíme na druhý kyblík a uzavřeme ho. Spodní kbelík bude sloužit jako sběrná nádoba na žížalí čaj, tedy tekuté hnojivo. Vrchní kbelík ještě utěsníme víkem, do nějž provrtáme několik děr, a pod něj umístíme kus netkané textilie proti případnému úniku octomilek.

Ta dá! Žízaly se můžou uvelebit. Do svrchního kbelíku vložíme navlhčený, rozcupovaný papír, přidáme žížaly a zahrneme je asi dvěma centimetry bioodpadu. Vermikompostér umístíme na suché, větrané místo s ideální teplotou 20 °C. Při ní baští žížaly nejrychleji. Tyhle podmínky splňuje kupříkladu sklep, který v zimě nepromrzá, balkon nebo skříňka pod kuchyňskou linkou. Kompostér nedáváme na přímé slunce (aby se nevypařovala potřebná vlhkost) ani do mrazů, jinak můžou píďalky pochcípat.

 

Žížalám se daří na větraném místě s ideální teplotou okolo 20 °C. © Andrea Vránová

Žížaly krmíme nejprve malým množstvím bioodpadu. Až se rozmnoží (cca za tři měsíce), můžeme porce zvyšovat.

Do kompostéru patří organické zbytky jako odkrojky zeleniny a ovoce, kávová sedlina, čajové lístky a sáčky, částečně rozložené listí a tráva, papírové ubrousky, chlebové kůrky, nadrcené vaječné skořápky a dokonce i těsto. Živočišné výrobky a tuky naopak v kompostu nemají co dělat. Ideální množství je 0,25 kg bioodpadu na půl kila žížal.

Rozhodně je nerozmazlujte, jinak si zaděláte na plísně. Ty se můžou objevit i kvůli vysoké vlhkosti. Zmírnit ji lze natrhaným platem od vajec nebo ruličkami od toaleťáku. Pokud je kompost naopak suchý, proložte ho namočenými proužky lepenky nebo ho lehce zalijte.

A hlavně – nepanikařte, pokud se vám v kompostu objeví i jiná havěť. U mě se před pár dny zabydlely hotové kolonie miniaturních bílých broučků, zřejmě chvostoskoků. Pohled to byl opravdu nechutnej. Bála jsem se, aby nepodnikli invazi do obytných prostor, tak jsem je šoupla na balkon. Nakonec jsem se dočetla, že někteří broučci, červi, procesu rozkládání nevadí, ba naopak.

A tak s námi žížalky žijou v symbióze dál.

Potichu, čistě, působící údiv u hostů, kdykoliv se zmíním o jejich přítomnosti šest metrů od gauče.

***

Zajímavé informace ke kompostování najdete na webech Kompostuj.cz, Kokoza nebo Veronica.cz.

RYCHLÝ TIP OD SKLIZENA: PŘÍRODNÍ BARVENÍ VAJEC

Zrovna jsem narazila na fotku v záhlaví. A musím ji okamžitě sdílet.

Protože Velikonoce se blíží kvapem.

Protože nejsem typ, co by obarvoval vajca. Ba je dokonce zdobil roztaveným voskem nebo ubrouskovou technikou. Ba je pomaloval vodovkama…

A tak mě potěšilo, že se někdo jiný, nadšený do této velikonoční tradice, podělil o návod na obarvení vajec přírodní technikou.

A je to fakt easy peasy!

Na žluté vejce kurkumu.

Na růžové červenou řepu.

Na zelené kopřivy.

Na hnědé odvar ze sena…

… a to není zdaleka všechno!

Jak namixovat z přírody další odstíny, se dozvíte na blogu Sklizena. Článek připravila mydlářka, pekařka a mlynářka Karolina Leitnerová, kterou můžete sledovat na Instagramu pod přezdívkou @mydlinkakarolinka.

Tak hody hody… tak zase jindy.

© Sklizeno

KDYŽ SE MLÍKO TLAČÍ NA MOZEK. MOJE ŠESTINEDĚLÍ

Tenhle článek byl málem hotový ve čtvrtém týdnu.

Přesně jsem měla v hlavě, jak ho začnu:

„Že si ženský v šestinedělí sotva stačí umejt hlavu? A nejsou na hlavu?“

Pak jsem si ale přece jen řekla, že počkám do konce.

Byla to jen taková formalita z mojí strany. Pche, naše miminko je hodný, spokojený, kojení jde jako po másle a já si k tý umytý hlavě stíhám ještě krotit písmenka.

A tak jsem počkala.

A tak jsem se dočkala.

Pocitu, že si nestíhám umejt ani tu pitomou hlavu.

Hele, Iggy je vážně zlatej. Brečí v podstatě jen tehdy, když má hlad.

Tu a tam se i zabaví sám s hrazdičkou, ačkoliv jsou na ní zavěšený samý nesmysly.

V kočáře spí jak zabitej.

Zalomí to v pohodě ve svý posteli, ač na nás kouká přes „mříže“.

To je v porovnání se zkušenostmi ostatních maminek, které mají doma ukřičeno, musí mít svoje nezmary pořád v nosítku a tajtrlíkovat nad nimi, podle mě sláva.

Ale i pan Igísek má svoje chvilky. A coby matka a manželka taky někdy dřete bídu s nouzí.

Někdy?

Vlastně dost často.

Ale jedno po druhém.

 

© Andrea Vránová

Propuštění z porodnice bylo jako útěk z věznice Shawshank. Víte, co myslím – tu euforii, když se dostanete na svobodu.

O nesvobodě sice nemůže být v případě Apolináře řeč, dostalo se mi tam během těch tří dnů uspokojivé péče.

Při první procházce venku si ale přijdete jako mimozemšťan.

My ji prubli hned druhý den po propuštění. Ne tak docela záměrně. Museli jsme upalovat na kontrolní prohlídku k doktorce, která měla další dny úplně plno.

Na jednu stranu ve vás tryskají gejzíry euforie. Je to za vámi. Ta největší bolest je za vámi a vy si teď na čerstvém vzduchu, co už tak příjemně jarně hladí tvář, tlačíte před sebou ten svůj poklad.

Jste pryč z té vydýchané místnosti a frmolu v porodnici. Jedete si vlastním tempem. Nevážíte dítě po každém kojení, nestresujete se s hmotnostními přírůstky ani se zapisováním teploty a četnosti kojení.

Víte, že vás nečeká vás nic než sladký okamžiky s mrňouskem. A to pomyšlení dělá sakra dobře na duši.

Na druhou stranu se cítíte trochu vyprázdněně. Břicho je pryč. Zmizelo. Spolu s konejšivým pocitem, že nosíte pod srdcem zázrak. Jasně, tlačíte ho před sebou.

Jenom se nemůžete rozpomenout na to, kým jste byli před těhotenstvím. „Vážně tam to půlměsícovitý břicho dřív nebylo?“ nechce se vám po těch dlouhých devíti měsících věřit.

Nemůžete si zároveň vzpomenout na život před porodem. Je to tak přirozený být matka!

Alespoň pro mě. Po rodině toužím už od puberty. Mám pocit, jako bychom takhle ve třech žili už léta.

A přitom se můj život otočil po porodu naruby.

Protože „bejby first“.

 

© Andrea Vránová

Nemůžete „to nechat na později“, protože je vaše ratolest smrtelně závislá na vašem prsu.

Nemůžete se „na to vykašlat“ – jak by se vám líbilo rochnit se pár hodin „ve vlastní šťávě“?

Nemůžete „to ignorovat“. Protože je tu vaším přičiněním. Protože on si to nevybral. Protože vy jste si ho vysnili, on se přihodil a vy se rozhodli, že si ho ponecháte. Protože vy jste ho přivedli na svět.

Zní to jako samozřejmost, že?

A přitom si to musíte v šestinedělí občas připomenout.

To když má malej zašpuntovaný střeva a mlátí sebou celej den za konstantního screamování.

Když mu naskáče po obličeji vyrážka a okamžitě zpytujete svědomí, protože víte, že jste sežrali mísu alergizujících buráků.

Když už konečně chcete dopsat ten článek a on by vás zrovinka měl rád na vodítku.

Když váží ve čtvrtém týdnu tolik, kolik měl vážit v prvním. Ano, chybí celý tři tejdny pořádnýho žvance. Který jste vy nezajistili. Doktorka vám naznačí, že necháváte svoje dítě v podstatě hladovět a posílá vás pro Sunar.

Nedávno jsem na Facebooku četla vtipný a trefný popis symptomu těch kojících žen, kterým z mateřství ustupuje šedá kůra mozková. Ta fráze zněla „tlačí se jim mlíko na mozek“.

Cha cha, její autorce nechyběl smysl pro humor. Úplně jsem chápala, koho tím má na mysli – ženský, co ždímaj mobilní data na eMiminu, řeší s dalšími matkami prdíky a to, co se dělo či nedělo v „těhu“. Zkrátka ty matky, které s příchodem dítěte zapomínají rozvíjet samy sebe.

„Mně se mlíko na mozek rozhodně tlačit nebude,“ byla jsem přesvědčená o své intelektuální úrovni.

To jsem ale ještě nevěděla, jak dokáže mateřský mlíko zatemnit mozek.

 

© Andrea Vránová

Když vám doktorka naznačí, že je vaše čtyřtýdenní dítě podvyživený a demonstruje chybějící energii tím, že ho přetočí na bříško a ukáže vám, jak je unavený, je vám ouzko. Nemáte dost mlíka. Nemůžete svoje dítě nasytit, holej fakt. Doktorka hrozí umělým mlíkem a dá vám týden na rozkojení.

Tvrdej režim začíná.

Kojíte striktně každý dvě hodiny. Kdo to někdy dělal, ví, že je to plnohodnotná šichta. Mateřská dovolená? DOVOLENÁ? To je fór.

Modelový ráno. Kojíte cirka dvacet minut. Zhruba deset až dvacet čekáte, až si milostpán odkrkne. Trošku se s ním pomazlíte, položíte ho a jdete uklidit svinčík, co zbyl po krmení a přebalování. Kdo zkouší bezplenkovou komunikační metodu (pozorujete signály dítěte, že potřebuje čurat/kakat, a v pravý okamžik ho necháte vykonat potřebu do mísy či umyvadla; cílem je co možná nejčastěji suchá plenka, protože to je normální stav), rozumí svinčíkem třeba i pokakanej/počůranej gauč. V horším případě sebe.

Vyndáte vypranou várku plínek, zapnete další, prádlo pověsíte, seberete suchý… Jdete se vysprchovat. A pokud je vám dopřán luxus, stihnete si i uklohnit něco k snědku.

Někdy se to ale má tak, že prcka uložíte a do pěti minut začne pofňukávat. Možná chce dudat dudlíka, možná si chce hrát. Anebo neměl dostatečnej nášup.

V prvním případě získáváte pár minut pro sebe. V druhém se prohrajete do dalšího kojení. A v posledním… no, jste v loji. Jedete nanovo.

Takže se může stát, že snídáte v poledne, ačkoli jste vstávali v sedm. A připadáte si jak – omluvte ten výraz, ale nic nedokáže onen stav vystihnout líp – jako dojná kráva.

Děje se to. MLÍKO SE VÁM ZAČNE TLAČIT NA MOZEK.

 

© Andrea Vránová

Tohle rozkojování dokáže s psychikou ženy pěkně zamávat, ne že ne. Dostavuje se pocit vyprázdnění, mozkový zákruty jako by se při jeden po druhém rozvazovaly.

Největší průser pak je, když máte doma chlapa, co od vás očekává knedlik třikrát denně. Nejlépe s výhledem na podlahu, kterou čerstvě olízl Mr. Proper.

To se pak na vaší tváři zabydlí typický výraz Pavla Lišky.

I vztah prochází během šestinedělí zkouškou. Mezi dva cukrující nastávající rodiče se najednou někdo vklíní. Jasně, je to požehnání.

Pro vylíčení zkušeností mu ale pro následujících pár řádků říkejme pracovně Žroutík. Žroutík času. Pozornosti. Trpělivosti.

Mimořádnou dávku zenu potřebuje pár, v němž chlap pracuje z domova. Kór v bytě o panelákové rozloze 2+kk. Náš případ. Stěny jsou v takových objektech jako z papíru, takže i když se pracující síla zavře do ložnice, slyší každý zašišlání.

Když se pak okolnosti blbě sejdou, začne se idylický obraz rodičovství rozpadat.

Chlap se snaží pracovat. Dítě křičí. Matka se ho snaží utišit. Jenže jemu se zrovna nechce mlčky rozjímat.

Pohár trpělivosti rodičů se kvapně plní.

Muž napochoduje za zdrojem křiku a chce ho neprodleně k sobě. To aby ho utišil. Tím (ne)záměrně vyšle signál k matce, že je neschopná, že neumí dítě uklidnit. Pochopitelně ji to nakrkne. Je to přece ona, co tráví s dítětem veškerý čas a ví tedy, co na něj funguje a co ne. Líp než on.

Křik ale neustává. Prořezává se do morku kostí, zatímco únava z nevyspání podupává do rytmu. Už jsem zmiňovala, že mateřství je ideální pro insomniačky? Rodiče se horko těžko drží, aby na sebe nevyštěkli. Protože si slíbili, že se před tím neviňátkem nebudou hádat.

 

© Andrea Vránová

Ač to zní dramaticky, i tyhle situace jsou důkazem toho, jak moc jste za ratolest vděční. A jak silně ve vás bují mateřská láska.

Konečně totiž pochopíte, proč před vámi rodiče zadržovali slzy nebo vztek. A dělali, že je všechno v pořádku.

Obě emoce jsou přirozená věc. Proč ale vystavovat negativní energii někoho, kdo s ní nemá co společnýho? Vždyť je to nefér. Vstupujete do neposkvrněného světa dítěte. Kalíte jeho realitu, aniž by se mohlo bránit. A to se ví, že si takovýhle věci bude navždycky pamatovat.

Ale stejně je ten chlap nasáčkovanej doma k nezaplacení.

Ono to totiž může vypadat, že si ženská na mateřský jen kafíčkuje a nakupuje přes e-shopy. I tak prostinké činnosti jako starost o dítě, o sebe a o domácnost ale dokážou vysosnout tak, jako by si vás do parády vzali mozkomoři.

Musíte pečovat o svoje nitro. Rozvíjet sebe sama. Vypadnout ven. Najít si svůj vlastní prostor. Jinak se mezi těma čtyřma stěnama zcvoknete.

A bez chlapa, co se občas zvedne a umyje nádobí nebo se na chvíli ujme prcka, to nepůjde. S tatínkem jsme se shodli v názoru, že jedním z faktorů, proč jsou některý kojící matky zralý na špitál, je právě absence chlapa v domácnosti.

Mužskej navíc může přijít na řadu vychytávek s miminkem. Díky Adamovu „triku“ s položením Igíse na holou hruď si užíváme víc klidných okamžiků.

Taky se jako první odvážil použít dudlíka. Pomůcku, kterou by někdo nechal zalít karbonitem a postavil by ji na piedestal. A jiný za ni ukamenoval toho, kdo ji vynalezl. Údajně kazí techniku kojení a mimi se pak hůř přisává.

Já v tom jasno nemám. Když sebou Iggy u krmení šije, mám tendence to svádět na dudlíka. Ale to víte, že je příjemný ho tak jednoduchoučkým způsobem ukonejšit. Je to win-win. On spokojeně dudá, vy spokojeně nicneděláte.

 

© Andrea Vránová

Nechci tímhle článkem strašit, jak je šestinedělí těžký.

Jen se na něj podívat střízlivýma očima. Vylíčit ho tak, jaké za těmi roztomilými obličejíčky dětí na Instagramu doopravdy je.

Ale že ono je stejně krásný.

Když ten váš drobek poprvé zabrouká nebo vám na oplátku věnuje bezzubej úsměv, zapomenete na všechny probděný noci. I to nevydařený výročí, protože se mu zrovinka nechtělo ani na chvilku zamhouřit oko.

Priority se mění.

A vy zíráte, jak to jde samo.

K SNĚDKU: LAHODNÁ PEČENÁ ZELENINA S BARBECUE OMÁČKOU

Tip na oběd nebo večeři, co má minimálně dvě pozitiva!

1) Je z lokálních (sezónních) surovin, takže splňuje požadavek na ekologický způsob života.

2) Je pro všechny, kteří se nemůžou denně cpát avokádovým toustem, protože to neunese jejich peněženka. To vše bez chuťového a nutričního ochuzení!

A samozřejmě je rychlý a snadný, jak už to tady v mém jídelním okénku bývá.

Nejlepší částí je barbecue omáčka. Tenhle lahodný a poutavě zabarvený doplněk vyčaruje cool jídlo i z něčeho tak prostého, jako jsou pečené brambory. Připravíte ho asi za deseti minut. Na jedné pánvi. Ze surovin, které máme každý doma.

Hlavní částí barbecue omáčky je… počkejte si na to… kečup! No, kdo ho ve spižírně nemá. A kdo ho nemiluje!

Musím vás však upozornit, že metamorfovaný na barbecue omáčku chutná daleko, daleko líp.

A teď už samotný recept.

LAHODNÁ PEČENÁ ZELENINA S BARBECUE OMÁČKOU

© Andrea Vránová

Počet porcí: 2

Ingredience:

Na pečenou zeleninu:

2 velké mrkve

Kus květáku

Kus brokolice

6 větších brambor

1 červená cibule

2 až 3 stroužky česneku

Cukr

Olivový olej

Sůl, pepř, chilli, kari, granulovaný česnek

 

Na barbecue omáčku:

1 střední červená cibule

2 stroužky česneku

Balzamikový či jiný ocet

Cukr

Sladká paprika, chilli, sůl, pepř

Sójová/worcestrová omáčka

Kečup

Olivový olej

 

Postup:

  1. Předehřejeme si troubu na 250 °C. Během předehřívání necháme v troubě nahřát plech vyložený pečícím papírem.
  2. Omytou zeleninu naporcujeme na větší kusy a dáme ji do velké mísy.
  3. Zalijeme ji směsí olivového oleje, rozmačkaného česneku a koření na pečenou zeleninu. Promícháme ji odspodu rukama.
  4. Na rozehřátý plech rozprostřeme směs zeleniny, jemně posypeme solí, pepřem a granulovaným česnekem a zakápneme olivovým olejem. Pečeme dozlatova a tu a tam promícháme, aby se zelenina upekla rovnoměrně.
  5. Během pečení si můžeme začít připravovat barbecue omáčku. Na trošce olivového oleje orestujeme nadrobno nakrájenou cibuli a česnek. Asi po minutě přidáme trochu sladké papriky, špetku chilli, osolíme, opepříme. Za stálého míchání chvilku restujeme.
  6. Přisypeme trochu cukru. Za stálého míchání čekáme, až zkaramelizuje.
  7. Přilijeme sójovku a necháme ji chvilku probublávat, aby se zredukovala. Následně přidáme ocet. Rovněž redukujeme.
  8. Nakonec přidáme asi šest lžic kečupu, vypneme plotýnku a počkáme minutku, než se jeho objem zmenší a vytvoří se omáčka.

 

Rubínová kráska. © Andrea Vránová

TĚLO MÉ, KDE JSI?! TŘI POPORODNÍ DNY U APOLINÁŘE

Sklenice rybičkový pomazánky.

Spráskala jsem ji celou. A to jsem ještě ani nestihla slézt z porodnickýho lůžka.

Moje první dny na oddělení šestinedělí začaly docela vtipně. Sotva jsem dotlačila, rozlítly se posuvný dveře s asistentkou zvolající „večeře!“

Byl to pro mě šok. Ten nejmilejší, ovšemže! Ani ve snu by mě nenapadlo, že mi donesou jídlo až pod nos ve chvíli, kdy budu mít jistojistě vlčí hlad, ale nebudu to vnímat, jak se myšlenky budou stáčet k tomu čerstvě vykutanýmu pokládku. Kdo mě dobře zná, ví, že na jídlo myslím hned po jídle pořád. A ještě rybičková pomazánka! Taková školkovská nostalgie…

Ty tři dny v porodnici byly… hustý.

Dokonce ještě hustší než těhotenství a porod samotnej. Jako byste přesedlali ze stimulantu na ještě silnější drogu. Zvědavost na to, co se bude dít po porodu, ve mně neskutečně tepala – těšila jsem na jak malej Jarda na to, co bude, ať už to bude cokoliv. Vábilo mě neznámo. To, o kterém jsem věděla, že mě díky malému nemůže zklamat.

Když jsem pajdala z porodního sálu na oddělení šestinedělí, radila mi porodní asistentka jednu věc: „První noc po porodu je možnost nechat miminko u kolegyněk z novorozeneckého. Co doporučuju, udělejte to. Je to jedna z posledních šancí si pořádně odpočinout.“

Znělo to rozumně. Porodila jsem v půl deváté večer a než jsem se natáhla, skoro už odbíjela půlnoc. Adrenalin ve mně lítal, cítila jsem ale, že někde hluboko po těma slupkama dojetí a lásky je moje vyšťavené, scvrklé já.

Nakonec jsem se rozhodla pro kompromis – vzít si Igíska k sobě na dvacet minut, poňuchňat se s ním a nechat ho do rána pohlídat. Šla jsem se tedy domluvit se sestřičkami. Otevřela jsem dveře a… vešla do MimiNarnie.

V místnosti to vonělo jemným dětským pižmem. Venku byla tma a hustě sněžilo, tady však bylo nepopsatelně útulno. No, nepopsatelně… Miminka. Všude. Všude byli lidé staří maximálně pár hodin!

Kličkovala jsem mezi postýlkami, hltala ten zvonivý libozvučně nelibozvučný chorál plačících bytůstek doufaje, že někde zahlédnu toho našeho skřítka. Nenašla jsem ho. Zato jsem našla sestřičky. A před nimi se kroutil mimořádně krásný naháček.

„Páni, tak tohle je Iggy Bart v celé své kráse!“ zírala jsem fascinovaně.

 

© Andrea Vránová

Najednou jsem viděla, komu přesně byly adresovaný všechny ty přání, vtípky a vize, když jsem mluvila k vypouklýmu břichu.

Nejtěžší na tom bylo pochopit, že je můj. Ležel tam připravenej na svoje první koupání, křehoučkej a ustrašenej. Chtěla jsem ho k sobě přitisknout a pošeptat mu, že je všechno v pořádku, jen to tu je všechno takový velký.

Z okamžiku, kdy mi ho přivezou na pokoj a nechaj mi ho tam, jsem ale byla nervózní.

Byla jsem do něj zamilovaná od první chvíle, to jo.

V duchu jsem si ale trošku přála ono shledání oddálit. To ta nejistota. Vždyť jsem ani nevěděla, jak ho uchopit! Natožpak jak ho nakrmit, kdy ho přebalit, co mu napatlat na zadek a jestli vůbec něco…

Měla bych na něj mluvit? Ksichtit se? Nebo ho ušetřit všech těch komických obličejů, při kterých si stejně musí určitě v duchu říkat „proč?!“?

Pokoj číslo 7 konejšil svou útulností. V místnosti se třemi lůžky se udržovalo přítmí a hřejivou atmosféru podkreslovalo tlumené světlo lampiček. Všechny jsme vyfasovaly termosku s horkým čajem. Mmm, jak bodl!

Za okny padal sníh, já usrkávala ono tekuté blaho a tetelila se, že to nejbolestivější mám za sebou. Usínala jsem do pohádky, s myšlenkou, že teď už mě čekaj jenom ty nejsladší okamžiky. Okamžiky prosycené klidem, úlevou a nekonečnou radostí z toho zázraku…

Trošičku jsem se přepočítala.

O klidu se novorodičce může jenom zdát. Úderem páté ranní začíná v Apolináři kolotoč. Po pokojích začnou kmitat specialistky všeho druhu – tu se zastaví jedna na měření teploty, jiná nabídne prášky na bolest, třetí zkontroluje poporodní zranění, čtvrtá zčekne zásoby zdravotnických potřeb… Do toho poslušně capkáte na snídani, oběd a večeři, protože milujete jíst jinde než doma.

No, co se jídla týče, mnohdy bylo spíš za trest. Obligátní housku a jablko střídaly hnědé/červené omáčky, kuřecí a suché brambory. Školní jídelna hadr. Na jednom tácu se dokonce sešel rádoby vývar, suchá houska, UHO, jogurt a okurkový salát. Z toho by se jeden pos… randil.

Kombinace to ale nebyla čistě náhodná, zdá se – rodička do tří dnů stejně musí. Každopádně jestli tohle má být životadárná strava pro vysosanou ženskou po porodu, tak Babica je bůh.

A víte co?

Stejně jsem se nemohla dočkat, až hodiny odbijí sedmou, dvanáctou a pátou. Pauzy na jídlo dopřávají rodičkám chvilku pro sebe (spolu se sprchou). A ještě jednu věc: únik od bolesti.

Ano, počátek šestinedělí s sebou nese jedno tajemství, který mi zatajili – bolest.

 

První den si zvykáte na to, že si prostě nemůžete rozpustile kecnout na zadek.

Druhý den se vám začnou nalejvat prsa. Překvapilo mě, že tohle může bolet! Prsa se napnou tak, že máte pocit, že mlíko exploduje a světelnou rychlostí zalije Mars. Pokud vás někdy zajímalo, jak by vám slušely silikony, jukněte do zrcadla – prsa se bezprostředně po porodu zvětší aspoň o velikost.

Kromě toho nemůžete s bolavými prsy spát jinak než na zádech. S nastřižením tam dole zase v této poloze úpíte.

Přitom netoužíte po ničem jiném než po tvrdém spánku.

Na něj ale moc nezbývá čas. Jste zacykleni v režimu kojení-odkrkávání-uspávání-jídlo-návštěvy-očista. Očistou nemyslím klasickou denní sprchu. Ale omývání spodních partií alespoň šestkrát denně. Z ženy po porodu odchází takzvané očistky (krev) a svědomitou hygienou se předejde zánětu.

Do sprchy jsem si ale zalezla ráda i mimo tohle. Nevím, jak to měly ostatní rodičky, ale já se během každého mikrospánku potila jako vepřík.

Je neuvěřitelně fascinující pozorovat, co děje s tělem krátce po porodu. Myslíte si, že ho znáte jako svý boty. Porodíte a všechno je jinak. Na jednu stranu se rozbolí na neočekávaných místech. Na tu druhou ale zíráte, jak se vám daří „obsloužit“ miminko přes tu ohromnou únavu.

Všechna ta bolest ale nebylo nic. Nic oproti kontrakcím. Vždycky, když jsem měla na krajíčku, vzpomněla jsem si na ty smrtící stahy. A hned se ze mě stala zenová královna!

Porod je přerod. Přerod holky v matku, na úrovni fyzický i duševní. Zaujatě sledujete nové pochody ve vašem těle (věděly jste mimochodem, že když kojíte z jednoho prsu, teče mlíko i z druhýho? Nebo že se s přikládáním urychluje stahování dělohy?) A snažíte se sžít s těmi duševními.

Na pokoji, který jsem sdílela s dalšími dvěma ženami, bylo krásně vidět, jak mateřství prožívá každá z nás jinak. Ustaranost a nejistota se tu mísila s odhodláním a empatií. Přístup „ty už zase fňukáš!“ s opravdovou touhou zjistit, co miminku chybí.

Přitom novorozeňátko je hotová bytost. Ne vřískající stroj, který můžete pouhým slovem vypnout.

Obavy z toho, zdali se o něj dokážete zkraje života postarat, ale na místě nejsou. Dveře pokoje se protáčí v pantech s fluktuací všemožných specialistek.

Tu přijde jedna, která naučí přebalovat. Tu druhá, co předvede koupání. Jiná ochotně ukáže správnou techniku kojení, další trpělivě zodpoví všechny dotazy k prvním měsícům péče o miminko. Všechny doktorky, asistentky, specialistky, co se v mém pokoji vystřídaly, byly neskutečně milé. A připravené naslouchat tomu, co mají vyjukané novopečené matky zrovna na srdci.

Spoustu informací ale vysondujete i od svých dočasných „spolubydlících“. Některým už doma pidi človíček vrní. Vědí tak, co přibližně čekat.

Nakonec nejlepším rádcem je ale instinkt. Nevěřím, že novorozenec je neschopný tvoreček, co potřebuje obskakovat. Nebude-li se mu něco líbit, ozve se. Bude-li cokoli potřebovat, mámu si zavolá.

© Andrea Vránová

Intenzivní. Takový byly tři dny v porodnici.

Náročný?

Určitě, ale záleží. Na způsobu, jakým se žena vypořádává s nelehkými životními situacemi. I na miminku. Některá pobyt propláčou nebo se jím projedí. Z toho může pěkně hrábnout…

Chlapeček jedné z mých kolegyněk z pokoje jedl každou hodinu (i v noci). Ta, jak ještě neměla osvojenou techniku kojení, skončila s prokousanými bradavkami. Únavu střídala bolest a v tomhle maratonu jen stěží hledala radost z toho zázraku, co nosila devět měsíců pod srdcem.

Igísek to v podstatě celý prospal, co mně ale pomohlo cítit se dobře, byl rituál hygieny. Neflákat čištění zubů a pleti. Ani úpravu vlasů. I když celé tři dny nesundáte erární obří košili a chlupatý papuče. Nejlepší rada? Umyjte si vlasy! Udělá to z vás člověka. A popadnete druhý dech.

Absolutní štěstí a nic než štěstí. To prožívá každá novopečená maminka, no ne?

Ale ano.

Některá jen musí trochu hledat. Pod nánosy únavy, nejistoty i bolesti.

Anebo překročit práh oddělení šestinedělí.

Vykolébat se na chodbu určenou pro návštěvy. A podívat se do té postýlky na kolečkách ještě jednou. S manželem, partnerem po boku.

Jakmile vystoupíte z té bubliny, z toho kolotoče lékařských prohlídek, péče o miminko i sama sebe, uvidíte všechno s odstupem.

Dostatečně velkým na to, aby vám bylo jasný, že se vám přihodil zázrak, co je nad všechna „ale“.

EKO TIP: SÍŤKA NA MÝDLO OD Š.IVA

„Wow, to ještě existuje?“ prosviští vám možná hlavou.

No jasně!

Tolik radosti kvůli jedné síťce?

Hned vám to vysvětlím.

Od léta, co jsme se přestěhovali do nového bytu, jsem sháněla neplastové úložné řešení pro náš sprchový kout.

Ve smlouvě však bylo uvedeno, že vrtání do obkladaček a jiným podobným zásahům musíme odolat.

Co se nabízelo?

Třeba cokoliv s přísavkou.

To mělo ovšem háček. Několik háčků.

Koupelnové doplňky s přísavkou člověk jen tak nesežene z jiného materiálu než z plastu.

Sama přísavka je pak, jejda, z umělé hmoty!

A koneckonců cokoliv, co jsem kdy olízla a přilepila na dlaždičky, do pěti minut spadlo…

Ne, přísavku ne.

Nažhavila jsem tedy internety a hle – tu mi zkřížila cestu síťka na mýdlo. „Páni, síťka na mýdlo! Tak tahle oldskůlová záležitost pořád existuje,“ nemohla jsem uvěřit vlastním očím.

© Andrea Vránová

Zavzpomínala jsem na léta na základce (cca sedmnáct let nazpět). Z prostředí umýváren si dodnes živě pamatuju tři věci – bledě modré obkladačky, pastelově zelená WC prkénka a… síťky s nažloutlým, vprostřed puklým mýdlem.

Tyhle síťky však byly plastové a v odporných křiklavých odstínech.

Ty, co tu dnes hodlám velebit, jsou jiný kalibr. Lněný kalibr!

Hned tři lněné síťky (na tělové, vlasové a dětské mýdlo) jsem pořídila na e-shopu Mýdlotéka od firmy Š.IVA. Radost z ekologického nákupu mi ale zmařily, hned jak doputovaly do mých rukou. Všechny přišly samostatně v plastových sáčcích. Nepomohla ani prosba o vynechání všech nepotřebných obalů v poznámce k nákupu.

Nepotěšil ani materiál, pominu-li přírodní charakter – provázek  vypadal, že při druhém namočení rupne.

Ovšem uběhl měsíc a moje síťky stále drží. Jasně, měsíc není bůhvíjaká doba, známky povolení materiálu ale tenhle doplněk do koupelny taky nejeví. Kromě toho prý prodlužuje životnost mýdla a zvyšuje pěnivost.

Ale hlavně – příjemně masíruje! Nepotřebujete žádné masážní rukavice ani peelingové nesmysly.

Nabízí se i jiné modely z přírodních materiálů. Ten od společnosti Redecker je „teplejší“, s hustějším výpletem, v Mýdlárně v ráji si zase vyberete barvu, co bude ladit s vašimi kachličkami.

Síťka na mýdlo vyhoví všem, co se sprchují bezobalově a musí si ve svém sprchovém koutě vystačit jen s baterií, případně nerezovým madlem. Právě na něj jsem mýdlo zavěsila já. A je tak po ruce. Netřeba se kamkoliv natahovat (a vpouštět si za posuvné dveře sprcháče zimu).

I oldskůlová síťka na mýdlo může nabídnout víc než závan nostalgie!

K SNĚDKU: HRÁŠKOVÁ POMAZÁNKA S LIMETKOVOU ŠŤÁVOU A MÁTOU

Protože jste dozajisté lačnili po dalším majstrštyku Andrejčiných dobrot (ahoj Jirko B.!), jsem tu zase s novým tipem pro všechny vegany. Tedy… hráškovou pomazánkou!

Možná čicháte v názvu nějakou habaďůru. Že jsem tam ten slovní ocásek („s limetkovou šťávou a mátou“) dodala jen proto, že pomazánka z hrášku nemůže být žádné terno. Zkrátka aby to znělo luxusnějc.

Takhle – jistě jste v životě jedli lepší pomazánky, to bezpochyby.

Tenhle bleskový recept ale splňuje parametry mých veganských tipů. Musí být levné, rychlé a mít z nutričního hlediska nějaký smysl. Tak trochu tipy pro studenty, kteří nejsou dotovaní svými bábinkami a dědečky. Pro ty, co pochopili, že jejich tělo (a potažmo i mysl) jim nemůže prokazovat tu nejlepší službu při konzumaci chipsů a čoko tyčinek.

Základ je podobný jako u fazolového hummusu. Přidej k základní potravině rozmačkaný česnek, sůl, pepř, citronovou/limetkovou šťávu, chilli a oliváč a dostaneš poměrně chutný celek. Pak už můžeš experimentovat dle libosti.

Tady je hrášková pomazánka podle mého gusta. Množství jednotlivých ingrediencí jsem neuvedla jednak proto, že všechno dělám od oka, jednak z důvodu, že každému chutná jiné vyvážení chutí. Pro ostřejší verzi přidáme víc chilli a pepře, pro jemnější namixujeme s trochou vody.

HRÁŠKOVÁ POMAZÁNKA S LIMETKOVOU ŠŤÁVOU A MÁTOU

Ingredience:

Mražený/konzervovaný hrášek

Česnek

Sůl

Pepř

Chilli

Limetková/citronová šťáva

Olivový olej

Čerstvé lístky máty

Postup:

V mixéru typu blender rozmixujeme hrášek, limetkovou/citronovou šťávu, prolisovaný stroužek česneku, pár lístků čerstvé máty a koření. Pokud se nám zdá pomazánka příliš hustá, přidáme trochu vody. Ochutnáme a případně dokořeníme – voda směs zjemní. Podáváme s kouskem pečiva. Nebo třeba se zeleninovými hranolky.

28 HODIN. MŮJ POROD

28 hodin.

Můj porod.

Ještě než se seznámíte, pečlivě si to rozmyslete, milé zakulacené čtenářky.

Tenhle porod sice nebyl čirým martyriem, ale ani procházkou růžovým sadem. Následující řádky tak nejsou ideální psychickou přípravou.

Protože jsem ale před porodem zvědavě pročítala zkušenosti novopečených maminek a tenhle blog je zároveň takovou mojí kronikou, rozhodla jsem se přispět svou troškou do mlýna.

Těch dlouhých 28 hodin ale v podstatě nic neznamená.

Co žena, to limitovaná edice. S vlastní dispoziční, zdravotní i psychologickou výbavou. A tedy různou délkou porodu.

Dvě věci ale všechny ženy spojují: 1) Můžou si porod vysnít, 2) nemůžou si ho naplánovat.

Důkazem budiž další tři ženy, které se mnou strávily několik hodin na přípravném pokoji, (lidově „hekárně“), a dvě z poporodního pokoje.

Na hekárně se potkali medvědi. Eh, ne rodičky s buší v podpaží. Ale miminka, kterým se za žádnou cenu do tý lednový klendry nechtělo.

© Andrea Vránová

Jednu ženu „mučili“ už druhý den opakovaným vyvoláváním porodu, který ale pokaždé utichl. Je to frajerka. Nedovedu si představit procházet opakovaně kontrakcemi. Ale o tom později.

S druhou holkou, zhruba v mém věku (25), jsme nestihly prohodit ani pár slov. Jen co se „ubytovala“, začaly kolem ní tancovat porodní asistentky – před závěrečnou jízdou ji odvezli na urologii.

Třetí dorazila ještě o šest hodin dřív. A rodila o tři později. Při kontrakcích komunikovala s personálem vždy s úsměvem na líčku. Už tady někdo psal o hrdince?

Zůstávala nad věcí, přestože měla stejnej problém jako já.

Neotvírala se.

Ani po několikátém „pošťouchnutí“.

To se vám rozjedou ony skandální kontrakce. Nevím, zda to prožívají všechny ženy stejně. Vzhledem k cyklickému scénáři na „hekárně“ se to ale lišit moc nebude.

A tady se dostáváme k té příšerné, leč výstižné přezdívce.

Hekárna.

Nejprve se s cukajícími koutky podivujete nad tím, jak může rodička tak nahlas hekat. Pak vás ale ta bolest skřípne do svých pomyslných kleští…

Zkoušíte všemožné polohy i meditační finty, abyste tu bolest nevnímali. Marně.

Paralyzuje vás.

Tahle nepopsatelná bolest uzurpuje veškerou pozornost. A nutí vás ji prožívat každou tělní buňkou.

Ani mně se tohle nevyhnulo. Přes všechny ty malované předchozí měsíce.

Prožila jsem krásné těhotenství. Od počátku do konce. Nezvracela jsem, neměla jsem skoro žádné emoční výlevy, Iggy Bart ukázkově prospíval a na ultrazvucích nám ukazoval zadek (ne, volba druhého jména není čistě náhodná).

Všechno je v cajku, porod bude brnkačka! A pak přišly kontrakce… © Andrea Vránová

Těhotenskou idylku lehce zakalila snad jen poslední prohlídka u gynekoložky, kdy mi zjistili streptokoka. V podstatě jde o poměrně běžnou „komplikaci“ v těhotenství, která výrazně nezasahuje do porodu ani zdraví miminka. Jen vám pár hodin před porodem podávají kapačkou antibiotika v několika dávkách. Ty prosáknou až do miminka, takže mu při průchodu porodními cestami nehrozí nákaza.

Představa človíčka, co se ještě ani nestih narodit a už je napumpovanej chemií, se mi popravdě moc nelíbila.

Iggy si ale po celou dobu těhotenství hověl v bříšku s rukama za hlavou. Dobře, s rukama za hlavou ne. Svou spokojenost ale kromě parádních výsledků gynekologických prohlídek stvrdil jedničkou, kterou nám ukázal na jednom z ultrazvuků.

Dařilo se mu výtečně. Proč by se tedy mělo něco změnit ve finále?

Byla jsem přesvědčená, že porod bude brnkačka. „Prostě ho vyprdnu,“ odpovídala jsem suverénně na dotazy, jestli se bojím porodu. Moje mamka to vzala zhurta, tak proč ne já!

Na jazyku však zbyla hořkosladká pachuť.

Všechno se vyvíjelo hladce – plodová voda mi praskla přesně ve chvíli, kdy se Adam objevil ve dveřích po návratu z nákupu. „Podívej, koupil jsem výborné učňovské párky!“ volá na mě vzrušeně a hned tiskne mi je do ruky. „Mně asi praskla voda!“ zní moje odpověď.

Až taková sranda ale tahle chvíle nebyla. Neubránila jsem se nervozitě. Tolikrát jsem si tenhle okamžik představovala a snažila se vytvořit v hlavě program, který mi po odchodu plodové vody nebo při kontrakcích bude našeptávat: „Musíš zachovat chladnou hlavu.“

Oblékla jsem se do svých nejlepších šatů, nalíčila se, aby se mě Iggy nelekl, a už jsme si to houkali sanitou do Apolináře. Drželi jsme se s Adamem za ruku, já se vnitřně připravovala na porod a cítila jsem euforii z toho, že ten okamžik je tady. Mísilo se ve mně těšení, nejistota a zvědavost, co přijde. A jaký to asi bude.

Bylo to strašný.

Ve dveřích porodního sálu se objevila porodní asistentka ve středním věku. Zpražila nás pohledem a jako by měla na jazyku „co tu chcete?“.

Tahle one-woman show ale měla teprve začít.

Posadila mě na monitor a po zběžné prohlídce mi oznámila, že mě pravděpodobně pošlou domů – prý to není plodová voda, ale jakási hlenová zátka. „Kvůli tomuhle si volat sanitku… To se přece nedělá,“ frkla. „A vy jste si nevzala vložku? Fakt nechápu, na co ty ženský myslej, že si po odchodu plodový vody nevezmou ani vložku,“ zakoulela očima.

Děs, no. Taky nechápu, jak může prvorodička zapomenout na vložku po odchodu plodovky. Že z ní poteče proudem až do samotného vypuzování potomka, přece měla předpokládat!

No, byla jsem namotivovaná až běda.

© Andrea Vránová

Doktorka ale pak potvrdila, že šlo skutečně o plodovou vodu. Vyfasovala jsem erární košili se čtyřlístky a postel na přípravném pokoji.

To, co následovalo do 20:25 následujícího dne, kdy se Iggy vyklubal na svět, připomíná opilecké delirium.

S mým tělem se od prasknutí vody v podstatě nic nedělo. Pokusila jsem se usnout, načerpat síly. Práskání dveřmi, neustálé proudění asistentek a jejich hurónský smích to ale moc neumožňoval. Stejně jako hekající skoromatky. A magický křik zrovinka vyklubaných novorozeňat.

Víčka ale nadzvedával i proud myšlenek. Promítala jsem si Iggyho cestu od početí až dosud. Bylo mi jasný, že to bude silné a šikovné miminko – ostatně přečkalo trojnásobný přelet tlakových pásem, když jsme se vraceli z balijského nomádění. A to v samotném zárodku, nejrizikovějším období.

Přemýšlela jsem i o tom, co asi dělá Adam. Usínali jsme odděleně snad po roce a půl. Jak mně se stýskalo!

A v duchu se připravovala na to, co se bude dít, pokud se porod do rána nerozběhne a vyvolaj mi ho.

Do rozbřesku se nic nezměnilo. Protože mi ale bylo dobře, rozhodla se doktorka Iggyho pošťouchnout nenásilnou cestou.

Dopoledne jsem dostala čípky na uvolnění porodních cest. Nic se nestalo.

Spíš než vyvolávání porodu mě ale teď děsilo, jak ho při té neuvěřitelné únavě zvládnu – dvě probděné noci nebyly ve scénáři.

Odpoledne jsem vyfasovala další čípky a bonusovou injekci… a bohužel pochopila, co to jsou ty „kontrakce“.

© Andrea Vránová

Tu bolest snad nedokážu ani popsat. Vlastně připomíná kletbu Cruciatus.

Trup se svíjí, žádná poloha není úlevná. Ona palčivá bolest v podbřišku trvá zhruba půlminutu a po stejném čase se vrací. Citoslovce utrpení z vás nekontrolovatelně tryskají. Je vám fuk, že zníte jako milenka v nejlepší chvíli…

… protože vypadáte jako magor, co chytá UFO.

Ano, jeden z nejkomičtějších momentů přišel v tu nejbolestivější chvíli. Přivezli mi jednu z posledních infuzí. Ta bývá zavěšená na takovém věšáčku, výš, než je pacientovo zápěstí. Jinak nekape.

S ženou mojí výšky ale zřejmě nepočítali. A tak jsem tam tak pochodovala po pokoji, drže kapačku vysoko nad hlavou, hekaje na všechny strany.

Nevím, jak dlouho to trvalo.

Pamatuju si už jen asistentku, co přišla do pokoje s tím, že jdu na „přezkum“, a doktorku, co mi nabídla Epidural.

Obě snad měly kolem hlavy svatozář.

Epidural bylo vysvobození. Uvolnil porodní cesty a ulevil od bolesti. Jasně, že jsem do porodního plánu uvedla, že si přeju co nejpřirozenější porod bez zbytečných vnějších zásahů. Nakonec by se nic nestalo, kdyby personál ten porodní plán „omylem“ ztratil.

Všechno, co přišlo potom, nebylo nic. Stahy se stupňovaly, ale v podstatě to nebolelo.

Samotné finále byl zážitek sám o sobě.

Je fascinující cítit a sledovat, jak se miminko dere na svět. Najednou máte potřebu tlačit, vytlačit ze sebe všechno. Šplouchají ve vás tsunami adrenalinu – dychtivě se už toužíte na to malé devítiměsíční tajemství podívat.

A pak vám toho malinkatýho Gluma dají na tělo a napochodují zcela jiné emoce. Emoce dojetí. Jako byste se po letech odloučení shledali s někým, kdo vám hrozně, hrozně moc chyběl…

© Andrea Vránová

Několik postřehů a rad na závěr.

1. Nebojte se informovat o možnostech úlevy od bolesti. V jakékoliv fázi porodu. Personál s vámi ochotně probere přímé i vedlejší účinky. Alespoň u Apolináře.

2. Nenechte se rozhodit nepříjemnou porodní asistentkou. Dvěma. Třemi. Na porodním sále mě přijímalo trio fúrií a asi si dokážete představit, jak mě připravily na jeden z nejnáročnějších okamžiků života.

Pokud si na přípravném pokoji poležíte pár hodin jako já, vystřídají se u vás snad všechny zaměstnané ženy. A většina z těch od Apolináře jedná s maximální empatií.

Doteď cítím neuvěřitelný vděk. V nejbolestivějších fázích porodu netoužíte po ničem jiném než náruči vašeho partnera. Po blízkosti, pohlazení, hezkých slovech.

Mužskej ale u vás nemůže být nepřetržitě osmadvacet hodin. Tuhle roli tak zastávají právě porodní asistentky.

Děkovala jsem několikrát a poděkuju klidně stokrát – a to zhruba pětatřicetileté plavovlasé asistentce s ofinou (příjmením Veselá, tuším). Byla se mnou v těch nejnepříjemnějších chvílích, kdy bych sobě dala pecku. Ona mi dala všechen čas světa. A něco, co mělo v tu chvíli nevyčíslitelnou hodnotu – pohlazení, objetí a pochvalu.

3. Neděste se, pokud miminko nezačne po vyklouznutí křičet a má oproti zdravému fialovo-červenému zabarvení trupu nezdravě bílou hlavu. Když mi dali Igíska na hruď, něco mi říkalo, že bych se asi měla radovat, zároveň mi tu ale něco neštimovalo. „Nehýbe se!“ panikařím. „Tak mu dejte čas,“ řekla klidným hlasem doktorka. Jemně ho pleskla po zádech a… zalapal po dechu.

© Andrea Vránová

4. Vzkaz od manžela: mějte u porodu partnera. Každý se k tomu staví jinak. A mnoho žen negativně kvůli teorii, že na ně bude partner už do konce života nazírat jako na matku a ne (sexuální) partnerku.

I mimo tuhle teorii bych chtěla mít manžela u porodu znovu a zas. Snad ani ne kvůli podpoře – stejně při tom cirkusu v těle moc nevnímáte okolí.

Přivítat miminko na světě ruku v ruce má ale víc než symbolickou hodnotu.

Kromě toho může setrvat v tatínkově náručí, když mamince tam dole čarují s jehlou a nití patchwork.

5. Nestyďte se, když z vás vyjdou i další poklady. Holky nekakaj, nepotěj se a s těmi natočenými řasami se narodily! No jasně.

Nehrajme si na někoho, kdo nejsme. Jsme lidi. I my ženy.

Jedna neudržela stolici po klystýru. Druhá nestihla vyměnit vložku a zanechala na podlaze červené stopy. Mě zase cévkovali.

Tyhle věci se stávaj běžně. Ale hlavně – nikdo to neřeší. Takže no stress.

6. Čerpejte síly, co to jde. Jakmile zakotvíte v porodnici, šance na kvalitní chrupaneček jsou takřka nulové. I když si v ní poležíte přes noc jako já. Na chodbě to neustále fluktuje a dveře do přípravného pokoje se otáčí v pantech každou chvíli. Miminka se natáčí na monitory a každá ze čtyř rodiček vyžaduje odlišnou péči.

7. Nesrovnávejte se. Na začátku textu jsem sice uvedla příklady komplikovaných porodů. Aby to bylo fér, musím výčet doplnit i o ty, které prožily ženy, co se mnou strávily čtyři dny na oddělení šestinedělí. Jedna z nich porodila asi do dvou hodin od prvních kontrakcí/prasknutí plodové vody. A druhá do hodiny od příjezdu. Mimochodem – byla to prvorodička!

8. Důvěřujte svému miminku. Zní to divně – vždyť je to křehký, nesamostatný, absolutně závislý tvor!

Nevěřím.

I čerstvý život má podle mě jistou vnitřní sílu a vůli. Pokud se během těhotenství či porodu ozvou komplikace, ponořte se do sebe a zkuste s miminkem naleznout vnitřní rovnováhu. A energii. Semkněte se a budujte přesvědčení, že to zvládnete.

Přece byste to nevzdali, když jste společně ušli takový kus cesty!

EKO TIP: MMMŮJ TEXTIL PRO MIMINKA

I oni měli namířeno na koncert Sigur Ros.

Koncert byl skvělý a plný emocí, které Ethien ještě nepocítil. Byla už tma, když hudba dohrála. Lidé se rozešli do svých domovů.

„Co teď?,” pomyslil si Ethien.

„Teď pojď s námi,” řekly mu děti.

Vedly ho po bílé cestičce, kde svítilo mnoho světlušek. Hvězd na nebi bylo miliony a měsíc byl v úplňku. Děti mu povyprávěly svůj příběh. O tom, jak se všechny narodily ve stejnou noc a čas, ale každý jiným rodičům. Že mají schopnost číst myšlenky a vidí věci, které se stanou v budoucnosti…

Štíp! Taky jste se zasnili?

Co bylo předtím a co bylo potom?

To se dozvíte na e-shopu s dětským textilem a hračkami MMMoje.cz.

Pohádkový příběh na e-shopu?

S přihlédnutím k tvorbě Martiny Mikytové se chce zvolat: „No jasně!“

Její povlečení, hnízdečka pro miminka, zavinovačky i peřinky mají příběh. Tajemně pohádkový a nesmírně vtahující příběh. Alespoň většina z nich. Jako by nestačily ony něžné ilustrace samy o sobě…

Ty jako bonus doprovází cizokrajné názvosloví. Na textilu najdeme srnčího krále Ethiena či mořskou pannu Misuri. Dobrodružství Party dětí se zase odehrává na ostrově zvaném Land.

Všechny hrdiny obestírá uzavřený, snivě pohádkový svět, situovaný snad do tichých severských končin. Nebo vzdálených podmořských koutů…

Uf, zase jsem se zasnila. Ještě než na e-shop Martiny Mikytové zabrousíte, mějte na paměti jedno – koupíte i to, co nutně nepotřebujete nebo co seženete z druhé ruky.

Ačkoliv mám většinu věcí pro Iggyho od známých nebo ze sekáčů, neodolala jsem zavinovačce z kolekce Velrybí příběh. A povlečení s dinosaury. <3

To jsou vrata! © Andrea Vránová

Mmmoje zavinovačka má jeden praktický prvek – rozložená poslouží coby peřinka. To se hodí, pokud cestujete za příbuznými, co dychtí si malého pochovat, ale vy nemáte v kočáře volný úložný prostor. Peřinkou jednoduše loupežníčka přikryjete. A stahovací pás zavinovačky schováte třeba do kapsy.

Nakonec ještě několik technikálií, které posouvají Mmmoje produkty ještě o úroveň výš. Chlubí se známkou Česká kvalita. Výrobky pro děti do tří let jsou ušité z atestovaných materiálů. A tam, kde se mihne bavlna, najdete pouze tu stoprocentní české výroby nebo zahraniční designovou. Tyhle kouzelné textilní výrobky z Kroměříže tak nezanechávají prakticky žádnou uhlíkovou stopu. A šetří životní prostředí. (I když polstrované kousky obsahují duté polyesterové vlákno nebo vatelín ze stejného materiálu.)

A co je boží, že příběhy hrdinů otištěných na látkách zveřejňuje Martina Mikytová online.

Až se tedy váš drobeček bude po setmění vrtošit v povlečení s Lesánky, vezměte ho na pomyslnou procházku do Pírkového lesa. Jen pozor, ať nezapomene dávat pozor – a nenarazí na chlupatého medvěda Karla Lesánka. Toho, co po večerech hraje na kytaru. A miluje kapelu Queen!

Iggy předvádí kolekci povlečení Dino. © Andrea Vránová

EKO TIP: ČESKÁ SÍŤOVKA

Sto šedesát tisíc za sekundu.

Pět milionů ročně.

Každou hodinu, natěsnané vedle sebe, obkrouží zeměkouli. A pokryjou území o velikosti dvojnásobné Francie.

Co je to za potížisty?

No jasně, plastové tašky…

***

Tyhle hrozivé statistiky ale nejsou jedinou motivací k tomu přesedlat na ekologičtější verzi nákupních tašek. Konkrétně síťovek.

Jen se na ni podívejte:

© Andrea Vránová

Tahle síťovka je prudce trendy.

Dokonce víc než látková s potiskem oblíbené kapely!

Její obsah se ukazuje světu. Pokud s ní tedy nakoupíte bezobalově nebo ji zkrátka narvete zeleninou či ovocem na smůtýčka, váš hipsterský kredit rapidně vzroste.

Firma, která tuhle tašku prodává pod názvem Česká síťovka, dokázala komunistickou a prostě vypadající nákupní tašku proměnit v cool záležitost. Aktualizovala střih. Nanesla odstíny, z nichž si vybere sladká dáma, stylový fotřík i příznivce skandinávského designu. A některým dodala praktickou elasticitu opěvovanou našimi babičkami.

To nejlepší nakonec. Česká síťovka je ze stoprocentní bavlny, schová se do dlaně a unese až patnáctikilový nákup. Na řadě kousků pracují chráněné dílny. Pořízením síťovky se tak vykoupíte hned několika dobrými skutky.

Ať už potřebujete vylepšit karmu, nebo jen zabalit nákup, tahle koupě se vám prudce vyplatí.

***

Máte síťovku? Nebo se jí bráníte a proč? Napište mi do komentářů, co si o téhle okaté společnici na nákupy myslíte.

Pozn. autorky: Tento text není výsledkem reklamní spolupráce. Ale osobní spokojenosti. ,)

PROČ MĚ KVĚTINY STRAŠÍ

© Andrea Vránová

 

Blogování je krásná forma vyjadřování.

Na rozdíl od mediální tvorby si totiž s textem můžete dělat, co chcete.

Třeba ho okatě proškrtat, protože už některý pasáže nejsou aktuální. 

Článek o ekologičnosti květin jsem začala připravovat těsně před porodem.

Nestihla jsem ho.

A nestydím se za to.

Nejsem superžena. Ani blogerka svázaná deadliny. Jen obyčejná holka, co píše pro radost.

Doufaje, že mění svět k lepšímu.

Tuhle původní verzi článku s aktuálními edity chci věnovat všem začínajícím blogerům a blogerkám, které někdy sevře úzkost, že tvůrčí tempo blogerské elity nemůžou nikdy dohnat.

***

Kdyby vás náhodou napadlo mě v porodnici obdarovat květinou…

… a chtěli jste mi udělat radost…

… natrhejte mi nějakou po cestě…

… nebo ji pořiďte na farmářských trzích..

… či v jednom z těchto květinářství

Anebo mi darujte růžici hlávkového salátu!

***

Ne, nešplouchá mi z těhotenských mateřských hormonů na maják.

Ne, nejsem tak nafrněná, abych si diktovala, co mi kdo přinese a jestli vůbec.

A pokud to tak snad vyznělo, vězte, že coby vyznavačku minimalismu mě nejvíc potěší úsměv. A projevená empatie.

Natrhat kytku po cestě v lednu? Vážně je se mnou všechno OK.

I co se týče toho salátu.

Kéž bych před lety ocenila ten svazek čerstvýho špenátu, co jsem dostala od manžela k promoci…

… to bych ale musela mít šajn o utrpení, které pro pugéty v našich křišťálových vázách zakouší domorodí zahradníci.

***

© Andrea Vránová

Koupíte-li si květinu v běžném květinářství či supermarketu, kvitujete tím vykořisťování levné pracovní síly i ublížení na zdraví.

Neměli jste tušení?

V klidu, já taky ne.

Až do doby, kdy jsem dělala rozhovor s Květinovým lahůdkářstvím.

Albert Friess a Lukáš Paderta si pěstují květiny na své zahradě v Berouně.1 Nepoužívají průmyslová hnojiva či postřiky, takže jejich vazby můžete zkompostovat.2 A dbají na důstojné pracovní podmínky.3

Květinové franšízy naopak vykupují květiny ze států jako Keňa, Ekvádor či Kolumbie.1 Svůj zisk maximalizují používáním průmyslových hnojiv, postřiků nebo konzervačních přípravků.2 A námezdní zahradníky, které dřou bídu s nouzí, v podstatě tlačí k vděčnosti za to, že jim poskytli práci. Jakkoli nebezpečná pro jejich zdraví je…3

Dva pěstitelé, dva odlišné typy květin, které se mohou dostat na náš stůl. Jedna šetrná k životnímu prostředí a lidské rase. Ta opravdu krásná. Druhá proporčně dokonalá. Ovšem skrytě ohavná…

Květinoví magnáti si pro sebe nechávají odporné tajemství.

Jaké?

To se vám pokusím vysvětlit na uvedených příkladech.

Ad 1:

Beroun versus Keňa. Jedno za humny, druhé tisíce kilometrů daleko. Cesta, kterou květiny urazí, zásadně ovlivňuje kvalitu životního prostředí – čím delší je, tím větší zanechají uhlíkovou stopu.

Bohužel však ani květiny z Kolumbie či zmiňované Keni neputují ve většině případů rovnou k nám.

Nákladní letadla se nejprve otočí v Nizozemsku, na největší květinové burze, kde se kytky vydraží. Teprve odsud se letecky dostávají do koncových zemí – japonského Tokia, amerického New Yorku… Podle serveru Veronica.cz spolkne vazba o deseti květech půl litru ropy!

Ad 2:

Rozložitelnost květiny je v podstatě takový milý bonus, když odhalíme celé pozadí toho, co používání chemických preparátů způsobuje.

Zmiňovaná Keňa ročně exportuje květiny za 400 milionů eur. Květiny tak musí zázračně růst a vybarvovat se, ideálně rychlostí světla. Nejprve se řádně pohnojí, posléze se nanesou ochranné vrstvy proti poškození a nakonec ještě trošičku konzervačních látek.

To všechno zajišťují povětšinou chudé ženy z rozvojových zemí. Bez ochranných oděvů. Proč? Nejsou k dispozici. Vdechují tak chemické výpary. A na jejich tělo sedá jedovatý prach.

Jak se v květinových franšízách zachází s levnou pracovní silou, lze krásně vidět v dokumentu A Blooming Business od režiséra Tona vana Zantvoorta. Pracovníci – ti, kteří magnátům vydělávají miliardy – mají nižší cenu než všechny ty květiny nasáklé jedy.

© Andrea Vránová

Ad 3:

Souvisí s předchozím bodem. Férový obchod květinovým gigantům nic neříká. Ve zmíněném dokumentu odhaluje pracovní morálku hned několik jejich zaměstnanců.

Jane, matka čtyř dětí, maká od sedmi ráno a někdy se vrací domů o půlnoci. To se pak ještě věnuje dětem, učí je abecedu, zpívá s nimi, zatímco jí kojenec visí na prsu. Změnila by přístup supervizorů – žádá větší svobodu. Nedovolí si ale oponovat. Bez práce by nenakrmila svoje děti a nemohla by jim v budoucnu dopřát vzdělání.

Nebo Oscar, dodavatel vody. Přijel do oblasti hledat zaměstnání – slyšel o možnosti pracovat na květinové farmě. Džob ale nedostal. V dokumentu ukazuje jezero, které dříve sloužilo místním jako zdroj vody. Dnes z něj čerpá květinová fabrika. Domorodcům omezila k jezeru přístup, ale pro ně už je tenhle vodní zdroj stejně bezcenný – průmysl jej kontaminoval.

Pro rychlou orientaci jsem negativní dopady konvenčního pěstování květin sesumírovala v kostce níže.

 

Proč květiny z obchodů nejsou eko?

1. Putují k nám letecky tisíce kilometrů. Zanechávají tak nesmazatelnou uhlíkovou stopu. Dodavateli jsou země jako Ekvádor, Keňa, Etiopie nebo Kolumbie.

2. Při jejich pěstování se nešetří chemickými preparáty. Počínaje hnojivy a postřiky proti chorobám a škůdcům, konzervačními přípravky (ne)konče.

3. Magnáti květinového průmyslu vykořisťují levnou pracovní sílu. Požadují i více než čtrnáctihodinové směny a platí směšně. Někde dokonce poskytnou práci jen za poplatek. Porušují zásady bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

4. Mají zhoubný dopad na životní prostředí. Květinové farmy vypouští do vodních toků chemikálie, které prosakují půdy. Ta rovněž podléhá zasolení a celkově ztrácí na kvalitě vlivem intenzivního zavlažování skleníkových ploch. Postřiky a další chemické preparáty se uvolňují do vzduchu, odkud se s deštěm vrací zpět na zemský povrch. Do oběhu se znovu dostávají i během fáze rozkladu.

Cítíte vztek? Křivdu? Nechuť?

Výborně!

Pak jste porozuměli ceně, za jakou si zvelebujeme naše domovy.

Jejich zútulňování květinami se však bránit nemusíte.

Jen si labužnicky vybírejte.

Volte květinu, co vás nebude doma strašit, zato bude vaše hnízdečko krášlit.

Níže jsem spíchla devatero zásad, s nimiž při výběru květiny nepochybíte.

 

Ekomaniakovo květinové devatero

1. Nakupujte u lokálních pěstitelů

Díky tomu budete mít jakž takž záruku, že kvůli květině nikdo netrpěl a že k nám neputovala přes půlku světa. Zkuste květinářství Efemér, Květinové lahůdkářství, Louky květ, greenDECOR či Kytky od potoka. Anebo ještě líp farma trhy. Vždycky si musím dvakrát promnout oči, abych se ujistila, že za ty luxusní pugéty nechtějí víc než dvě stovky!

Tahle je například z trhů na Jiřáku. A stála mě myslím do sto padesáti kaček:

© Andrea Vránová

2. Berte, co hrdlo ráčí, od matky přírody

I rostliny cítí bolest, hlásá několik studií. Ze všech absorbovaných chemikálií, které se používají při konvenčním pěstování, se ale příroda bude vzpamatovávat o dost déle. Tak šupajdá ven! Třebaže je leden. Dekoraci do vázy narvete v každém ročním období. Tady ta by vás mohla přesvědčit:

© Andrea Vránová

 

A jak vidno, jde to i ve velkoměstě. „Ani město není poušť, kde by se nedalo utrhnout při okraji cesty pár lučních nebo rumištních druhů květin, větví,“ vzkázali květinoví lahůdkáři.

3. Držte krok se sezónou

Má se to jako s potravinami. Jahody v zimě už zdálky křičí „jsem imigrant!“, podobně jako tulipány na podzim. Sledujte, co kdy přirozeně kvete. Sezónní květiny zanechávají obvykle minimální uhlíkovou stopu, protože k nám neputovaly zdaleka.

4. Volte trvanlivé květiny

Prr, neplést s těmi, co jsou nabušené konzervanty! Selský rozum ale napoví, že tulipán propustí svou krásu dřív než slunečnice.

Jsou řešením hrnkové květiny? Jak se to vezme. Řada z nich je (stejně jako v případě řezaných) z dovozu od vykořisťovaných dělníků. Pěstování hrnkových květin má ale v Česku tradici. Šance na lokálnost produktu se tak zvyšují.

5. Hledejte označení „fair trade“

Tyhle květiny byly pěstovány s láskou. A když ne s láskou, tak alespoň s ohledem na lidskou důstojnost a zdraví.

6. Čím míň otisků, tím lepší

Možná jste synátorovi nebo dceři vtiskli na konci školního roku do ruky gerberu. Takovou tu, co má kolem stonku omotaný drátek a prostupuje květem. Stála pár kaček a s tím drátkem vypadala tak trochu spešl, no ne?

Z takové květiny se ale pančelka zřejmě moc dlouho netěšila. Jakýkoliv vnější zásah rostlinu oslabí a snižuje její trvanlivost.

7. Když už, tak skromně

Nechcete přijít s prázdnou a na škubání větviček nemáte čas? Pokud se uchýlíte ke koupi rostliny z konvenčního květinářství, odolejte pugétu. Už jedna (!) růže vypěstovaná v oblasti Naivasha (viz dokument) spolkne 1,5 litru vody denně. Plus chemikálie pro bezproblémový růst a dlouhou trvanlivost. Plus náklady na dopravu. Plus nedůstojné zacházení s dělníky… a zabírání zemědělských a vodních ploch těm, co nemají skoro nic.

8. Chovejte se k ní jako Malý princ ke své růži

Květinu seřízněte, obohaťte vodu výživou (ideálně tou domácí, koupené bývají zabalené v plastu) a pravidelně tekutinu vyměňujte. Nebo vazbu usušte, ať vám krášlí příbytek dlouhé měsíce.

S koupí konvenčně vypěstované květiny vyjadřujeme souhlas s pokřivenou společenskou morálkou. Lajdácká péče o ni tak přispívá nestydatému mrhání, a to na několika frontách. Že jste květinu dostali? Pořád můžete zmírnit následky uskutečněné transakce. A to řádnou péčí.

9. A samosebou se vyhýbejte „zapouzdřeným“ květinám

Tedy těm zabaleným v plastovém kornoutu, celofánu nebo nedejbože v plastové krabičce.

Pevně doufám, že ty socialistický orchideje v monstrózních plastových krychlích už nadobro skončily v propadlišti dějin:

Brr… © NajdiSlevu.cz

Že jo?!

Na závěr bych jen ráda podotkla, že tenhle článek nemá vyzývat k ortodoxním postojům ani kompletnímu distancu vůči konvenčně vypěstovaným květinám. Ostatně jak zaznělo v dokumentu, i přes nedůstojné pracovní podmínky si dotazovaní zaměstnanci práce vážili. Bez ní by nemohli dopřát svým potomkům ani základní vzdělání, ani dostatek živin.

Že bychom se na tuto problematiku neměli dívat černobíle, potvrzuje i dopad uveřejnění dokumentu na život aktérů.

Na mysli mám zejména čtyřnásobnou matku Jane. Za odhalení pozadí farmářských praktik zaplatila tu nejvyšší daň – o své místo na farmě přišla. Sen o lepší budoucnosti dětí se tak rozplynul.

Můžeme doufat, že jen na čas.

JAK DOBŘE „ZAKALIT“ A NEVYPÍT ANI KAPKU ALKOHOLU

Opravdu vás alkohol dostane do rauše?

Do stavu, kdy jsou vtipy vtipnější, konverzace zábavnější a společenský prožitek intenzivnější?

Nemusíte kvůli tomu pročesávat vědecká fóra.

Prostě to zkuste nějaký čas bez alkoholu. A třeba zjistíte jako já, že alkohol je dost možná nepřiznaný placebo…

***

Vypozorovala jsem to během těhotenství. Během těch devíti měsíců jste na suchu. Někdo teda ne úplně – podle některých názorů sklenka vína nebo piva tu a tam nevadí.

Podle jiných zase může alkohol negativně ovlivnit vývoj plodu. Přivodit fetální alkoholový syndrom, způsobit pozdější hyperaktivitu dítěte, poruchu učení a vůbec mentální či fyzickou zakrnělost.

Po tomhle zjištění bych si nemohla vychutnat ani blbou sklenku vína. Výčitky by mě dohnaly.

A tak jsem po otěhotnění pokračovala ve svém společenském družení jako obvykle, jen s limčou v ruce…

… a brzy vypozorovala jednu velmi zajímavou věc.

Křivka euforie během společenských večerů rostla. Ano, úměrně s počtem vysrknutých imaginárních panáků.

Den nato jsem se pak probouzela se známou energií, kterou jsem mívala po noci strávené ve službách alkoholu. Víte, co myslím – euforie z vydařenýho večera.

Samozřejmě tomu tak nebylo vždycky.

Ale zpravidla tehdy, když mi ve společnosti bylo dobře.

A tady se dostáváme k jádru pudla.

Nebyl to vypitý alkohol, co definoval podařenost akce. Ale ti lidé kolem.

Konverzace s přáteli (a někdy i jen prostá přítomnost v jejich společnosti) mě nabíjela energií jako žádný dryák na baru.

Pravdou je, že intenzitu zážitku mnohdy podtrhoval fakt, že jsem se nechala kolikrát společensky vyhladovět. „Jídlo“ pak chutnalo víc.

***

Suma sumárum, když vás lidi kolem nebaví, ani tatranský čaj to nespraví.

Spíš zamyšlení, zdali má pro vás smysl se s takovými lidmi scházet. Obětovat jim svůj čas. A vědět, že jste ho nemohli zužitkovat líp.

© Andrea Vránová

K SNĚDKU: OLINČINY ČOČKOVÉ KARBANÁTKY

Ochutnáš – propadneš.

Ne do země přibranými kaloriemi.

Propadneš chuti těchto nesmírně jednoduchých, předvýplatních kulišáků!

Co je na ně třeba?

OLINČINY ČOČKOVÉ KARBANÁTKY

Množství: 3 až 4 osoby

Ingredience:

2 plechovky čočky

2 lžíce lněného semínka + cca 4 lžíce vody (namísto 2 vajec)

1 až 2 cibule

1 střední mrkev

Kousek pórku a/nebo celeru (dle libosti)

Petržel (dle libosti)

Sůl

Pepř

Chilli/kari či jiné koření (dle libosti)

Strouhanka na zahuštění

Kukuřičné lupínky na obalení

Olej na smažení

Sojanéza či veganský dip (dle libosti)

Postup:

  1. Mrkev (a celer) nastrouháme najemno a lehce obvaříme. Já je orestovala na trošce oleje a na nízkém plameni. Zelenina by měla trochu změknout pro lepší pojivost. Ale kaši nechceme.
  2.  V blenderu (nebo hezky postaru v utěrce za pomocí válečku) rozdrtíme kukuřičné lupínky. Dáme stranou.
  3. Rozemeleme lněné semínko s vodou. Nakrájíme pórek na tenká kolečka, cibuli nadrobno a smícháme s obvařenou zeleninou, okapanou čočkou, petrželí, kořením a rozemletým lněným semínkem.
  4. Nyní směs promačkáme rukama a vytvoříme hmotu, která se nebude rozpadat, ale nebude ani příliš lepit. Toho docílíme pomocí strouhanky. Zahušťujeme tak dlouho, dokud nepůjdou z hmoty tvarovat karbanátky.
  5. Obalíme je v rozdrcených kukuřičných lupíncích a smažíme na rozpáleném oleji dozlatova. Podáváme s libovolnou přílohou, omáčkou, dipem nebo jen tak samotné.

TIP: Pokud nemáte ve spíži kukuřičné lupínky, nebojte se karbanátky obalit ve strouhance. Zkoušela jsem obě varianty a karbanátky ve strouhance se podařilo osmažit do krásného zlatavého odstínu a paradoxně víc křupaly.

Ale kdo ví, zdali je za tím kulinářská věda, nebo jen moje nezkušenost. ,)

MOJE PŘEDSEVZETÍ PRO ROK 2018

Předsevzetí jsou hodně osobní téma. Co člověk, to zcela unikátní život. A tak do něj každý promítáme odlišná přání.

Proč tedy posílat do světa tenhle článek?

U jednotlivých předsevzetí jsem se snažila vysvětlit důvody, které mě k nim vedly. A tajně doufám, že mezi řádky někteří z vás objeví můj hlubší postoj k nejrůznějším oblastem života… a třeba vás inspiruje. ,)

 

MOJE PŘEDSEVZETÍ PRO ROK 2018

#1 BÝT NA SEBE MÍŇ PŘÍSNÁ

© Andrea Vránová

Zažívá to nejspíš většina z nás.

S rozlepením očí se v mysli rozvine to-do list pro nadcházející den. Obvykle čítá nejméně pět tisíc tři sta padesát položek.

Ne, dobře. Jen pět. Osm. Deset.

Počkat, jen?!

Uvedu svůj příklad. Zvlášť v poslední, předvánoční a předporodní době, jsem se probouzela s totálním chaosem v hlavě. Ve stresu, který jsem si nepřipouštěla.

Nedejbože, když jsem zaspala byť jen o půl hodiny – můj časový plán, podle kterého jsem měla všechno stihnout, se už v 7:00 zhroutil jako domeček z karet.

Můj denní to-do list čítal například:

1. Napsat tři pracovní články do oběda.

2. Ještě předtím vyblejsknout snídani, fotky upravit, připojit recept a pověsit ho na blog. Nebo napsat příspěvek.

3. Mezitím se domluvit s paní na předávce sekáčových vánočních svetrů, co chci darovat pod stromeček. Taky tak milujete, když vám lidé nejsou schopni dát jednoduchou odpověď na jednoduchou otázku? Když neustále přehazují termín, místo setkání nebo vám dokola slibujou, že vám ještě napíšou?

4. Uvařit oběd. Dnes už opravdu! I když nemám absolutně páru co. A už vůbec na to „co“ nemám koupený ingredience. Dnes už ale opravdu! Je mi stydno, vaří furt jenom Adam… 

5. Umýt nádobí.

6. Nakoupit poslední dárky. Nebo spíš stihnout otevírací dobu.

7. Upéct to další cukroví.

8. Nazdobit 200 perníčků.

9. Vyžehlit všechny vypraný second hand věci pro mimi.

10. Odepsat všem na Facebooku.

11. Napsat ten článek na blog.

12. Vymyslet, co budeme večeřet. A připravit to. Teď už opravdu!

13. Trochu si číst.

14. Ulehnout nejpozději v 11, protože vím, že jinak budu ráno rozbitá.

15. Všechno zvládnout v poklidu. Za ničím se nehnat, stíhat u toho dýchat, všechno vnímat a užívat si to.

Tak co, pohoda, ne?

Pak vám ale začne padat net…

Dopolední světlo stojí za starou bačkoru. A i když tu snídani nafotíte, zabere vám postprodukce skoro celé dopoledne.

Doháníte články. A milujete zase o něco víc partnera, když se postaví k plotně, vyčaruje za 20 minut masterpiece vietnamské kuchyně a ještě si pochvaluje, jak se u toho krásně odreagoval.

Nakupování dárků odsouváte na další den. Zapomněli jste totiž na jednu drobnost – naditý devítiměsíční břich.

Na cukroví rezingujete a milujete o něco víc partnera, že nesnáší tu sladkou polevu na perníčcích.

Vyžehlíte! Odepíšete na všechny facebookový zprávy! Prokrastinační činnosti jdou vždycky tak hladce… Ale proč? Ludwigu?

Jdete spát o půlnoci. Na knížku se vybodnete – je přece rozumnější se vyspat, abyste se ráno necítili rozbití.

Vstáváte rozbití.

S to-do listem v hlavě delším o položky, které jste předchozí den nestihli…

***

Aghrgh, stop! Tenhle každodenní závod by mě přivedl do hrobu. Nechci žít život, v němž se dny smrskávají na pár minut po probuzení. Na jedinou část dne, kdy je člověk po hluboký noci ztuhlej, a tak alespoň chvíli nic nedělá a jakž takž vnímá, kde je a co se děje.

Na konci dne jsem sebou vždycky práskla do postele a „upadla do kómatu“. Těch 24 hodin proteklo mezi prsty.

Mým novoročním předsevzetím číslo jedna tedy je:

ŽÍT CO NEJVÍC V PŘÍTOMNOSTI.

Nejet na autopilota. Vnímat všemi smysly to, co právě dělám. A respektovat dobu, kterou mi každá činnost zabere.

Nepoměřovat se.

Respektovat svoje tempo.

A třeba i uznat, že vůči k němu se můj to-do list prostě nedal zvládnout.

Netrestat se, že jsem všechno nestihla.

Nesnažit se stíhat.

Ale ocenit to, jak jsem svůj den naplnila.

Tahle změna postoje nebude sranda, to vim už teď.

Je tak lehký nechat se strhnout tempem doby. A cítit se mizerně, protože jste neustále pozadu.

Zrovna včera jsem měla k týhle sebetrýzni nakročeno.

Přitom jsem se vyspala dorůžova, udělala si dobrou snídani, umyla nádobí (čti „zainvestovala do vztahu“), sestavila svůj porodní plán, dala si rande s Adamem ve Stromovce, zavzpomínali jsme na Asii a rozvinuli další z našich filozofických debat o životě, vyměnili nefunkční router, koupili si koláčky na snídani, odeslala jsem daňové přiznání a přehledy pro socku a zdrávku a přečetla padesát stránek knížky Celestinské proroctví, o které mi tady na blogu určitě ještě uklouzne pár slov.

Kromě těch byrokratických záležitostí jsem naplnila den činnostmi, při kterých cítím nefalšovanou radost. To se při napsání rekordního množství textů do práce, která mi sice nijak nevadí, ale není smyslem života, nestane.

Být na sebe míň přísná. A nestydět se ve svém životě oceňovat věci, které mají z pohledu společenské prestiže a kariérního růstu takřka nulovou hodnotu, ale dělají mě šťastnou. Tak.

 

#2 ZNOVU POCÍTIT HLAD

© Andrea Vránová

Trochu bizár, což?

Nechte mě to vysvětlit.

Jde o mojí dlouhodobou slabost. Totiž přejídání.

Neumím jíst do polosyta. Neumím zkrotit svoje chutě.

Znáte ty chvíle, kdy vám žaludek říká dost, ale tu lahodnou chuť prostě musíte znovu cítit na jazyku?

Je to paradox – uvědomuju si, že s těžkým žaludkem klesá moje efektivita. A ovlivňuje celkovou náladu dne. Zároveň tuším, že si tím zadělávám na zdravotní problémy, které se mohou promítnout za několik let.

A protože je vyhlazování ledničky a špajzu problém, co u mě přetrvává už roky, je načase se mu postavit. Ve jménu zdraví, štěstí a koneckonců bankovního konta!

 

#3 PEČOVAT LÍP O TĚLO I DUCHA

© Andrea Vránová

Něco k snídani, něco k obědu a k večeři zbytky z oběda. O rozmanitosti současnýho jídelníčku se u mě mluvit nedá.

Nechci se tímhle předsevzetím vejít do nějakých wellness trendů.

V posledním roce jsem ale byla nemocná o dost častěji než kdykoliv předtím. Na imunitu přestává být spoleh. A to mě trochu děsí.

Přidat něco živin mezi ty vdolky a smažený pochutiny tak rozhodně neuškodí.

Stejně jako tu a tam zvednout zadek a trochu se projít.

Kdo pracuje z domova, rozumí, že i hodinová procházka dvakrát týdně je úspěch, který my „homeofficaři“ poměřujeme s maratónem!

 

#4 NEZTRÁCET KONTAKT S INTUICÍ

© Andrea Vránová

Její první výraznější intervenci do mého života jsem zaznamenala před vstupem na vejšku.

Byla jsem „humanitní typ“. Stejně jako typ, co neměl jasnou představu o budoucím povolání.

Proto jsem si podávala přihlášku hned na několik humanitně zaměřených veřejných škol.

Asi tušíte, jaké pražské se nabízely. Nechyběl peďák, práva, sociální antropologie ani FHS.

Netušila jsem, co mě tam čeká.

Věděla jsem ale, že budu šťastná, když se dostanu. Kamkoliv. Člověk tam najde útočiště na pár let. A třeba se představy o jeho zaměstnání mezitím vyjasní.

Těsně před uzavírkou přihlášek ale v mé mozkovně cosi zkratovalo. „No jo, ale safra, vždyť na tý vejšce strávíš možná i tři roky! To není zrovna krátká doba na to, aby ti bylo jedno, co s tím časem provedeš,“ ozvalo se z nitra.

Podívala jsem se tedy na předměty vyučované na zmíněných školách. Došlo mi, že to bude pravděpodobně jedna velká nuda…

A pak jsem narazila na žurnu.

Neměla jsem žádné redakční zkušenosti. Ale mezi předměty bylo kupříkladu focení!

Vzhledem k nulový praxi jsem si nedělala naděje. O to větší ale byly přijímačky vzrůšo.

No, nějakým haluzem jsem prošla. Nakonec to byla po FHS jediná škola, která vyšla. A já prožila na bakaláři tři poměrně zábavný roky.

Mohla bych se takhle rozepisovat u dalších majstrštyků mé intuice. Od nočního setkání s cizincem, ze kterého se vyklubal manžel. Od zamítnutí dokonalého bytu, díky čemuž teď bydlíme v našem domově. Od absurdního rozhodnutí frnknout na několik měsíců do Asie, ze kterého se vyklubala jedna z největších škol života…

Ne, rozume. Ani v tomhle roce nebudeš hrát prim.

 

#5 DÝCHAT

© Andrea Vránová

Tohle předsevzetí souvisí s předsevzetím číslo jedna. Když se toho člověk snaží zvládnout hodně, končí s jazykem na vestě.

Věřím, že s celkovým zpomalením přijde i klidnější dech.

I přesto bych mezi své denní rituály ráda zařadila ranní a večerní „DÝCHánek“.

Probudit se a zkrotit těkavé myšlenky hlubokým dýcháním, nebo chcete-li, meditací. Protože ráno udává tón celému dni. A tím celého života.

Usínat s prázdnou hlavou namísto tepající mysli spřádající plány na další den. A cítit se tak druhý den odpočatější.

A vůbec – okysličit mozek nemůže uškodit (prý to zlepšuje jeho výkonnost). Pokud tedy nejste Vašek Klausů

 

#6 NAUČIT SE PŘIPRAVOVAT JEDNU VEGANSKOU ALTERNATIVU TÝDNĚ

© Andrea Vránová

V jaké fázi přerodu ve veganku jsem, o tom bude ještě samostatný článek.

Pravdou ale je, že cesta to bude dlouhá. A trnitá.

Protože se budu muset častěji ochomýtat v kuchyni.

Těžko nacházím chuť k vaření.

A je to o to těžší, když si v něm manžel libuje.

A je to o to těžší, když vaří fantasticky a rychle.

A mně to nezabere ani špetku času, hehe.

Problém ale je, že není vegan. A ačkoliv mě ušetřuje živočišných produktů, jak to jen jde, někdy to prostě nejde.

Když se pak vzácně nachomýtnu v kuchyni já a toužím připravit jídlo „po vegansku“, skoro pokaždé narazím. Nemám veganskou alternativu. Ani tucha, čím živočišnou ingredienci nahradit.

A tak už tento týden začínám s experimentem v podobě veganského másla. Následovat budou potraviny jako sojanéza a alternativy jogurtu, smetany a vajec – ty mi při vaření zatápí nejvíc.

Věřím, že přechod k veganskému stravování se hodně zjednoduší, když budu vědět, co kam namísto čeho.

 

#7 USKUTEČNIT JEDNU ZERO-WASTE ROŠÁDU TÝDNĚ

 

 

© Andrea Vránová

Naše domácnost pořád není zero waste.

Teda, ona zřejmě nikdy nebude – už jsem zmiňovala, že manžel krom toho, že není vegan, neoroduje ani za zero waste?

Chvíli nám trvalo, než jsme sladili naše odlišné životní styly. Museli jsme si promluvit do duší – pikanterie v samostatném článku již brzy.

Ale nebudu podrazák a otevřeně přiznávám, že přes všechno snažení se ani můj osobní život zatím neobejde bez obalů.

Protože si to hodlám nejprve vyříkat s plasty, na kobereček půjde jako první kosmetika. Co mi k tomu řekneš, kondicionére? Práskni, kde se schovává tvůj „nahý“ brach!

Tím vysílám prosbu k vám – víte-li o bezobalové alternativě kondicionéru, šup sem s ní! ,)

 

#8 BÝT CO NEJLEPŠÍ MÁMOU

© Andrea Vránová

To se trochu blbě definuje, když jste to nikdy nedělali.

Pevně ale věřím, že se budu moct v řadě případů opřít o starou dobrou intuici.

Novému členu rodiny budu věnovat tolik času, kolik jen bude vyžadovat. Nic ho nesmí sesadit z trůnu pozornosti!

Pomůžu mu postupovat životem. Tak, aby to nedrhlo, nebo jen minimálně.

Budu věřit jeho schopnostem, přirozenému instinktu a intelektuální vyspělosti.

Nechci mu ukazovat, jaký je život.

Jen ho životem provázet.

Dopřát mu svobodu, ale být po ruce, když bude žádat o pomoc nebo o radu.

Milovat ho bezpodmínečně.

Ale k tomu předsevzetí netřeba. 

BYL TO BOŽÍ ROK

LEDEN

© Andrea Vránová

Odjezd do Thajska. Pamatuju si to naprosto přesně. 17. ledna, den před odjezdem, jsme vystěhovávali poslední věci z Nightpunku. To byla přezdívka našeho prvního bydlení, která vznikla z Adámkovy nekonečný fantazie. Nebo spíš hravosti – na vchodových dveřích stálo „Nightfunk“. Punk z toho vzešel velmi rychle a přirozeně.

Byt 2+1 se nacházel ve sklepě, měl jedno jediný okno s „výhledem“ na dvoreček. Ano, to jsme museli zvednout hlavu, abychom se podívali „z okna“. Uviděli jsme nejprve zeď, při mírném zvednutí hlavy drátěný plot a při další vzhlédnutí malý obdélníček oblohy. To byl náš veškerý zprostředkovaný kontakt s přírodou.

Nedejbože, když jsme hlavu pootočili mírně doprava – střetly jsme se pohledem s popelnicema.

Na dvorek kromě toho často chodívali pokuřovat zaměstnanci sousedící hospody. A na stropě byly nainstalovány zářivky. Když jsme se tedy „zapomněli“ při svlékání a oblékání, poskytli jsme jim nevědomky kulturní (porno) vložku.

To byl Nightpunk. Tmavý, vlhký byt, kde skoro 730 dní (po celou dobu našeho tamního pobytu) běžel odvlhčovač, co hučel jako stará lednička.

To byl Nightpunk, v němž jsme se připravovali na naši svatbu, propadli se z postele na zem, vyháněli chlupatý pavouky a mravence, zakusili naši první opravdovou hádku, otestovali pevnost svatebního slibu, když do bytu vlítla dešťová voda, počmárali zdi fixem a úspěšně se vyhnuli zodpovědnosti za následky, protože na to pan domácí přišel, až když jsme byli 9 tisíc kilometrů daleko.

Byl to prostor, do kterého bych se už nechtěla vrátit. Bylo to ale první místo, v němž jsme si mohli být nablízku bez omezení. Byl to domov.

Když jsme ho opouštěli, venku panovaly mrazy. Loučení s tím chladným, temným, vyklizeným bytem tedy tolik nebolelo.

Mnohem divnější byl ale ten stav, když jsme před odjezdem nocovali u našich.

Všechno, co jsme měli, byl jeden batoh na osobu. Psal se 17. leden, já ležela v horečkách a následující ráno jsme se měli vypravit na naši několikaměsíční cestu do Asie. Nevěděli jsme, jak dlouho zůstaneme. Netušili jsme, jak to v Asii vypadá, jaká tam panuje mentalita ani co budeme dělat, pokud nás tam skolí tropická nemoc. Už jsem zmiňovala, že jsme nikdy předtím neletěli letadlem? Že jsme nikdy nebyli v Asii? A naše zahraniční zkušenosti čítaly čtyřdenní výlet do Berlína, co je jen pět hodin od domova?

Někteří si mysleli, že jsme zešíleli. My jsme jen chtěli podniknout dobrodružství. Vyzkoušet si tehdy vzrůstající fenomén digitálního nomádství. Odjet do tepla, k moři.

Pro mě to ale byla především zkouška. Nebo spíš zvědavost, jestli si dokážeme poradit v cizí zemi, kde nebude na drátě mamka nebo taťka.

Neměla jsem strach z toho, že si budeme lézt na nervy. Žili jsme v podstatě v jedný místnosti dva roky. Kdo potkal svou spřízněnou duši, nerozumí obavám z ponorky. Spíš těm z byť několikadenního odloučení.

Věděla jsem, že to zvládneme. Když věříš, můžeš zvládnout úplně všechno. Alespoň já to tak mám.

Až v předvečer odletu mi ale došlo, do čeho jsme se to ve skutečnosti uvrtli. Všechny představy začaly prosakovat do přítomnosti.

Inu, odletěli jsme. S euforií, co nás čeká. S obavami, co se mnou bude, když horečka neustoupí. Se smutkem na duši, že ty tváře nejbližších, co se s námi přišli rozloučit na letiště, uvidíme bůhví kdy…

… a viděli jsme je znovu 18. května.

KVĚTEN

© Andrea Vránová

Co se dělo mezi těmito měsíci, jsem se snažila zachytit tady. Dělo se toho hodně. A i to je málo na vyjádření všeho.

Mimoto:

> Jsem se naučila jezdi na motorce. Pomohl mi k tomu recepční Abu z thajského resortu Anyaman Lanta House. Se svými nekontrolovatelně rostlými zuby připomínal Jacka Sparrowa a byl to jeden z nejmilejších muslimů, které jsme v Asii potkali. Doteď mu vděčím za jeho důvěru svěřit mi do rukou něco, na co intuice ani předpoklady nestačí.

> Popasovala jsem se se svou první angínou v životě. Zní to možná směšně, ale pro mě to tehdy znamenalo velké osobní vítězství. Pochopili byste, kdybyste se potili jako na hot józe. V bungalowu „in the middle of nowhere“. V jednopokojový chajdě, kterou s železnou pravidelností navštěvovala havěť všeho druhu. Na ostrově, o němž jste věděli, že má zřejmě jedinou nemocnici a který stále patří k zaostalejším thajským krajům.

> Poznali jsme, co je to cestovatelské štěstí. Když se rozhodnete pro zahraniční dobrodružství a necháte věci plynout, všechny problémy samovolně odezní. Po příjezdu do Asie nás skolila horečka. Trvala několik dní, což, jak jistě uznáte, nevypadá jako příznivé znamení toho, že vycestovat byl dobrý nápad.

Když jsme se postavili na nohy, naše první kroky směřovaly na trhy – nemohli jsme se dočkat všech těch avizovaných dobrot a neuvěřitelně nízkých cen. Po zdlouhavém hledání foodmarketu jsme zapadli do restaurace. A nechali v ní za dvě limonády, suchou rejži a čtyři závitky v přepočtu pětikilo. Bolestivé prozření.

Zmínky o extrémně levné Asii jako stvořené pro cestovatele s nízkým rozpočtem se ale brzo potvrdily. Do cesty nám vpadl třiašedesátiletý Senegalec. Bydlel s námi na pokoji a… nemohl se na ty dva lazary dívat. Protáhl nás bangkockými ulicemi a všechno nám ukázal (včetně prvotřídního pad thai za 25 kaček).

Záchranných kruhů nám bylo v pravou chvíli hozeno během cestování hodně. Měli jsme štěstí? Možná trochu. Myslím ale, že když se člověk rozhodne z věcí „neposrat“, ale přijmout je jako něco, co mělo přijít, obzory se najednou vyčistí.

> Naučila jsem se vážit si teplé vody, vodovodního kohoutku a sprchy, co teče a nekape. Keramického záchodu, funkčního záchodu a záchodu, co je po ruce…

> Jela jsem poprvé tuk-tukem.

> Poprvé jsem ochutnala krevety, chobotnici, cvrčka, kobylku, kraba, gado gado, kachní vejce, tempeh, robustu s kondenzovaným mlékem, kokosovou vodu, papáju, pidi banánky, dračí ovoce, mango, salak, křupavou palačinku roti, mango sticky rice, sezamové koule Ka Noom Huer Lo, sladkou balijskou palačinku Murtabak, smažené thajské koblížky Pa Thong Ko… Kolik znaků může mít worďácký dokument?

> Zachraňovali jsme život Norce, když se na Bali přiotrávila alkoholem. Nikdy bych nevěřila, že může alkohol knokautovat někoho natolik, že bude ležet na kachličkách a třást se, jako kdyby měl epileptickej záchvat.

> Po osmi letech jsem znovu uviděla moře. A znovu se rozbulela štěstím.

> Poprvé jsem se setkala s hadem. Taky jsem ho překročila. Naštěstí nevědomky.

> Viděla jsem poprvé mnicha.

> Viděla jsem, kde končí plastové odpadky.

> Narodil se náš první syn Squeeky.

> Přestala jsem se tolik malovat a lakovat si nehty.

> Potkala jsem Adama a Aleks, dva lidi, co se svou nebývalou otevřeností a upřímností otiskli do mých vzpomínek a zůstanou tam navždy.

> Prověřila jsem sílu myšlenek, když jsme pár dní po početí třikrát vzlítali a třikrát přistávali na cestě domů. Poodhalím background – měli jsme koupenou letenku z Bali do Vietnamu, což znamenalo jen jeden přestup a pár hodin letu. S informací, že překonávání výškových (tlakových) pásem je zvlášť na počátku těhotenství více než nevhodné, jsme se měli rozhodnout, zda podnikneme kratší cestu do Vietnamu a přiletíme, až budu v druhém, bezpečnějším trimestru, nebo jestli zamíříme rovnou domů.

Neváhali jsme dlouho. Netušila jsem, co těhotenství obnáší (včetně lékařských prohlídek). A pobyt v prostředí s nižším hygienickým standardem by mi na klidu moc nepřidal.

Při všech těch vzletech, turbulencích a přistáních jsem se tak v duchu za ten maličkej zázrak modlila. Propojila jsem se s ním a slibovala mu, že to zvládneme. Povedlo se.

Pokud vám to přijde moc duchařský, radši jděte o dům dál. Souvisí to s mým přesvědčením, že když něčemu opravdu věříte, když si to moc přejete a necháte to v sobě ožít, proměníte to v realitu. Pokračování v duchovních knihách jako tyhle.

> Pochopila jsem, jak moc je celosvětově pokřivené vnímání krásy. Více zde.

> Pocítila jsem vděčnost za bezpečnost, vyspělost a přírodní bohatství země, ze které pocházím.

> Zjistila, kde je můj opravdový domov. Totiž tam, kde jsem se narodila. Tam, kde lidé mluví mou řečí. Kde je má rodina.

Všude… po boku s Adamem.

Cítím nesmírnej vděk za to, že se naše cesty spojily.

Za to, že zrovna jeho osobnost bude rezonovat v onom zázraku, co se nám přihodil.

ČERVEN

© Andrea Vránová

Přechodový měsíc. Bydleli jsme u rodičů a snažili se vzpamatovat z toho, že jsme v Praze. Spali jsme na gauči, kterej jsme byli lenivý sešroubovat, protože jsme nevěděli, jak dlouho zůstaneme.

Jsem hrozně vděčná rodičům, že nám poskytli azyl, než jsme si něco našli. Jejich připravenosti nám KDYKOLIV pomoct.

V červnu jsme se byli také podívat, zdali těhotenský test nelhal. Ba ne. Ta fazolka uvnitř se opravdu hýbe a podle předpokladů z ní maj vyrůst ručičky, nožičky a s trochou štěstí i mozek!

Taky jsem uvařila svoje první knedlíky.

A ještě jednu věc musím zmínit. Na několikaměsíční cestě s příručním kufrem/batohem zjistíte, jak málo k životu potřebujete. A jakým množstvím zbytečností se obklopujete.

Stop. Tak to není.

Poznáte to, až když vás na letišti donutí kvůli hmotnostním limitům donutí vyházet ještě polovinu obsahu toho nebohého příručáku.

Do českýho léta jsem přijížděla s jedním kusem šortek, šatů a kalhot. Všechno ostatní oblečení (a veškerá kosmetika) zůstala v koši na denpasarském letišti.

Tahle zkušenost mě naučila chladnokrevnému, zato velmi ozdravnému selektivnímu procesu. Co nepotřebuju, pouštím dál. Okamžitě.

Doporučuje zavést. Čím míň člověk vlastní, tím se snižuje jeho zodpovědnost. A cítí se tak nějak lehčí.

ČERVENEC

© Andrea Vránová

 

Stěhujeme se do nejkrásnějšího bytu ve městě.

Bylo to poměrně emocionální období. Bublaly ve mně hormony (první trimestr). A s Adamem jsme citelně zaznamenali touhu se zabarikádovat před světem a být zase sami spolu.

Hledání domova se zdálo jako celá věčnost. Požadavky přitom byly skromné: byt musí být ve slušném stavu, nacházet se nejníž v prvním patře a překypovat světlem.

Za rozumnou cenu, opomněla jsem dodat.

Poslední kritérium trošičku zamíchalo kartami. Ale za dva týdny se poštěstilo.

Byt ve Strašnicích splňoval všechny naše požadavky, hned ten den jsme podepsali smlouvu. Počkat. Nepodepsali. Díky bohu. Nebo spíš intuici.

Ačkoliv matematicky všechno sedělo, tam uvnitř panoval neklid. Rozepsanou smlouvu jsem nakonec vrátila do rukou majitelky. A pak se složila. Nedokázala jsem Adamovi rozumově odůvodnit, proč jsme zrovna odmítli „luxusní byt“ s příznivým nájmem na dobré adrese.

Intuice ale nelhala. Další den jsme měli naplánovanou poslední prohlídku bytu, co vypadal podle fotek docela uboze. Ale neměli jsme co ztratit.

Z nekvalitních fotek na stránkách realitky se vyklubal nádhernej, maličkej byt… Překročili jsme práh. A já věděla, že tohle je náš domov.

Aby byl výčet událostí v tomto měsíci kompletní, nesmím zapomenou na novou dovednost, kterou jsem si osvojila. Tož zakópila jsem pletací jehlice a naučila se štrykovat!

SRPEN

Mám trochu okno, co se tehdy dělo. Asi jsme se zabydlovali. (Chabej popis měsíce, ale přinejmenším pravdivej!)

Fotky mi ale prozradily, že právě tehdy jsme usmažila svoje první vdolečky a koblížky. Zásadní mezník!

ZÁŘÍ

© Adam Vrána

Dozvěděli jsme se, zdali naše rodina posílí o jednoho chlapa nebo ženskou. Prozrazení pohlaví se ale nakonec ukázalo jako druhořadé. Mimísek nám ukázal palcem, že je jednička a má se dobře. A výsledky to potvrdily.

V září jsme taky absolvovali Radčinu a Martinovu svatbu a opětovně se shledali s Adamem Marčanem na sérii přednášek TedxYouth. Měsíc plný příjemných setkání.

ŘÍJEN

© Andrea Vránová

Poklidné období co do událostí. Každoročně ale na mě jde v tuhle dobu něco, co se v lifestylových magazínech zřejmě označuje jako „podzimní depka“.

Můj případ však mnohem líp vystihuje pojem „apatie“. Nic necítím. Ani euforii, ani nadšení, bolest. Nevzrušujou mě vzpomínky na minulost ani představy o budoucnosti. Nebaví mě jakákoliv práce, nic mi nedává smysl. Letos bylo tohle „bezčasí“ poměrně krátký – asi týden.

Zvláštní mezidobí ale vyvažovalo kulatící se břicho a rošťárny, co se rozjížděly uvnitř. Přesně si nepamatuju, kdy jsem poprvé ucítila pohyby. Pamatuju si je ale úplně jasně – připomínají pohyby ve střevech, které ale doprovází euforie. (Doufám, mimísku, že z toho popisu nebudeš později zklamanej).

Od tohoto okamžiku prožívám nejkrásnější období těhotenství. Zřejmě nejsem sama. I když vám břicho utíká ven už dřív, je to, jako by bylo duté. Až s prvním zašimráním si člověk lépe uvědomí, že v sobě nosí život. A to teprve začne být vzrůšo.

LISTOPAD

Založila jsem blog. Už několikátý, ale v něčem přece jiný než ostatní – má ambici inspirovat alespoň jednoho člověka, aby víc přemýšlel o dopadech své existence na životní prostředí.

K jeho vytvoření mě inspirovala Lauren Singer blogující pod hlavičkou Trash is for Tossers. Její věta „záleželo mi na přírodě, ale ve skutečnosti jsem se tak nechovala“, mnou pohnula natolik, že jsem se rozhodla změnit svoje spotřebitelské návyky a pečlivěji zvažovat své každodenní kroky. Jedna jediná věta přivábila do zero waste tábora další cennou duši. Věřím, že ona sama by tomu před spuštěním blogu nevěřila. Že by jedna blbá věta změnila někomu život. Přesto svým blogem mobilizuje síly, co jsou tak nezbytný k uzdravování planety.

Uvědomila jsem si, jak vysoko příroda v mém hodnotovém žebříčku stojí. Pokud si ji nenávratně zamoříme (ať už plasty nebo něčím jiným), zastaví se všechno ostatní. Nebudeme se moct realizovat ve sportu, blogování, vlastním podnikání a vůbec v plnění našich snů.

Nebudeme mít totiž kde.

I proto jsem se rozhodla věnovat týhle oblasti víc do hloubky. A svoje poznatky sdílet.

Občas mě ale chytne slovní průjem a to pak nejde zastavit. Ani když nemám žádné eko téma v rukávu. Proto se na blogu objeví i další témata.

Tenhle blog bude mým online pokojíčkem. Místem, v němž nesvazují deadliny ani tlaky sociálních sítí.

Věřím, že kdo se zajímá, blog si najde. I bez podbízivých statusů, nesouvisejících selfíček a absurdních počinů na InstaStories. Tak schválně, jak se to vyklube.

PROSINEC

Měsíc, v němž se uzavřely kruhy. Pracovní, povinnostní a skoro i evoluční.

Vzpomínám na předporodní kurz, z jehož krásný atmosféry čerpám doteď. Ne, ještě se ze mě nestala matka, co si musí pravidelně šlehnout svou dávku Mimibazaru.

Jednu věc ale beze studu přiznávám. Strávit šest hodin v přítomnosti dalších nastávajících maminek bylo hezký. Nemám ve svém blízkém okolí žádnou. Nemám se tak s kým podělit o svoje očekávání a euforii. Někoho, s kým to můžu prožívat a kdo mi naprosto rozumí.

Těhotenství je dlouhý a zvyknete si na něj. Vypouklý břicho pro vás začne být po nějaký době přirozený. A to relativně placatý tuze vzdálený. Předporodní kurz připomněl, že mateřství se skutečně děje.

S Adámkem jste strávili tři Štědrý večery s rodinou a ten „opravdový“ prožili na vsi. I Silvestr měl svou premiéru – tradiční výšlap na radlický vrch, white russian v oblíbeným smíchovským baru a techtle mechtle u letenských kamarádů jsme vyměnili za pojídání domácí pizzy, jednohubek a koukání na Hercula Poirota. Byl to boží Silvestr.

Byl to boží rok.

JÁ, ZELENÝ JEŽÍŠEK: MOJE ÚSPĚCHY A FAILY (2017)

„Látkovej pytlík? To je ten nejhorší dárek ever“

 

Letos na podzim jsem si dala cíl.

Budu nadělovat jen smysluplné vánoční dárky.

Ty, co potěší a nezatíží přírodu.

A hlavně:

BEZ OBALU.

Byl to cíl velmi ušlechtilý.

Byl to ale spíš sen.

Zapomněla jsem zmínit, že nedlouho po Vánocích se do naší skromné domácnosti přikutálí nový spolubydlící. Jasně, ten nejmenší, co se o sebe sám nepostará. Ten, pro kterého je třeba za/pořídit bambilión věcí (což je o dost, O DOST víc, než jste si dokázali představit).

Zapomněla jsem taky zmínit, že nejsem z těch, co mají dárky naskládané do pyramidy ještě před Mikulášem.

Zkřižte s tímto faktem požadavek na ekologičnost dárků a břicho, se kterým jste schopni vyvinout maximální rychlost kilometr za hodinu…

… a dojde vám, že tenhle cíl byla čirá pošetilost.

Letošní nadílka ode mě nebyla čistě bezobalová. A už vůbec ne „100% natural“.

Co je ale hlavní, že jsem od loňska učinila progres.

A pokud jste se zamysleli nad smysluplností a šetrností alespoň jediného dárku i vy, měli byste být na sebe náležitě pyšní!

Nejde o to spasit planetu. A už vůbec ne hned. Ale zamyslet se. Rozhoupat se k prvnímu kroku. A nezůstávat u něj.

***

Ještě než přejdu k výčtu dárků s mými otisky, musím se k něčemu přiznat.

Navzdory mým bohulibým zeleným úmyslům nepřijali všichni mou nadílku s euforií.

To by ještě bylo fajn.

Některým se pozornost dokonce nelíbila.

A v jednom případě jsem se dozvěděla, co je ten „nejhorší dárek ever“.

Naštěstí to byla vina neodhadnutého vkusu, spíš než otázka toho, že chci každýmu nacpat eko dárek ve smyslu „ať si zvyká“. Nebo „jsi ignorant, když neoceníš eko dárek“.

Ale dost brblání. Jde se nadělovat!

© Andrea Vránová

1. Knížky

Na fotce můžete vidět čtyři, pátou jsem odhalila ve svých tipech na eko vánoční dárky. Rozhodně je takhle po svátcích nezatracujte – můžete v nich najít inspiraci i pro narozeninovou maličkost.

Své příbuzné a známé jsem obohatila následujícími knihami:

>> George Lucas: Život stvořitele Star Wars (Brian Jay Jones; autobiografie)

>> Boss Babiš (Jaroslav Kmenta; reportážní žánr)

>> Total Recall: Můj neuvěřitelný životní příběh (Arnold Schwarzenegger; autobiografie)

>> Wall and Piece (Banksy; autorova „obrázková bible“)

>> Rychleji mluvit nedokážu: od Gilmorových děvčat ke Gilmorovým děvčatům (Lauren Graham; autobiografie)

Jak můžete vidět, většina titulů jsou autobiografie. Ne náhodou – úspěšní lidé odhalují background své cesty vzhůru, se všemi vzestupy a pády, se všemi světlými i temnými stránkami reality. Která se většinou neliší od té naší, ač si myslíme, že těmhle lidem prostě osud fandil víc. Mohou do života přinést inspiraci, nakopnout k akci nebo jen poskytnout odreagování.

Ale ruku na srdce – nešla jsem cíleně po tomto žánru. Spíš jsem měla kliku, že se o svém příběhu rozepsali zrovna oblíbenci mých příbuzných, čímž mi značně ulehčili výběr dárku, hehe.

Jsou tyhle pozornosti v souladu s přírodou? Ano, i ne. Budeme-li se bavit o materiálu, není nic moc co řešit.

Koupila jsem všechny bez obalu? Lhala bych, kdyby jo.

Autobiografie George Lucase byla na prodej ve třech různých knihkupectvích jen v plastové fólii. Mohla jsem si pochopitelně vzít tu rozbalenou, určenou pro prezentaci. Ale to bych byla pokrytec – jistě jí prodejci vybalili z téže fólie před vystavením.

Taky jsem mohla zvolit knížky z antikvariátu. Ale upřímně – kdo má čas procházet všechny antikvariáty ve městě a všechny ty stovky knížek? No, snad jen penzisti.

Jedna z darovaných knížek ale přece jen byla z druhé ruky. Protože se do té mé dostala vlastně náhodou a žánrově nebyla z těch, po kterých bych skočila, poslala jsem ji dál. A věnovala ji někomu, kdo ji přijal s rozzářenýma očima.

 

2. Vánoční svetry

Můj vánoční projekt, o kterém neměl nikdo do poslední chvíle tušení!

To jsem takhle na online second handu Vinted.cz narazila na boží vánoční svetr. A přeskočilo mi: musí ho mít každý člen rodiny!

Z podstaty věci jde o blbost – svetr se dá nosit jen v zimním období (v tom lepším případě, když má na sobě kupříkladu soba). Nebo jen o svátcích (s vousatým Santou na břiše a nápisem „HO-HO-HO“ na zádi byste v polovině ledna už nejspíš vypadali trapně).

Ospravedlňuje mě ale jejich původ. Všechny jsem pořídila v sekáči. A zároveň si myslím, že Vánoce jsou o milých překvapeních. O drobnostech, co vykouzlí úsměv na tváři.

Myslet si, že tohle dovede vánoční svetr, je pochopitelné. Pokud mají vaši příbuzní smysl pro humor.

Upjatější jedinci nebo ti, co si potrpí na imidž, vám nevhodnost dárku dají sežrat. Ať už neverbálně grimasou, nebo slovy „a to je jako co?“.

Nakonec ale všichni přece jen vyměkli. A někteří si svetr oblékli dokonce dvakrát!

 

3. Jiné oblečení

S darováním měkkoušů se každé Vánoce držím zkrátka. Je to risk, i když si myslíte, že máte vkus toho druhého v malíku. A tak jsem se dále uchýlila už jen k ponožkám a zimním doplňkům.

Ony fusky od Happy Socks jsou nové a myslím, že stoprocentně bavlněné. Uloveno bez obalu! Ačkoliv se nezdráhám koupit v sekáči třeba i podprdu, ponožky jsou pro mě už mírně za hranicí. Ty máme každý jinde – někdo by si v second handu nekoupil ani tu „šajzku“.

Šedé teplé ponožky jsem pořídila v Tchibu a myslím, že na etiketě stálo něco o bio bavlně.

A pletená modrá šála a šedé papuče? Oba kousky pochází z dílny „Andrea The Nastávající Matka Plete“. Tleskat nemusíte.

© Andrea Vránová

4. Vstupenky do divadla

Zachrání mě vždycky, když mi takzvaně hoří za prdelí. Je to dárek na úrovni a seženete ho bez zbytečných protahovaček. Tentokrát jsem nakupovala ve Studiu Dva.

 

5. Kosmetika

Aby to nevypadalo, že jsem „Superježíška“, které se skutečně podařilo sehnat téměř všechny dárky bez obalu a z dobře rozložitelných materiálů, přecházím ke kosmetice.

Pro svého šváru se nic nehodilo víc než sada pro vousáče. Nejprve jsem chtěla sáhnout po té v dárkové krabičce, co prodával ZOOT. Bylo by to jednoduché a efektní. Rychlému nákupu jsem ale nakonec odolala. Chtěla jsem zvolit produkty, co nebudou v plastových lahvičkách a zasazené v pěnovém hnízdečku.

Objednala jsem tedy několik produktů z e-shopu HairCosmetics. Nabízeli tam přírodní mýdlo na holení v látkovém pytlíku, úžasný dřevěný kartáč na vousy, vosk v plechovém kelímku a olej v něčem, co vypadalo, že je skleněná lahvička.

Když mi pak přišel kartáč v plastovém sáčku a olej v nádobce ze stejného matroše, byla jsem trochu zklamaná. Ale což. Udělala jsem, co bylo v mých silách. S trochou naivity věřím, že kelímek a uzavíratelný sáček obdarovaný použije na něco dalšího. A lahvičku aspoň svědomitě vytřídí.

 

6. Jídlo

Ťukáte si na čelo, že ta kosmetika „JE TEDA FAKT PROHŘEŠEK, PCHE“? Hlavně, že všude píšu, že každá byť miniaturní změna k lepšímu se počítá. A já tady šoupu nohama kvůli jednomu nebohému sáčku!

Nebyl to jediný plast, co Ježíšek naděloval.

Ba se ten veganský snaživec uchýlil k vepřovému sádlu.

Jedno po druhém. Při představě manžela, jak vybaluje obří pikslu gumových medvídků a v očích mu svítí ohňostroje, jsem se zařekla, že jednu takovou musí dostat. Na tom by nebylo nic špatného – gumimédi jsou trvanlivé a manžel není „špekbuřt“ (jeho oblíbené slovo). Možná si pamatujete, jak jsem v tipech na eko dárky zmiňovala prodejnu želatinových bonbónů Bears and Friends v Atriu Flora. Ne, tak tam je na váhu bohužel neprodávaj.

Zato je tam alespoň seženete po kilech, když už v plastu. Myslím, že pořád lepší alternativa než ty kilové kbelíky Hariba ze supermarketu, v nichž ale najdete medvídky nesmyslně zabalené do desítek samostatných plastových pytlíčků.

Věděla jsem o prodejně Captain Candy v Rytířské, kde si želé naberete z obřích sudů. Věděla jsem i o stánku na vánočním trhu u Palladia s možností koupě gumových bonbónů na váhu.

Přiznávám, vzdala jsem to. Byla jsem vyřízená. Z všudypřítomných davů i toho živého „batůžku“ kolem beder.

Z jídla a nápojů jsem nadělovala ještě pivka v plechu. No a to vepřový sádlo.

Když jsem uviděla tu SKLEnici a představila si radost, jakou vyčaruje u obdarované (nebudu přece prozrazovat její identitu, každej máme svoje „guilty pleasure“, které jsou z rozumného důvodu „guilty“), šla jsem do toho. Vzhledem k téměř nulové konzumaci, a tedy nákupu masa přes rok, jsem s tím byla v pohodě.

 

7. Elektronika

Na listinu mnou věnovaných dárků obvykle nepatří. Jednoduše z finančních důvodů. Nepoužívaný foťák a powerbanka, na které se jen prášilo, si ale rychle našly své šťastné majitele.

 

Co zbejvá?

© Andrea Vránová

8. Nějaká ta dámská kosmetika…

… jako třeba sprcháč nebo lak na nehty.

Z různých předvánočních srazů jsem si odnesla celou řadu podobných dárečků. Protože vím, že by dřív nebo později stejně skončily v kosmetické taštičce jiné ženy, poslala jsem je dál rovnou.

Myju se přírodním mýdlem, zato mamka tyhle voňavý sprcháče miluje. Nehty si od příjezdu z Asie nelakuju (spíš z pohodlnosti než kvůli obsaženým chemikáliím), zato jsem věděla, že sestra vypískne radostí z toho dekadentního vínového odstínu.

 

9. Vánoční lití olova

Sadu na odlévání olova jsem darovala širší rodině spolu s vlastnoručně uplácanými perníčky (podrobnosti tady).

Už dlouho jsem toužila po těch starých, kouzelných Vánocích, co jsou v první řadě o atmosféře. Nikoliv o předhánění se, kdo dá originálnější/dražší/luxusněji zabalený dárek. Odkaz na tradici to měl připomenout.

Jednu sadu na lití olova jsem nadělila i naší rodině. Jo, nikdy jsem to nedělala a hrozně moc jsem chtěla.

 

10. Látkové sáčky na pečivo/ovoce/zeleninu

To nejlepší jsem si schovala nakonec. Proč nejlepší? Protože nejkontroverznější. Proč nejkontroverznější? Protože rodina si teprve zvyká na moje „podivné“ zvyky jako strkání pečiva do lněného pytlíku v supermarketu. Pro členy rodiny je tohle chování pořád víc zahanbující než přirozené.

I přesto jsem se rozhodla experiment podstoupit. Třem ženám v rodině, které se starají o doplňování jedlých zásob, jsem se rozhodla věnovat jeden takový sáček pod stromeček. Snažila jsem se ho zakomponovat do balení jiného dárku. Jednak proto, abych zmírnila rozpaky a pocit odpovědnosti při jeho vybalování. Jednak aby se obdarovaná nad jeho významem zamyslela sama. A bez našeptávaček si zodpověděla, jak ho využije.

Reakce byly různé.

Jedna z obdarovaných žen jej přešla bez povšimnutí.

Druhá se začala smát na celé kolo ve smyslu „to si vážně myslíš, že budu tohle vytahovat v supermarketu?“. Nakonec se pak rozvyprávěla o tom, že takové sáčky vidí čím dál častěji u zákaznic supermarketů. Naděje tu je!

A třetí pronesla onu legendární větu:

„Látkovej pytlík? To je ten nejhorší dárek ever.“

Myslím, že nekonkretizování osob bylo v posledním případě jen formalita.

Ale kdo ví. Třeba sestra jednoho dne ten pytlík čapne a vyrazí s ním do obchodu. Třeba pohledem zavadí o ten pohozený vak na křesle. Začne jí to šrotovat v hlavě. A zkusí zaexperimentovat.

Třeba jsem naivní.

Ale snažím se.

A věřím.

BALÍME TO!

© Andrea Vránová

Uznávám, titulek je poněkud zavádějící.

Vlastně dost zavádějící!

Nemá vyzývat k tomu, abyste rezignovali a na Vánoce se z jakéhokoliv důvodu vykašlali. A už vůbec ne aby to kdokoliv balil na tomhle světě! Protože dokud nezkusí všechny možnosti, nemůže říkat, že jinde bude líp. A že těch možností (nekonečno) je!

Ale o tom jindy.

Tenhle článek se bude věnovat tomu, jak zabalit vánoční dárky a nestydět se při sváteční procházce pozdravit matku přírodu.

***

Balicí papír je… počkejte si na to… PAPÍR. A ten je krásně recyklovatelný. Tak oč tu jde?

O hodně:

1. O barvu – při recyklaci některých balicích papírů se vytvoří toxický kal zatěžující přírodu. Pohlídejte si, zdali výrobce použil certifikované barvy, které neškodí zdraví.

2. O mašle – už na pohled nebo na dotek poznáte, že je na stuze něco „umělého“. Nebo spíš… všechno. Asi nejrozšířenější stuhy – taftové – jsou vyráběny převážně z polyesteru. V jiných můžeme najít příměsi jako polyamid, metaloplast nebo polypropylen. Omotejte balíčky přírodním lýkem, bavlněnou/jutovou stuhou či sisalovým/bavlněným provázkem. Navíc vypadají daleko líp než ty strakaté výplody fantazie. ,)

3. O papír samotný – deník The Independent loni ve svém článku prozradil skvělý tip na to, jak poznat, jestli lze balicí papír zrecyklovat: zmuchlejte ho. Drží kulička tvar? Dobrá volba. Nechce se poddat? Pak se bude příčit i recyklačním linkám.

To ale není jediný problém s vánočním papírem. Tohohle potížistu seženete většinou zakukleného v plastu. Dalším jeho prohřeškem je místo, odkud k nám doputoval. Vážně potřebujeme balit dárky do papíru z druhého konce světa? Zní to směšně, že.

A jeho vůbec nejhorší vlastností je, že toho, chudák, moc nevydrží.

Lněný pytlík z krámku Bezobalu a jeho sekundární využití. Dárek do něj hezky zapluje a obdarovaný ho pak může využít k nákupu pečiva, ovoce nebo zeleniny! © Andrea Vránová

Balicí papír se stává jednorázovým zbožím. Je to podobné, jako když si strčíte tvarohový šáteček do pytlíku, zaplatíte, za kasou ho zblajznete a pytlík vyhodíte. Jak dlouho sloužil svému účelu? Čtyřicet vteřin?

Jak uvedl britský server The Guardian, jen Britové ročně vyhodí tolik balicího papíru, že by omotal zeměkouli devětkrát.

Jenže takový vánoční balicí papír má svou funkci. Oddaluje překvapení, drží euforii pod pokličkou do poslední chvíle, aby s roztržením obalu mohla s kýženou kadencí explodovat. A co by to bylo za Vánoce bez puncu tajemna!

Proto nelobbuju za „nahého“ ježíška. Lobbuju za nadílku zahalenou v plášti, co se bez průtahů skamarádí s přírodou.

To jde třeba s kraftovým papírem.

Kdo by to byl řekl, že se hnědé archy uvelebí na stránkách nejslavnějších lifestylových blogů. Samy o sobě totiž vypadají jako nějaké „pracovní“ papíry, do kterých se například balí křehké věci při stěhování.

A hle – stačí je omotat červeno-bílým bavlněným provázkem, zasunout jehličnatou větvičku a „pokakaný“ arch se jako mávnutím kouzelného proutku změní ve sváteční záležitost!

Na mě kraftový papír už v papírnictví nezbyl. I tak se mi ale podařilo sehnat hezkou alternativu:

1)

© Andrea Vránová

Vypadá hodně retro, co?

A to je jeho největší přednost!

Ještě se totiž nestihl nakazit přeplácaností moderní doby.

Proč ho milovat?

  • nemá žádné lesklé, špatně recyklovatelné části
  • je tenčí, a lépe se tak rozloží v přírodě
  • nehalí jej žádná plastová fólie
  • nerecyklovatelné třpytky byste na něm hledali marně
  • díky nižší gramáži je tvárnější, takže při balení „měkkoušů“ nepotřebujete izolepu
  • a ještě jedna výhoda malé tloušťky: pokud se vám nepodařilo zabalit dárek napoprvé, nevadí – zmuchlané části totiž nejsou na tomto papíře skoro vidět!

Kde ho koupit?

Anžto ho mám co by kamenem dohodil, zamířila jsem do obyčejného sídlištního papírnictví v OD Regata na Ládví. Ale myslím, že ho seženete v řadě malých papírnictví.

Do čeho jsem ještě balila?

2) Na fotce jste mohli vidět papír, co připomíná zmiňovaný kraftový. Nemusela jsem pro něj chodit daleko – stačilo se pohrabat ve svých papírových taškách, mezi něž jsem od podzimu zakládala hnědé archy, ve kterých mi přišlo některé zboží pro mimi. Vida, jak se najednou šikly!

3) Svačinový sáček – ideální na bleskové zabalení drobných dárků. Nachystala jsem do nich i perníčky pro kolegy a širší rodinu. Jak to dopadlo? Jukni pro inspiraci.

4) A onen bílý šátek s rudými puntíky si nechávám na závěr. Absolutně nejlepší materiál na balení dárků je textilie, co už máte doma. Šátek se hodí obzvlášť pro balení těžkých dárků, které by mohly prorazit balicí papír.

© Andrea Vránová

Jak na to?

Vskutku jednoduše – posaďte dárek doprostřed šátku, udělejte ze dvou protilehlých rohů uzel a na něm ještě jeden z těch zbývajících. Já jsem ještě hrdlo omotala kouskem přírodního lýka, aby to bylo pestřejší. Dvě kila gumových medvídků ve skleněné dóze tak zmizely v elegantním balení doslova v mžiku!

Tahle balicí technika ušetří spoustu času i nervů všem, co pořizují dárky čtyřiadvacátého ráno. Nebo zkrátka… všem.

A co to barevné lýko?

Zbylo. Zbylo z doby, kdy jsem o zero waste věděla kulový. Nu, aspoň přišlo k užitku.

Nevypadá to moc chudě?

Ne. Minimalismus v oblasti designu frčí. Nestárne.

Přesto – pokud balíte do jednobarevných kraftových archů poprvé, můžete mít pocit, že vašemu balíčku chybí slavnostní kudrlinka.

To lze napravit rychle a jednoduše:

  • podsuňte pod lýkovou mašli větvičku jehličnanu nebo tuje
  • připevněte drátkem křížalu, sušený plátek pomeranče, šišku nebo celou skořici
  • zavěste ozdobu z přírodního materiálu…
  • … nebo perníček .)
  • připojte kartičku s osobním věnováním
  • přilepte na viditelné místo (rodinnou) fotografii, co budí hezké emoce
  • vystřihněte ze čtvrtky vánoční motivy a papír dozdobte
  • nebo ho prostě pomalujte!
Malý tip nakonec: pokud máte pro někoho tematickou sadu, vyrobte k ní kartičku s popisem, k čemu dárek slouží. Já jsem tu svojí vystřihla z krabice. © Andrea Vránová

33 BOŽÍCH (EKO) DÁRKŮ, CO DÁVAJÍ SMYSL

Žádné kecy v kleci, čas kvapí a Štědrý večer nepočká. Dala jsem dohromady 33 last-minute tipů na dárky. Jsou eko, stihnete je pořídit a mají smysl. Za tím si stojím! Tak pojďme na to, ať se Ježíšek stresem neježí.

1. Knížka

Čtyři dohody fyzicky nemám, a tak jsem jsem zvěčnila alespoň jejich pokračování. © Andrea Vránová

Jeden z nejlepších dárků. Proč? Obdarovanému přinese inspiraci, pobavení, odnese ho do (krásnějších) paralelních světů… A možná mu pomůže znovu objevit smysl života.

Pro ty, kteří s „duchařinou“ začínají, doporučuju tituly Muž, který chtěl být šťastný nebo Mnich, který prodal své ferrari. Pro pokročilejší „sebeobjevitele“ Čtyři dohody.

Pro milovnice seriálových Gilmorek autobiografii Lorelai, ehm, Lauren Graham. Najdete ji v knihkupectvích pod názvem Rychleji mluvit nedokážu.

Máte v okolí fanouška Hvězdných válek? Že se ptám, co. Podarujte ho čerstvou autobiografií jeho „otce “ George Lucase. V čase nové filmové premiéry si z ní cvrnkne do kalhot, tomu věřte. Myslím ten obdarovaný… Ne otec. Nemyslím ten váš… No, to je jedno.

Rada (doslova) nad všechno zlato: Pokud vám v porcelánovém praseti chrastí poslední drobáky, věnujte klenot ze svojí knihovny. Takový, co vámi pohnul. Připojte věnování s vysvětlením, proč jste vybrali zrovna tuhle knížku.

 

2. Ručně vyráběný šperk

Je mi pětadvacet a už jsem za sebou zanechala tolik bižu odpadu, kolik jen existuje nadávek. Co jsem se navztekala kvůli všem těm zčervenalým prstýnkům a odpadnutým kamínkům! O tom, kde skončily moje poctivě vydělané stovky, nemluvě…

Říká se, že ženu nepotěší nic jako parfém nebo šperk. To pořád platí. Pokud nebude muset zakrývat kropenatou šíji rolákem a drhnout pod proudem vody nazelenalé prsty…

Kupte své drahé polovičce šperk z chirurgické oceli, zlata nebo stříbra. A bude kolem vás tančit. Inspiraci hledejte v Zahradě na niti nebo na e-shopu Mooyyy.

 

3. Klenot ze second handu

Ne, fakt to není sockatý dárek. Tedy pokud budete vybírat v „luxusnějších sekáčích“.

Toto sousloví není oxymóron, jak dokazují sekáče typu Crashily, Win Win love, 1981, Ujetá číča nebo Mint. Tyhle krámky svoje zboží pečlivě třídí, než ho vystaví na stojanech.

V řadě z nich navíc seženete i supr doplňky. Jako tenhle dřevěný louskáček… co vypadá jako vojáček!

Sázka na jistotu? Šála, rukavice nebo čepice. Takhle v zimě precizně načasovaný dárek.

 

4. Kožené rukavice

Vydrží, nezruinují a s jejich navlečením atakuje nositel nejvyšší hodnoty na sexymetru. Jen pozor, ať jimi neobdarujete vegana.

 

5. Fotka/plakát na zeď

Made in FotoŠkoda. Díky, švestra! © Andrea Vránová

Ve FotoŠkoda pořád jedou! Stále tak máte šanci pořídit originální dárek s přidanou hodnotou.

Prarodičům koláž s rodinnými fotkami. Rodičům sourozenecký portrét. A svému klukovi nebo kámošce hudebního/filmového idola v nadživotní velikosti.

Ve standardních rozměrech tu seženete i rám. Srolovaný jako plakát ale váš obraz také jistě obstojí.

 

6. Vstupenka na inspirativní přednášku

Škoda, že TedxPrague teď nemá v plánu žádnou akci. Na těchto přednáškách nachytáte tolik životní inspirace, že vydržíte aspoň týden neprokrastinovat.

A tak mě napadá alespoň Duše K. To jsou večery s Jaroslavem Duškem v Divadle Kampa, kam si zve více či méně alternativní hosty (no, spíš více, haha). Většinou jsou z oblasti alternativní/celostní medicíny, stravování či psychologie.

A na 99 % budete z tohoto sedánku odcházet přesvědčeni, že je na tomhle světě možné všechno. Vstát z vozíku, ačkoliv vám říkali, že už nikdy chodit nebudete. Dostat se z rakoviny. Nebo si nečistit zuby a mít je zdravější než strejda, co užívá Elmex.

 

7. Poukaz na jógu

Jóga je trendy. A to je dobře. Nejen pro ty, co ji praktikují, ale i pro vás. Máte totiž přímo před nosem smysluplný dárek pro vašeho blízkého. Kromě poukazu na pár lekcí jistě potěší i jógamatka, sexy legíny nebo sportovní podprda. Co nosí jogíni, jsem se neopovažovala zjišťovat…

 

8. Barevné ponožky

Když chcete podarovat hipstra a nechcete minout (protože víte, jak dokážou být kritičtí).

I tady ale bystřete zrak. Fusky od Happy Socks nakupujou všichni. Takže pro hipstra tabu. Ty od značky Dedoles? Nad nimi si obdarovaný potěšeně promne knír! Ani v páru totiž ponožky nejsou stejné.

Těm, co už v barevných ponožkách umí chodit, věnujte předplatné. Ano, předplatné ponožek! U Pánů z Ponožkovic je možné všechno.

 

9. Dřevěný motýlek

Tenhle doplněk pro pány i dámy (!) způsobuje arytmii na první pohled. A je kompostovatelný!

 

10. Přírodní parfém

Výtažek přírody rozetřený na záhybu těla? Božské splynutí.

Přírodní vůně dokonale sroste s jeho nositelem, který je rovněž organického původu, a může se tak metamorfovat do čisté esence fialek. Nebo ylang ylang…

Přírodní parfém nedráždí kůži, bývá veganský a nezatěžuje přírodu. Přesně takový najdete třeba u „poctivé brunetky Báry“ na HNST.LY.

 

11. Rozkošný přírodní textil pro miminka

Do produktů Martiny Mikytové aka Mmmoje.cz jsem se instantně zamilovala. Její ilustrace na textilu pro miminka vypráví příběhy. Už od pohledu. Když si ale pak přečtete ty, které k nim vymyslela sama autorka, nemáte šanci se vyvléct.

Jste lapeni…

… do příběhu Srnčího krále Ethiena, co potkal mořskou pannu Lotu, průvodkyni mořskou hlubinou…

… do příběhu party dětí, co umí číst myšlenky a milují Sigur Rós…

Nemáte šanci se vyvléct z jejího e-shopu bez uskutečněné transakce.

 

12. Barevné nádobí z bambusu, kameniny, porcelánu…

Sterilní bílé nádobí je pasé. Foodblogerky dnes prezentují své jedlé výtvory na podkladech, co neskrývají svou texturu ani přirozený odstín. A někdy i drobné (ne)dokonalosti. Právě ty prozrazují rukodělný původ. A naznačují, že se za nimi schovává velký (lidský) příběh.

Nádobí, co budí emoce, pořídíte na e-shopech jako NILA, Vemzu nebo Kitchenette.

 

13. Dřevěné hračky

Hugo chodí bos. A vy budete taky, až se s tímhle „přírodním typem“ seznámíte.

Aby bylo jasno: „Hugo chodí bos“ je tuzemská značka hraček. A ona narážka na „přírodní lidi“ (jak se někdy pejorativně označují ti, co chodí naboso) odkazuje na materiál, ze kterého se tyhle hračky převážně kutí. Ano, je přírodní, jak jen dřevo může být!

Tvořivé ženské trio oprašuje české hrací klasiky jako kominík na žebříku, ježek v kleci nebo datel na tyčce. V jejich (nejen) dřevěném sortimentu ale naleznete všemožné zboží pro děti různých věků. Od kousátek a kufříků po stolní hokej nebo pexeso. To vše za hezké ceny.

 

14. Přírodní kosmetika

Maminka nedá dopustit na Indulonu, zato sestra by si neumyla vlasy ničím jiným než kostkou přírodního mýdla.

Ne u každého příroda vítězí nad chemií. A ne každého přírodní produkt potěší, zvlášť pokud je konzerva a desítky let nezměnil značku.

Eko maniačku ale rostlinným mýdlem zaručeně potěšíte. Přihoďte pikslu kokosového oleje a bambuckého másla, voňavý esenciální olej a deo krystal a stanete se jejím nejoblíbenějším Ježíškem.

Bohatou nadílku rychle namixujete v obchodech/e-shopech jako Bezobalu, BIOO.cz, Econea, GreenStore.cz, Blueberry Hill, HNST.LY, Nebaleno, Kosmetika hrou nebo Lush.

 

15. Kurz

Co váš blízký miluje? Čím posedlý? Co mu pomůže dosáhnout jeho snů, cílů? Najdete-li odpověď, máte 99,9% naději, že nejen stihnete koupit dárek, ale ještě jím blízkého odrovnáte. V tom dobrém slova smyslu.

Slušnou nabídku kurzů najdete třeba na doméně Naučmese.cz.

Naučíte se. Mluvit na veřejnosti, upéct chleba z kvásku nebo pracovat tak, abyste mohli současně cestovat po světě.

 

16. „Krejzy“ kravata, zástěra nebo chňapka z Crashily

Věnujte své partnerce tuhle zástěru a bude napečíno každý druhý den! © Andrea Vránová

Jasně, hadry ze sekáče už tu byly. Tyhle konkrétní jsou ale natolik spešl, že o nich musíte vědět. V Crashily pořídíte ježíška pro extravagantního blízkého.

 

17. Puzzle

Moje „guilty pleasure“ a odvěké vánoční přání.

Už dlouho se toužím vrátit do toho časoprostoru, který neexistuje, protože jste absolutně pohlcení do kompletování 1000 a 1 puzzlu.

Je vám fuk, že tomu obětujete hodiny.

Je vám šumák, že nevytváříte hodnoty a nenakrmíte tím rodinu.

Prostě jen sázíte jednu kostičku vedle druhé. V absolutním zápalu a pokušení…

Ale jo, i „pitomé“ puzzle mohou mít nesmírnou cenu. Člověk si u nich odpočine. Vypne. Znovu ucítí ty rozbouřené živly uvnitř sebe, které naposledy zakusil jako dítě v akvaparku. Prostě flow, zapálení.

Tenhle ozdravný stav je u lidí stále vzácnější. Pomozte jim ho znovu zažít!

 

18. Něco k snědku

Zjistěte, co má blízký rád, a nakupte toho kilo. Ale! Pouze pod podmínkou, že je to trvanlivé. Plýtvání jídlem je metlou lidstva a rozhodně k němu nechcete přispívat.

V obchodě Bears and Friends seženete gumové a želatinové bonbóny ve velkých baleních. Ba ve formě pizzy!

V Bezobalu si zase do vlastní nádoby můžete nasypat tolik oříšků, kolik jen vaše punčocha unese.

Ujíždí váš známý na italské kuchyni? Obdarujte ho XXL, nebo radši XXXL lahví s olivovým olejem.

 

19. Malovaný obraz. Zn.: Vlastní rukou

Pokud jste nikdy nedrželi štětec v ruce a umění je vám blízké jako profesorka matematiky, na tuhle možnost okamžitě zapomeňte. Mohlo by to skončit katastrofou.

Ovšem pochválil-li někdy někdo (uf, na tom by si člověk jazyk vylámal!) váš malovaný výtvor, nezdráhejte se. A probuďte v sobě toho spícího kreativce.

Moje sestra nedávno přemalovala na plátno obal vinylu. Celá rodina nad jejím výtvorem užasla se slovy, zdali se neminula oborem. Nikdo z nás netušil, že v ní dřímá výtvarnický talent.

 

20. Poukaz do oblíbeného obchodu

Nic originálního, ale obdarovaný vás za něj bude milovat. Nebude se muset u stromečku pitvořit. A obohatí svůj šatník, spižírnu či hudební sbírku o další drahocenný kousek.

PS: Dostat poukaz do jakéhokoliv z těchto obchodů, cvrnknu si do sukně radostí!

 

21. Nerezová/skleněná lahev nebo termoska

No není to fešák? © Andrea Vránová

Zbavte svého blízkého té šeredné pomačkané a zašlé plastové lahve! Věnujte mu nádobu na vodu nebo čaj, co mu vydrží. A podtrhne jeho styl.

Řada nerezových i skleněných lahví vyniká natolik božím designem, že si vysloužily pověst módního doplňku. Dokreslují outfit – a tak musí být vidět! K tomuto účelu skvěle poslouží síťovka na lahve od blogerky Anie Songe.

 

22. Bambusový kartáček

Investice do zubního kartáčku NIKDY nepřijde vniveč. Nebo snad znáte někoho, kdo si nečistí chrup?

Momentálně letí ty bambusové. A když je věnujete i s nádherným skleněným pouzdrem, uděláte podobný dojem jako s prověřeným vánočním evergreenem – luxusní propiskou v ještě luxusnějším pouzdře.

 

23. Video zachycující společné chvíle

Byli jste letos s partnerem, rodinou či přáteli v zahraničí a máte spoustu video materiálu? Sestříhejte ho v krátký film. A zavzpomínejte společně na ty bezstarostné časy! Tahle pozornost zahřeje u srdce.

 

24. Vermikompostér

Pokud máte ve svém okolí někoho, kdo si nedávno koupil nerezovou lahev, bambusový kartáček a spoustu látkových sáčků, vězte, že jedním z jeho dalších kroků bude koupě vermikompostéru. Pravděpodobně se totiž vydal na bezodpadovou pouť.

Vermikompostér je dvou- i vícepatrová nádoba, v níž si vegetí žížalky a požírají organické zbytky z vaření. Tento kompostér je ušitý na míru bytům, kde bývá kompostování jinak obtížné.

Nejlepšímu designu stále vévodí ten od značky Urbalive. Koupíte ho třeba na e-shopu Kokozy. A najdete ho tu spolu s návodem, jak s žížalami fungovat v poklidné symbióze.

 

25. (Terárium na) kaktus

Kaktusy nikdy nevyjdou z módy. Ba naopak – už několikátým rokem se drží na výsluní nejen u mileniálů. Pokud máte pár korun nazbyt, darujte ho i s „přístřeškem“. I když to je poněkud nedůstojné označení pro uhrančivá vícestěnná terária Zahrady na niti.

 

26. Kokedama

Milovníky rostlin potěší i kokedama. Koke… co? Název odkazuje na japonský způsob pěstování rostlin. Propadnete mu na první pohled – rostliny vypadají, že se vznášejí v prostoru.

 

27. Látková taška s oblíbencem

V provozovnách Copy General, XCOPY a snad i ve FotoŠkoda vám na látkovou tašku natisknou cokoliv. Třeba hlavu Ovara Zemana nebo Bowieův signifikantní blesk. Tenhle nápad spojuje praktičnost s designem, a je tak univerzálním dárkem.

 

28. Stativ

Kdo nemá ve svém okolí někoho, kdo si fotí úplně, ale úplně všechno? Nehlaste se všichni.

Nejen na Instagramu probíhá nekonečná bitva o tu nejvíc dechberoucí fotku. A zvítězit chce přece každý! Tak mu to usnadněte. A darujte stativ.

 

29. Repasovaná elektronika či hodinky

To jsou ony. © Andrea Vránová

ve svém dopisu Ježíškovi jsem vychvalovala do nebes repasované hodinky, co jsem dostala od kamarádky. A pořád si stojím za tím, že to byl jeden z nejkrásnějších dárků, co jsem kdy dostala. Nejenže vypadají jako nové, ale nosí v sobě kousky jiných duší – předchozích majitelů i tvůrce samotného.

Také v bazarech s elektronikou objevíte hotové poklady za zlomek ceny.

 

30. Poukaz na obroučky

Brýlouni zůstávají ve většině případů brýlouny do konce života. Rádi si tak svůj pohled na svět tu a tam zpestří.

 

31. Vstupenky do divadla, na koncert nebo fesťák

Právě teď pořídíte vstupenky na letní hudební festivaly za nejlepší ceny!

S divadlem to bude horší – jen málo z těch známějších mívá problém s obsazením her.

Přesto – neztrácejte naději! Já ještě dneska ulovila dvě vstupenky na únorové představení ve Studiu Dva. Do čtvrté řady!

Spousta lidí si dělá v předstihu hned několik rezervací, aby měli jistotu vánočního dárku. V posledním týdnu před Štědrým dnem se pak obvykle rozhodnou pro jedno představení. Ostatní rezervace se vyruší. A to je vaše chvíle!

 

32. Desková hra

Nesmrtelný dárek. Protože kdo si hraje, blahem taje. Při hraní deskových her se probouzí nostalgie, co nás vrací zpátky do dětských, rozverných let. Do doby, která v nás probouzí samé krásné emoce.

Pokud deskovku, volím si tebe, dřevěná!

 

33. Alkohol

Nikdy neurazí, že? Ale teď vážně. Máte-li tušení, že má váš blízký s alkoholem problémy, od tohoto dárku upusťte.

Pokud je to naopak gurmet a na jazyku polechtá ne víc než pár doušků (takzvaně pro chuť), lahev dobrého alkoholu ho potěší.

Kvalitní víno nebo whisky mají dva nesporné klady – seženete je výhradně ve skle a obvykle se vypijou do dna. Žádné plýtvání, plnohodnotná recyklace.

A jeden spokojený Ježíšek k tomu.

***

A na závěr malá hádanka:

Víte, jak se pozná skutečně nádherný dárek?

Že po něm (v přírodě) nezůstanou ani stopy.

***

A co letos naježíte svým blízkým pod stromek vy? Inspirujte mě v komentářích! ,)

K SNĚDKU: HVĚZDNÝ POPCORN

Že jste ještě nebyli na nových Star Wars? Do určité míry jste chudáci vzhledem k vášnivým debatám, které se rojí v emhádéčku i na internetu. Je strašně těžké nespoilerovat, když se v Posledním z Jediů dějou tak hustý věci…

Na druhou stranu máte v něčem navrch. Ušetříte před Vánoci pár desítek korun a nezakoupíte zbytečný plast. Proč?

Protože v Bezobalu prodávaj kukuřičná zrna na váhu!

© Andrea Vránová

Vykřičník je na místě – po popcornu bez obalu jsem se sháněla předevčírem, v den premiéry, na sociálních sítích. Nikdo mi, žel, nepomohl…

A protože se teď cítím trochu zrazená, že jsem o bezobalové variantě popcornu nevěděla, musím pocitu viny ušetřit alespoň vás!

***

Jak zrna upražit na popcorn?

Bez mikrovlnky?

Rozpalte ve větším hrnci trošičku oleje, přidejte zrna, utěsněte pokličkou a… poslouchejte. Teď už je to stejné jako s popcornem v papírovém sáčku. Jakmile tři čtyři vteřiny neuslyšíte žádné zapraskání, popcorn by měl být hotový.

Hrnec okamžitě stáhněte z plotny a zkontrolujte, zdali je pod pokličkou to, co jste chtěli mít. Popcorn si pak můžete dochutit dle požadavků vašeho mlsného jazýčku. Posolit, poprášit chilli, uzenou paprikou, nebo snad sýrem? Ať tak, či onak, všechny ingredience koupíte bez obalu kde? No, v Bezobalu.

Poznámka na závěr: Tohle není reklama. Jen odraz holého faktu, že v prodejně na Hradčanské koupíte „nahaté“ skoro všechny potraviny.

Další tipy, kde v Praze nakoupit produkty na váhu nebo alespoň v bio kvalitě, najdete v mém seznamu tady.

Vzala jsem s sebou Dartha Vadera, kdyby Kylo potřeboval znovu ukázat od svýho dědečka sílu temnoty. A dokončit, co začal… © Andrea Vránová

O SMRTI (NEJEN TOHOTO LEDNÍHO MEDVĚDA)

Aktualizace: Zdali byl tento lední medvěd na své poslední cestě, zpochybnil Leo Ikakhik, který monitoruje populaci těchto zvířat v oblasti natočení videa od roku 2010. Pro server CBC uvedl, že tento obraz neviděl poprvé. Podle něj medvěd neumíral přímým důsledkem globálního oteplování – velmi pravděpodobně byl nemocný nebo se zotavoval z dřívějších zranění, a nemohl se tak postarat o svou kořist.

Video zpochybnil i hlavní výzkumník z organizace Polar Bears International Steven Amstrup. V článku National Geographic upozornil, že v některých polárních oblastech se led udržuje pouze v určitou sezónu. Lední medvěd pohybující se po trávě tak nikoho nepřekvapí. Takovou oblastí je podle něj i Baffinův ostrov, kde byl vyzáblý lední medvěd natočen.

Texty některých zahraničních periodik také upozornily na stáří videa. Záběry pochází z července, jednoho z nejteplejších období v roce. Tání ledu je tak v tomto měsíci přirozené.

Cristina Mittermeier, šéfka organizace SeaLegacy, pod jejíž záštitou video vzniklo, připustila jiné možné příčiny hladovění polárního medvěda. Záběry však podle ní mohou podnítit další debatu o dopadu globálního oteplování na ekosystém.

***

Umírání k pozemskému životu patří.

Podle někoho je to dokonce jediná jistota, kterou máme.

Každý z nás ke smrti přistupuje různým způsobem.

Kdo nevěří v kontinuitu životů nebo nedokáže či nechce smrt přijmout, smiřuje se s ní těžko.

Pláčem.

Truchlením.

Lítostí.

Pocitem, že už nic nebude jako dřív… A tak dále.

S odchodem blízkého člověka se naopak daleko lépe vyrovnají ti, co věří, že smrt je jen palubenkou do jiné formy bytí.

V obou případech ale vnitřní zpracování události komplikuje řada faktorů. Třeba způsob, jakým se milovaná bytost s okolním světem loučí.

Kdyby tenhle polární medvěd zemřel ve věku, kterého se jeho druzi přirozeně dožívají, nezpůsobil by takový mediální humbuk.

Jenže on pošel mladý.

Vyzáblý na kost.

V důsledku globálního oteplování…

… za které jsme zodpovědní my.

Drásající video z kanadského Baffinova ostrova v Arktidě zachycuje vyhublého, vypelichaného ledního medvěda, jak ze sebou táhne nohy. Barel v opuštěném inuitském táboře je pro něj světlem na konci tunelu. Smutný pohled, který vrhne do kamery po vystrčení hlavy, ale mluví jasně – „poslední bitvu jsem prohrál“.

Na konci videa padne vyčerpáním na zem. Zřejmě naposledy.

Tohle není odraz scenáristovy bujné fantazie. Ale zpráva o současném stavu klimatu, kterou zachytili námořní ochranáři v čele s fotožurnalistou Paulem Nicklenem v Arktidě.

„Celý můj tým SeaLegacy byl dohnán k slzám a emocím, když dokumentoval tohoto polárního medvěda,“ uvedl deník The Telegraph.

„Tahle drásavá scéna mě pořád pronásleduje, ale zároveň víme, že je třeba sdílet jak to krásné, tak to srdcervoucí, chceme-li prolomit zdi apatie. Takhle vypadá hladovění. Svalová atrofie. Nulová energie. Tohle je pomalá, bolestivá smrt.“

Video je podle něj alarmující zprávou o současném stavu globálního klimatu, před níž nelze zavírat oči.

Světová populace 25 000 ledních medvědů zahyne během stovky let podobným způsobem.

Tedy jen pokud zůstaneme lhostejní.

„Bude-li se Země i nadále oteplovat, ztratíme medvědy a celé polární ekosystémy. Tento velký medvědí samec nebyl starý a s jistotou zemřel za několik hodin nebo dní od tohoto momentu. Ale existují řešení. Musíme snížit naši uhlíkovou stopu, jíst správné potraviny, přestat mýtit naše lesy a začít planetu Zemi, náš domov, řadit na první místo,“ dodal The Telegraph.

Ochranáři z organizace SeaLegacy nemohou jasně ukázat na to, co přivedlo zachyceného ledního medvěda do zuboženého stavu.

Neměl však žádná viditelná zranění a rozhodně ani požehnaný věk. Zároveň se k němu nedostali blíž. Nemohli – kanadská legislativa neumožňuje zásah člověka do ekosystému volně žijící zvěře.

Ustupování ledovců komplikuje polárním medvědům pohyb i shánění potravy. Primární kořistí jsou tuleni, aby se k nim ale dostali, musí překonat jistou vzdálenost na ledu. Ten však vinou globálního oteplování ustupuje.

Medvěd, kterému na těle plandá jeho vlastní kůže a klesá k zemi, ve mně probouzí hluboký smutek. Nedivila bych se, kdyby se vetřel do mých dnešních nočních snů.

Bude mě pronásledovat.

A nejspíš to tak má být.

Bude mi totiž připomínat, že jiné „doma“ než na téhle planetě není.

Bude mě udržovat v neustálé bdělosti, kdykoliv budu muset učinit rozhodnutí.

V obchodě.

Před cestou.

A třeba i životě.

***

Tenhle text nemá vyvolávat paniku. Ani ve vás probudit výčitky. To jsou snad ty nejhorší způsoby, jak šířit povědomí o stavu planety!

Některá svědectví ale promlouvají do duše tak hluboko, že zodpovědnost (a možná lehký stud) za minulé činy prostě nepotlačíte.

Co s tím?

Zaprvé, netrestat se, nevinit se, netruchlit (nebo jen maličko). To nikam nevede.

Co ale může pomoct k prodloužení obyvatelnosti planety, je zvážení ekologičtějších alternativ ve všech možných směrech (rozuměj alespoň v jednom z nich).

Už využití emhádéčka dvakrát týdně bude mít nezanedbatelný pozitivní dopad, pokud jste zvyklí jezdit imrvére autem. Zkuste si představit, když to společně s vámi udělá třeba další stovka lidí…

Nebo konzumace masa. Živočišná výroba patří k největším znečišťovatelům planety. Nejen uvolňováním plynů do ovzduší v tak hojném počtu (ano, kravský prdíky.)

Zpracovatelský průmysl spolyká ohromné množství zdrojů, o mýcení lesů ve prospěch rozšiřování polí s krmivem nemluvě.

Oželet maso dvakrát týdně nestojí takové oběti, že ne?

Způsobů, jak přispět k uzdravení klimatu, je celá řada.

A ať už si vyberete jakýkoliv, počítá se to!

EKO TIP NA DÁREK PRO KOLEGY (I TY, CO JSOU VÁM U ZADKU)

Vánoce dokážou finančně zatopit. Zvlášť pokud jste student, hudební redaktor nebo nastávající rodič na volný noze.

Někdy ale stačí mít jen širokou rodinu. Nebo pracovní kolektiv, v němž si kdysi někdo zahrál na Ježíška… a rozjel tu ošemetnou tradici.

Však víte, co myslím – jak dáte něco někomu jen proto, abyste se nedostali do prekérní situace „dostal jsem a nedal nic“.

Ačkoliv je vám řada kolegů ouplně u zadku.

Jojo, takový Vánoce dokážou pořádně finančně zatopit. Zvlášť pokud jste student, hudební redaktor nebo nastávající rodič na volný noze.

A ohlížíte-li se na přírodu, dokážou zatopit i časově.

Přidejte k tomu požadavky na určitou estetiku a smysluplnost dárků. A máte zaděláno na infarkt.

Teda můžete mít. Nemusíte.

To když se vykašlete na společenský zvyklosti.

Nikdo se na vás nemůže zlobit, když mu nedáte něco, co nemyslíte upřímně.

Naopak – myslím, že pokud se na dárky pro lidi, který pomalu ani neznáte, vybodnete, odstartujete tím novou tradici. Takovou, za niž vám řada kolegů bude líbat nohy.

Už se nebudou muset přetvařovat, až jim někdo vtiskne do ruky cetku, co pravděpodobně našel předchozí večír doma…

Nemáte na tuhle ignoraci koule?

I tak můžete vyřešit to množství dárků elegantně.

Odeberte pro kolegy pár vánočních perníčků, vložte je do papírového sáčku, omotejte lýkem a zasuňte větvičku, co urvete před barákem.

Tahle maličkost je win-win pro všechny.

Nezatíží přírodu, tvůrce nepřivede do hrobu, obdarovaní ji sežerou ke kafi a všichni budou happy.

Ale je super i jako dárek pro širší rodinu. To díky osobnímu rázu. Do perníčků vložíte kousek sebe, a uvolníte tím message „tady si někdo dal tu péči, aby mi udělal radost“. O pěkném vzhledu nemluvě.

Recept na perníčky najdete tady. Sáčky jsem koupila v obchodě Bio domov u metra Ládví, ale podobný seženete společně s lýkem asi v řadě papírnictví.

Balíčky samozřejmě můžete ještě všelijak vytunit. Já jsem se ale rozhodla držet minimalismu ve všech směrech. Chtěla jsem něco, co bude vypadat efektně, co bude mít přidanou hodnotu a zároveň se mi to nebude protivit z hlediska investovanýho času.

Vždyť co je to za Vánoce, když jsou plný stresu!

© Andrea Vránová

ZALBÁM NA DUŠI

Dnes jsem s tatínkem a maminkou zapálilo druhou adventní svíčku a… z toho blaženého světla se mi úúúplně protočily panenky!

Vánoční světlo je jedním z důvodů, proč jsem se rozhodlo stát tento měsíc poslem Vánoc. Vždycky, když se do něj zahledím, připadám si jako v maminčině náruči. Zapomenu na starosti všedního dne, jindy napřímený hřebínek úlevně povadne a já si připadám jako naložené v lázni. Je to takový zalbám na duši nebo jak že se to v tom básnickém světě říká. Takové vánoční pohlazení. 🎅

>>><<<

I lit the second advent candle with my Daddy and Mummy tonight and… my eyes turned all up and down from that blissful light!

Christmas light is one of the reasons I became The Santa’s Helper in December. I feel like I am in my Mummy’s arms every time I fix my eyes on it. I forget all the worries and I am in a good mood. It’s blam to the soul like poets say (do they say it that way, right?). Such a Christmas caress. 🎅

 

K SNĚDKU: (NE)VEGANSKÉ PERNÍČKY

Ať už jsi vegan, nebo ne, tyhle perníčky by se ti měly zamlouvat.

Původní receptura pochází z časáku pro babičky. Už z toho lze odvodit, že jen těžko odkazuje na veganskou verzi sváteční klasiky. Vždyť „Héra je pečení“!

My, mileniálové, ale na to už tak nehrajeme. Pečení je i pro nás radost. Ale jen když je po ruce kokosový olej…

A právě ten naprosto skvěle nahradil zmiňovanou Heru! Těsto hezky zvláčnil, spojil a perníčkům dodal jemně exotickou, ale nikterak zásadně jinou chuť. Díky tomu neodradí ani ty, kterým se vůně kokosového oleje nezamlouvá.

Na perníčky ve veganském provedení ale tahle záměna nestačí. Původní recept obsahuje ještě med a vejce. Já jsem ale nechala.

Šťastná vajíčka jsou podle mě dost fér.

A med?

Ten mám od souseda (lokálnost a nulová uhlíková stopa), ve skle (na rozdíl od dostupných alternativ v podobě sirupů) a za dobrou cenu. Med je pro mě navíc přírodní lék, v nějž doopravdy věřím.

A tak co je na tomhle receptu na vánoční perníčky nejlepší, je možnost volby.

Vegetarián si pojede podle původní receptury. A vegan udělá rošádu a spokojenej bude taky. ,)

***

(NE)VEGANSKÉ PERNÍČKY

© Andrea Vránová

Množství: 1 dávka (víc než 100 ks perníčků)

Ingredience:

800 g hladké mouky

300 g moučkového cukru

2 lžíce kakaa

1 lžíce jedlé sody

1 lžíce nastrouhané citronové kůry

2 lžíce perníkového koření

2 lžičky skořice

200 g hery (nebo kokosového oleje)

8 lžic medu (nebo podobně sladkého sirupu)

4 celá šťastná vejce (+ vejce na potření)

Poleva:

150 g moučkového cukru

1 šťastný bílek

1 lžíce šťávy z citronu

Postup:

Ve velké míse smícháme suché ingredience. V jiné nádobě vyšleháme mokré (tuk musí být měkký). Vmícháme sypkou směs do mokré a vypracujeme těsto. Pokud bude hodně lepkavé, přidáme hladkou mouku. I tak ale bude pořád trochu lepit. Nenechte se tím rozhodit – těsto je potřeba nechat odležet do druhého dne nebo alespoň několik hodin v lednici, takže ztuhne.

Hroudu znovu propracujeme a vyválíme placku silnou asi 4 mm. Vykrájíme z ní nejrůznější tvary, přemístíme je na plech vyložený pečícím papírem a pečeme v troubě vyhřáté na 180 °C. Perníčky vyndaváme ještě trochu měkké (dojdou), jinak si na nich vylámeme zuby. ,) Ihned potíráme rozšlehaným vejcem.

Ingredience na polevu utřeme dohladka. Naplníme cukrářský pytlík, odstřihneme špičku a zdobíme.

***

Malý „antitrapácký“ tip blogerky: Pokud jste si koupili vykrajovátko ve tvaru soba, doporučuju si ho (toho soba) předtím vygooglit, než na perníček napíšete polevou jeho jméno. On to totiž vůbec nemusí být sob. Ale los. 

TOHLE JE MŮJ VÁNOČNÍ STROMEK. PYŠNÁ NA NĚJ NEJSEM

Tohle je můj vánoční stromeček.

 

© Andrea Vránová

 

Pyšná na něj moc nejsem.

Nechala jsem si ho přivézt od mimopražskýho prodejce, abych za něj nemusela dát majlant. Když jsem ho uviděla, zatetelila jsem se radostí. Až pak mi došlo, že jsem se nezachovala moc eko.

A z veselýho stromečku se stal smutný stromeček.

Nemusel to být stromeček z ciziny. Ani takový, co svému účelu poslouží pár dní a pak skončí v odpadu.

Mohl to být třeba ten v květináči. Nějaký pěkný český smrček. Nebo jedlička. Borovička. Cokoliv.

Zpočátku jsem po týhle sebereflexi cítila výčitky. A pořád šoupu nohama, ne že ne.

Pak jsem si ale uvědomila, že i tohle může být způsob, jak šířit myšlenku životního stylu, co se ohlíží na přírodu. Šlápla jsem vedle – a tak to nemusíte dělat vy!

Ne, není snadný na eko styl přejít.

Jak by taky mohlo…

Máme v sobě vštěpenou nějakou výchovu, jsou v nás pěkně uleželý nejrůznější návyky, tradice a zvyky. Věděli jste mimochodem, že změnit návyk trvá dva měsíce? Alespoň prokrastinační guru Petr Ludwig to tvrdí ve svém bestselleru.

Pokud vás, stejně jako mě, nadchla myšlenka, že je možný žít plnohodnotný městský život a přitom si zachovat respekt vůči přírodě, nezapomínejte na základní předpoklad jediských učedníků: trpělivost.

Neciťte se blbě, když ujedete.

Ale berte to jako zkušenost. Díky tomu, že si ji zažijete, už příště na ounu neuklouznete!

***

Nakonec mi to nedá se nezeptat:

Už máte svůj kousek vánoční zeleně doma?

Nebo ještě ne?

Pak jste šťastlivci!

Protože můžete po přečtení tohohle vybírat článku s ještě větším rozmyslem.

Kdybych dostala druhou šanci, šla bych určitě do českýho vzrostlýho fešáka v květináči, co bude moct přírodu krášlit i po Vánocích. Třeba tahle jedlička, to je krasavice! Při správný péči zvládne sváteční šichtu. A pak se může navrátit zpátky tam, odkud přišla.

No a umělý stromek?

To si radši ozdobim ananas!

***

Tak přeju šťastnou ruku při výběru. A pokud jste stále na pochybách, nebojte se hledat pomoc u našeho synka Squeekyho. Tenhle měsíc je poslem Vánoc, a tak má na tyhle věci čuch.

(Mimochodem, ten ananas nebyl jen výkřik do tmy – jukněte sem. A ačkoliv zanechal během putování do Česka jistou uhlíkovou stopu, pořád je tenhle rozložitelný střapatý rošťák lepší než vyumělkovaný plast. No ne?)

K SNĚDKU: DÝŇOVÉ MUFFINY S ČOKO

Na Instagramu jsem vám dneska slíbila recept na skoroveganský perníčky. Pak mi ale došlo, že nejsou nazdobený. A kdo by taky chtěl recept na něco, co vypadá jako fádní krekry, že jo!

Co nevidět ale rest doženu a budu doufat, že vaše srdce (a hlavně chutě) mezitím oblaží tyhle dýňový muffiny s čokoládou.

Recept najdete na mém oblíbeném veganském blogu Dewii. Karolína Rathousová je potetovaná a evidentně upřímná holka, co se věnuje výživovému poradenství i fitness, má co sezónu jinou barvu vlasů a taky zajímavej vkus na knížky a módu. Kromě toho vydala knížku s všeříkajícím názvem Veganův průvodce.

Dewii točí hodně na YouTube. Vlogy zachycující kafíčka nebo to, jak nesnesitelný je čekat v dopravní zácpě, ale u ní díkybohu nenajdete. Věnuje se tu zajímavým tématům, od své anorektické minulosti po tipy na netestovanou kosmetiku.

Tak šup na její blog pro recept na dýňový muffiny! Já jsem je nedělala přesně podle něj – neměla jsem dost čokolády a ze strachu, že to bude málo sladký, jsem přidala spoustu rozinek. .)

Nepoužívala jsem ani špaldovou mouku, k bílý mám pozitivní vztah a moje tělo ji tráví dobře. Kromě toho jsem ušetřila. Z koření jsem přidala jen trochu skořice a sůl – v těhotenství se kořenit moc nedoporučuje.

Světe, div se, ačkoliv jsem recept pojala ve stylu Jirky Babicy („když nemáš tohle, dej tam tohle“), muffiny chutnaly skvěle. Rozinky jsou samy o sobě dost výrazný, takže nahradily chybějící koření.

Ostatně, vyzkoušejte sami. A dejte pak vědět!

PS: Třtinový cukr, koření, kypřík, jedlou sodu i hořkou čokoládu koupíte bez obalu v Bezobalu na Hradčanský!

© Andrea Vránová

 

JSOU SVÍČKY EKO?

Původně jsem vám tu chtěla jen rychle doporučit eko alternativu ke svíčkám na adventní věnec, co mi fakt udělala radost.

Pak jsem ale začala googlit…

A dozvěděla jsem se spoustu zajímavých informací o svíčkách, který si nemůžu nechat pro sebe!

Řada z těch „zajímavých“ ale byla spíš „alarmujících“.

A ve mně se (už jako kolikrát na cestě k bezodpadovému životnímu stylu) rozblikal majáček.

Skoro žádná vyhledaná svíčka, ať už na adventní věnec nebo čajová, nesplňovala kritéria zero waste. S tím bych se ještě smířila – už koupit svíčku v papíře nebo skle považuju za vítězství.

Když jsem se ale podívala na složení svíček (i těch přírodních) a trochu si něco pogoolila o zdravotních a ekologických dopadech, rezignovaně jsem padla do křesla.

Tak to vezměme hezky od podlahy.

Svíčku dneska koupíte v každém městě nebo vesnici. Ve většině obchodů dokonce najdete celé police, co hrajou barvami a z jejichž vůně se vám zatočí hlava.

Eko nadšencům se ale zamotá šiška z jejich složení.

Nejdostupnější svíčky se totiž vyrábí z parafínu. Tedy v podstatě z ropy.

Při zapálení svíčky z parafínu se do ovzduší začne uvolňovat oxid uhličitý (CO2). To je ještě ta lepší zpráva…

Podle některých studií ho totiž při jeho cestě do atmosféry doprovází některé karcinogenní látky, jako benzen a toluen. Globální oteplování roste. A ani naše zdraví z toho neprofituje.

Většina z nás bere útokem ona voňavá svíčková království hlavně na podzim a v zimě. Ubývá světla i optimismu. Venku začíná být klendra. A mihotavá světýlka tu naši potemnělou duši tak nějak oblažují.

Studený počasí v kombinaci s takovými svíčkami ale utváří nebezpečný tandem. Větrání nepřipadá v úvahu. A tak se všechny ty zplodiny kumulujou v naší ložnici.

Hygge jak cep, panečku.

Co s tím? Rychle vyťukávám sousloví „přírodní svíčka“ a trnu, čím mě strýček Google pohostí tentokrát.

Sójové svíčky, svíčky z palmového vosku, včelí… No jo, včelí! Člověk by na ně úplně zapomněl, jak jsou z pohledu dnešního mileniála oldskůl.

Takové svíčky přece nemohou nijak škodit, pomyslela jsem si. To jsem se ale přepočítala.

Z hlediska odbouratelnosti se zdají být neškodné. Jde o přírodní produkt, pokud do nich výrobce nepřidal umělá barviva. Navíc samy o sobě hypnoticky voní.

Vegani ale juchat nebudou.

Takzvané včelí dílo slouží hmyzu k uskladnění zásob pylu a medu. I jako místo, kde se rodí malé včelky. Vyjmutím plástve tak spoustu těchto tvorečků zahyne.

Uf.

Beru si tedy pod lupu ještě ty z rostlinných vosků.

Palmové jdou do katovny okamžitě – kácení deštných pralesů na úkor stále poptávanější palmy olejné mi jako protiargument stačí.

A sójové? Tady zas máme problém geneticky modifikované sóji, z níž se vyrábí většina z nich. Nehledě na množství používaných pesticidů a chemikálií…

Asi toho teď máte po krk. A buď na svíčky hodíte bobek, nebo si natruc koupíte teskácký čajovky.

Ale ještě počkejte.

To je přesně ta panika, která snadno popadne a odradí člověka, co se rozhodne zkusit žít eko.

Naštěstí ji už ale umíme dobře identifikovat. A tak ji nenecháme opět zmařit naše bohulibé záměry!

Nemá smysl na sebe vyvíjet tlak a chtít všechno hned. Pokud z nějakého důvodu nepořídíte tu nejekologičtější alternativu, nebijte se. Ono to prostě někdy nejde. I s ohledem na množství dostupných alternativ u nás v Česku.

Takže? Zvolte prostě „tu šetrnější“ variantu. Tím si dáte čas do příštího nákupu. A třeba pak najdete něco ještě trochu lepšího.

***

Co tedy s těmi svíčkami?

Má se to podle všeho takhle:

#1 Ze včelího vosku:

+ přírodní produkt

+ odbouratelné (z čistého vosku)

+ většinou je koupíte „nahé“, tedy bez obalu

+ samy o sobě krásně voní

+ při hoření nevypouštějí do vzduchu zplodiny

+ z obnovitelného zdroje

nejsou vegan

#2 Ze sójového vosku:

+ přírodní produkt

+ déle hoří

+ odbouratelné (z čistého vosku)

+ často se prodávají ve skle nebo plechu, nádobách, které můžete dále využít nebo efektivně zrecyklovat

+ z obnovitelného zdroje

+ při hoření nevypouštějí do vzduchu zplodiny

+ rozpustné ve vodě, takže nezanechávají mastný film ve světovém vodstvu

většina z nich obsahuje umělá aromata a barviva

většina z geneticky modifikované sóji

#3 Z palmového vosku

+ přírodní produkt

+ déle hoří

+ levná komodita

+ odbouratelné (z čistého vosku)

+ při hoření nevypouštějí do vzduchu zplodiny

+ často se prodávají ve skle nebo plechu, nádobách, které můžete dále využít nebo efektivně zrecyklovat

+ z obnovitelného zdroje

přispívají k rozšiřování hájů palmy olejné, a tedy ustupování deštných pralesů

A teď borec nakonec.

To nejlevnější a nejekologičtější řešení nenabízí nikdo jiný, než sama „zero waste diva“ Bea Johnson.

Ve své knížce Domácnost bez odpadu sdílela návod na to, jak si vyrobit čajovou svíčku z (použitého) rostlinného oleje:

© Andrea Vránová

Proč je takhle varianta nejekologičtější? Kuchyňské oleje, ač přírodní, rostlinné, mohou způsobit neplechu v odpadech i světových vodstvech. Při nižších teplotách tuhnou, a mohou tak ucpat trubky.

Co se oceánů týče, oleje nejsou rozpustné ve vodě. Zanechávají tak mastný film, který brání okysličování vody, čímž ohrožuje ekosystém.

Znovupoužitím oleje ze smažení tak uděláte to nejlepší, co snad jen jde.

Při výrobě vlastní svíčky máte navíc po kontrolou volbu nádoby i knotu. Spousta z nich se máčí v parafínu nebo jiných zpomalovačů hoření. Mohou tak obsahovat olovo nebo zinek.

Řešení? Jakýkoliv bavlněný provázek.

A co je tedy ono společenstvo svíček na mém věnci zač?

Má včelí původ. A dělá mi nesmírnou radost.

Nejenže jsem ho pořídila takřka bez obalu, jen s proužkem papíru okolo středu, ale nikterak neuškodí mému zdraví. Kromě toho nádherně voní. A pěkně kontrastuje s jehličím!

Autorkou tohohle věnce je moje nejšikovnější maminka. ©Andrea Vránová

Tyhle včelí svíčky koupíte v obchodě U Džoudyho hned u zastávky I. P. Pavlova, jednu za 45 kaček.

Až tedy budete chtít svůj domov zútulnit ohnivým živlem, vybírejte s předstihem a rozvahou, ale nenechte se rozhodováním vysát.

Kdybyste totiž chtěli jít skutečně do důsledků, možná byste se zasekli už u toho, čím svíčku zapálíte.

Škrtnutím sirky pustíte do vzduchu síru, zapalovače mají v drtivě většině plastové tělo…

Ale prr.

Nic není dokonalý. A nikdo.

MILÝ JEŽÍŠKU…

Milý Ježíšku,

možná si na mě pamatuješ, možná taky ne. Možná tě zmátne moje nový jméno, který jsem s láskou převzala od muže, který přišel do mýho života po 21. narozeninách. Nebo se spíš vrátil…

Ale o tom jindy. Když jsem naposledy lepila známku na obálku s tvojí adresou, bylo mi něco kolem sedmi. Tehdá Ti musel při čtení mýho dopisu stékat po spánku čůrek potu. Z představy, jak všechny ty dárky uneseš… když měl jen náklaďák putovat do jedný z bytovek tam u Blaníka.

„Ahá, tahle to je,“ zamumlal sis teď zřejmě pod vousy.

A hrůzou ses oklepal.

Ale neboj, tohle už se nebude opakovat. Něco jsem si totiž za těch čtrnáct let uvědomila.

A sice, že dárky moje štěstí neovlivní.

Vždycky jsem si myslela, že až budu mít tohle nebo tamto, život tady na Zemi bude o něco veselejší. Že mi právě tyhle věci chybí ke štěstí.

To jsem se ale šeredně spletla.

Jinak bych necítila jedny z nejkrásnějších pocitů v životě na počátku letošního roku, kdy všechno, co jsem vlastnila, bylo jedno příruční zavazadlo.

Zjistila jsem, že víc věcí znamená víc strachu. Strachu, že se rozbijou nebo ztratí. Že některý možná šetří čas, ale jiný ho vyžadujou kvůli údržbě.

To nejdůležitější zjištění si ale nechávám nakonec. Nebudu Tě napínat:

Hodně dárků s sebou většinou nosí i mnoho odpadu. A spolu s tím mění idylický Vánoce v jednu z nejkrušnějších sezón pro matku přírodu.

A tak si letos dovolím být ve svých přáních skromná.

Naděl mi prosím dárek v podobě klidných Vánoc v kruhu rodiny. Svátky prosycený inspirativními rozmluvami, hřejivými historkami a prostý radosti z toho, že jsme zase jednou všichni spolu.

Je mi ale jasný, že tohle přání u tvých pomocníků (mých rodičů a blízkých) neprojde. Mám je prokouknutý a i kdybych se stavěla na zadní, „něco pod tím stromečkem prostě musí být“.

Však víš, nepohrdnu ničím.

Pokud ale stojíš o to mi udělat na Vánoce opravdovou radost, věnuj mi cokoliv, co se ohlíží na přírodu.

Pokud zatoužíš ze mě udělat štramandu, porozhlédni se po sekáčích. A neostýchej se! Věz, že zbrusu novou kabelkou od Louis Vuitton mi radost neuděláš. Ale pokladem z cizí skříně? Ta secondhandová vůně je hotový afrodiziakum!

Pokud bys namísto přebírání regálů radši usrkával z šálku s horkým punčem, buď mazanej. A vyraz do takovýho sekáče, co už předvybral za Tebe. Svou šošolku vědění nech odpočívat – stačí si pamatovat, že máš koukat po přírodních textiliích.

Pozoruješ mě už nějakej ten čas, a tak moc dobře víš, ty kluku jeden ušatá, že šperk se u mě rozhodně neztratí. Ovšem i tady jsem zmoudřela.

Bižuterie si u mě už neškrtne, ačkoliv na mě stále můžeš vídat pozůstatky staré, hýřivé doby. Za můj dosavadní život mi podrazila nohy tolikrát, že jsem se rozhodla ji ze svýho vesmíru vyexpedovat. Stříbro či chirurgická ocel mi vždycky byly loajálnější…

Ale prr. Ačkoliv budeš mít o mě po přečtení tohohle dopisu možná krapet lepší mínění, neplácej se přes kapsu! Nezapomínej – Vánoce jsou hlavně o vřelý atmosféře. (A dobrůtkách, samozřejmě.)

Možná ale při obchůzkách narazíš na dávnýho přítele Dědu Mráze, co si na starý kolena založil živnost v oblasti hodinářství. Dej s ním řeč a třeba Tě k dárku pro mě inspiruje – repasovaný hodinky od kamarádky byl jeden z nejkrásnějších dárků, co jsem kdy dostala!

Začínáš se při čtení nudit a prudit, protože na tyhle dlouhý litanie nemáš při tolika dopisech čas? Tak už to vezmu hopem.

Když kosmetiku, tak „nahou“ (bez obalu), přírodní, ideálně ve formě mýdla na tělo nebo vlasy.

Když elektroniku a podobně, dostaneš mě stativem. Abych mohla svý blogový příspěvky doplňovat autentickými (a hezkými) obrázky a bylo to nejen počteníčko, ale i pokoukáníčko!

Když bytový doplněk, tak ten vyrobený od srdce. Nádobí i kuchyňskýmu náčiní si ideálně vyhni – do našeho dvoupokojovýho příbytku se nevejde. Nepotrpím si ani na bezúčelný dekorace. Víš, co myslím – věci „na okrasu“. Nebo předměty, co nejsou k životu nutný. Namísto konvičky na kytky postačí rychlovarná. A z chlebníku se v naší domácnosti stane vlk samotář (pečivo zamrazujeme).

Jsem minimalista. Už dlouho ale prahnu, ach ano, po látkových kapesníčcích! Ty rozměrově menší, s nějakou hezkou výšivkou – pane jo, do těch by se troubilo!

Pokud se necháš svést roztomilostmi pro děti, nebudu ti to mít vůbec za zlé. V těch malinkých věcičkách se ukrývá kousek temnoty, co v nestřeženej okamžik atakuje mozek zákazníka a opustí ho až po zaplacení náklaďáku rozkošností.

Měj však na paměti, že ten človíček, co se brzy vyloupne do naší rodiny, má už teď dost oblečení na to, aby v pohodě vystřídal všechno poprděný. Snad dřevěná nebo přírodní látková hračka najde využití vždycky. Stejně jako knížka.

Točí se tvůj mozek jako čamrda? Zkroť ho a sáhni po poukazu. Na kulturní zážitek, knížku nebo koupi něčeho, co podpoří výrobek nebo firmu ohlížející se na životní prostředí. Pro co se ale vážně nadchnu, je lupen, co mě zavede na inspirativní přednášku či vzdělávací kurz.

Vouchery jsou mimochodem super v tom, že se obloukem vyhýbají plýtvání. I trapasům, který vznikaj darováním nevhodných dárků.

Usnul jsi vyčerpáním na pařezu a utekli Ti sobi? Ještě nemusíš tasit chabou výmluvu typu „dárek nebude, protože jsi zlobila“.

Zbývá jeden, který originalitou ani popularitou nevyniká, zato spolehlivě nenasere: peníze.

Obdarovaný je může vědomě investovat do něčeho, co skutečně potřebuje. A pokud nic nepotřebuje, vždycky se najdou tací, kteří ocení každou kačku. Navíc Ti odpadnou starosti se zvažováním ekologických dopadů.

Poznámka pod čarou: žádný stresy s balením. Úsměv na tváři mi vyčaruje pozornost v novinách, papírový tašce, textilním ubrousku i utěrce. Zamotej to, jak Ti to přijde pod ruku. Zvládnu to i bez tolik skloňovaný techniky furoshiki.

Pokud jsi dočetl až sem, jsi frája, Ježíšku.

Děkuju, že jsi mě vyslechl. Společně tak možná uděláme Vánoce hezčí. Skromnější.

Šetrnější.

Zážitkovější.

Zkrátka kouzelnější.

 

© Andrea Vránová

***

K sepsání dopisu Ježíškovi mě inspirovala Martina Sumbalová z blogu Reduca. Přečtěte si, o co si napsala ona!

A nezapomeňte na sebe a svá přání. Vytvořením dopisu se vyhnete jednak pitvoření u stromečku, jednak ulehčíte blízkým rozhodování, čím vás protentokrát obdarovat.

Budou štěstím bez sebe, tomu věřte.

A vy taky. Dostanete něco, co jste si skutečně přáli.

A s vědomím, že se letošní svátky obešly bez nákupu kravin, a tedy plýtvání, si ten vánoční punč vychutnáte ještě víc.

Tak šťastný a rozvážný!

K SNĚDKU: POMAZÁNKA Z MANDLOVÉ DRTĚ

Od tý doby, co experimentuju s veganským mlíkem, řeším otázku, co s ořechovou/makovou/ovesnou drtí.

Mák je jasnej – dej ho do závinu, koláče, ovesný kaše… To samý jde udělat i s ořechovou a ovesnou drtí.

Ne vždycky je ale chuť na sladký. A ne vždycky je čas péct.

A když jsem tak googlila, co s mandlovou drtí, vyskočil na mě recept na pomazánku.

Mandlová pomazánka? Moc jsem tomu nevěřila. Měla jsem podezření, že je to jeden z těch receptů, ve kterých hraje prim nevyhazovat jídlo a je fuk, že je to chuťově kekel.

Ale… je to de-li-ka-te-sa! 😋

Recept pochází z webu One Green Planet a najdete ho tam komplet.

Já tam nedávala rajčata (nemusim) a bylinky (v těhotenství moc nemůžu) a i tak je to boží.

Nejbožejší je ale na tom samozřejmě to, že nic nevyhodíte! A taky je to vegan.

ZVĚSTUJI VELKÉ NOVINY!

ZVĚSTUJI VELKÉ NOVINY!

Počínaje dneškem jsem rozhodlo, že každý nový měsíc vyzkouším nové řemeslo!
To prosincové jsem nehledalo dlouho.
Tedy…
S radostí vám oznamuji, že tento měsíc budu poslem Vánoc! 🎅
Pevně věřím, že se mi dostane vaší podpory. Jako poděkování sem budu během měsíce přidávat tematické fotky spojené s právě vykonávaným řemeslem.
Jak se vám to líbí? :hatching_chick:
>>><<<
GREAT NEWS EVERYONE!
Starting today I decided to try a new profession every month!
I haven’t been looking this one very long.
So…
I am pleased to announce you I’ll be The Santa’s Helper in December! 🎅
During each month I am going to post some photos associated with my new profession. To show my gratitude for your support.
Do you like my December plans? :hatching_chick:
© Andrea Vránová

LAPEN(A)

Dívám se na tuhle fotku a přemýšlím, co k ní napsat.

Mozek je ale vyždímanej.

Přesto to nevzdávám.

A tak se soustředím…

… přemýšlím…

… (zzz)

Mám to!

Tahle fotka nepotřebuje žádnej popisek.

Co ale potřebuje, je, aby se šířila.

Co by bylo nejlepší, kdyby nemusela vzniknout.

Ona ale vůbec vzniknout neměla!

Vždyť odkdy se mořští koníci přátelíčkujou s vatovými tyčinkami?

Jenže oni se přátelíčkovat nechtěj. Všudypřítomnej plastovej odpad na ně dotírá. Obkličuje je. Tlačí někam, kam nechtějí.

#MeToo

(Chápu, to nebylo vtipný.)

K věci: Obrázek pořídil fotograf Justin Hofman u indonéského ostrova Borneo. Během šnorchlování uzřel tenhle podmořský klenot. A jeho objektiv si ho pochopitelně nemohl nechat ujít.

Moc dlouho se ale nekochal. Oblast během chvíle zamořily splašky.

„Co začalo jako příležitost k focení roztomilého malého mořského koníka, skončilo frustrací a smutkem, jak s sebou příliv přinesl všechny ty odpadky a splašky,“ řekl National Geographic.

A dodal:

„Tahle fotka je alegorií současného a budoucího stavu našich oceánů.“

A mě konečně napadl ten správný popisek.

„Vynucená symbióza.“

V ní bude setrvávat ještě před rokem 2050 všechno živý v oceánech. Bude tam víc plastu než ryb, tvrdí odborníci.

Tihle vodní živočichové se ale nemůžou rozhodnout, jestli ho tam chtěj. Co „tam“ – doma! Je to jako kdyby nám někdo nahrnul div ne do chřtánu bagr odpadků. A zítra zas.

Pořád ale máme oproti těm podvodním nebožákům navrch: Můžeme protestovat.

***

Pojďme zkusit svou evoluční výhodu trochu zkrotit. Dejme těm tvorům, nad jejichž rozmanitostí i krásou tolik žasnou nejen naše babičky při sledování Cestománie, šanci.

Volme šetrnější alternativu plastů. Kdykoliv to jenom půjde.

K SNĚDKU: FAZOLOVÝ HUMMUS

I když máte v lednici prd, můžete z toho vyčarovat něco smysluplnýho. Výživnýho. Chutnýho. Nebo alespoň něco, co bude vypadat dobře na fotce, hehe.

Dámy a pánové, tohle je další masterpiece z Andrejčiny kuchyně: takzvaná bagetka s pomazánkou a salátem!

 

© Andrea Vránová

Ohromeni? 😀

Co jsem ale tou fotkou chtěla hlavně sdělit – hummus (i když falešnej) si můžete udělat levně doma a ušetřit tím plastovou krabičku, ve který je běžně k dostání.

Zvládne ho i ta největší lama: rozmixujeme fazole (bílý nebo červený, používám z plechu) spolu s prolisovaným stroužkem česneku, šťávou z citronu, trochou oliváče, pepřem, solí a římským kmínem. Kdo chce, může přidat špetku chilli. A pro větší jemnost trochu vody.

Toť vše!

K SNĚDKU: FRANCOUZSKÁ KAISERKA

Když nemáš tousťák na french toast, dej tam kaiserku.

Když nemáš homemade ořechový mlíko do těstíčka, dej tam kokosový.

Když nemáš rekvizity na focení, dej tam sako.

A kaktus. Ten je vždycky hipster, no né?

***

Postup na klasický francouzský toast asi znáte, ale kdyby ne, tak: tousťák, v našem případě rozpůlenou kaiserku, obalíme v těstíčku z rozkvedlaného šťastného vejce, třtinového (vanilkového) cukru, kokosového mléka, špetky soli a skořice. Necháme pár vteřin nasáknout a smažíme na oleji dozlatova. Dozdobíme čímkoliv, na co máme chuť.

Já si na ně nakrájela darovaný kaki, ale určitě najdete lokálnější a stejně dobrou alternativu, co neputovala přes půlku světa a nezanechala takovou uhlíkovou stopu. Nakonec jsem kaiserky pokapala sirupem. A posypala strouhaným kokosem, aby to mělo ten správnej exotickej šmrnc!

GREENPEACE A JEHO ANTIPLASTOVÁ REKLAMA NA COCA-COLU

„Co se ti vybaví, když se řeknou Vánoce?“

„No přece pohádky, cukroví a taková zvláštní lehká nervozita. Leháro, ryba a vinný klobásy. A Coca-Cola s plátkem citrónu, ta nemůže chybět!“

Tak by odpověděla malá Andrejka, kdybyste se jí zeptali.

 

© Andrea Vránová

Sladká limonáda patřila v naší rodině ke slavnostním nápojům. A když ji mamka vylovila zespoda špajzu, všem přítomným dětem jako by vyprskl ohňostroj v očích.

„Páni, Coca-Cola, to bude kalba!“ Už jako malá jsem věděla, že je v tý lahvi něco magickýho, něco, co děti nesmí. No jasně, kofein. Tehdy jsem si myslela, že kofein opíjí, takže jsem se s přibývajícím počtem vypitých sklenic začala víc a víc hihňat. Tady někde vznikla sestřina oblíbená historka, že se opiju i po kole.

To jsem trochu odbočila. Kromě statusu „zakázanýho ovoce“ na přitažlivosti nápoje určitě zapracovala i marketingová kampaň. „Bez Coca-Coly to nejsou ty pravý Vánoce“, jako by nám vzkazoval kamion z reklamy, protože se všechna vánoční světla rozsvítila teprve ve chvíli, kdy projížděl kolem.

Tvůrci reklamy brilantně zaútočili na emoce a proměnili osvětlený náklaďák ve zlatý hřeb Vánoc. A stejnou taktiku použila v roce 2017 i organizace Greenpeace.

Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, a tak remake vánoční reklamy na Coca-Colu postavila rovněž na tom, co funguje nejlíp – na emocích.

Opět v ní projíždí kamion a rozsvěcuje výzdobu. Jízdu prokládají záběry na usměvavý lidičky s kolou v ruce, protože Coca-Cola je přece zárukou dobré zábavy. Pak to ale začne celý připomínat Burtonovu pohádku…

 

Zvědavý kluk schází v pyžamu po schodech do kuchyně a v lednici má zřejmě objevit regál nacpaný Coca-Colou. Místo toho vidí nějaký zbytky v miskách a zmuchlaný plastový lahve, co už od pohledu zapáchaj. Odněkud z krbu pak vypadne plastový haraburdí a děti s radostí plácaj sněhuláka div ne z flašek odhozených na zem. Všudypřítomné veselí ale opadne, když okolo prosviští kamion…

To totiž není ten, co přijíždí do města „nadělovat radost zdarma“. Ale co parkuje na břehu oceánu, aby do něj vyklopil kamión vypitých flašek Coca-Coly. Sám vousatý Santa to má na salámu – lokne si z lahve a ležérně ji poloprázdnou hodí přes rameno…

Pojďme si teď všichni přehrát ten moment ve zpomaleném záběru:

Objemná korba se pomalinku zvedá…

… stovky plastových lahví, hezky jedna po druhé, s plesknutím dopadají na hladinu moře…

… skončí to v momentě, kdy se celý kamion vyprázdní do vody…

… ve který za pár okamžiků možná budeme plavat.

Taková dovolenková idylka, že?

A to jsem ještě nezmínila, že se takový náklaďák plastu vyprázdní do oceánu každou minutu.

Tuhle informaci nabízí Greenpeace v samotném závěru parodie. Podle organizace vyprodukuje společnost Coca-Cola každoročně 110 miliard plastových lahví.

Všem je asi jasný, že se plastový lahve ve vodě nerozpustí. Bude štěstí, když se alespoň částečně rozloží. Za stovky let.

Za stovky let, během nichž se do světových vod dostane víc jak 53 milionů náklaďáků plastu (alespoň mi to spočítala kalkulačka).

Ovšem jen tehdy, pokud dovolíme výrobci nápojů držet světový monopol. Pokud podlehneme jeho krysaří písni a půjdeme bezmyšlenkovitě ve stopách pneumatik onoho„kouzelnýho“ kamionu.

Koneckonců Vánoce jsou o něčem víc než o blbý limonádě, no ne? ,)

SNÍDANĚ JE ZÁKLAD DNE! ALE…

Snídaně je základ úspěšného dne, důležité je však poznat míru. Jinak bude v žaludku tížit jako kámen! ☝

>>><<<

Breakfast is alfa omega of a successful day but it is very important to opt for the right portion. Otherwise it will lie heavy on a stomach! ☝

 

© Andrea Vránová

JAK JSEM PŘIŠLA K ZERO WASTE

Víte, každá práce může být super. KAŽDÁ. I ta, ve který vás enormně prudí kolegyně. Nebo ta, ve který po vás chtěj, abyste v ní seděli do pěti, i když máte ve tři hotovo.

Každá práce má rovnou dvě úžasný vlastnosti – dostanete se do novýho kolektivu. A věnujete se něčemu novýmu.

Snadno se tak stane, že se kromě tý afektovaný kolegyně střetnete s někým, kdo vás inspiruje. Nebo při práci narazíte na něco, co odpoutá vaši pozornost jiným směrem…

… a instantně vás to nadchne.

Tak, že vás stávající práce najednou začne zdržovat. Zdržovat od toho, co jste právě objevili. A co vám dává ten pravý smysl.

Modelka“, co nevytváří odpad. Nesmrdí a holí se

Předloni v září jsem nastoupila na pozici redaktorky a později šéfredaktorky lifestylového magazínu Lifee.cz. Co ta práce obnáší, snad nemusím podrobně rozepisovat – ve zkratce hledáte a zpracováváte témata a plníte jimi web.

A tak na mě vyskočila. Holka z Brooklynu, co vypadá jako neteř Cindy Crawford. Nebo Penélope Cruz.

Lauren Singer ve svém zero waste obchodě Package Free. © Lauren Singer

Její oslnivý zjev ale nebyl nejdůležitější. Jako titulek článku: „Tahle pětadvacetiletá holka narve svůj čtyřletý odpad do zavařovačky.“

No dobře, ten vzhled tam zahrál významnou roli. „Tahle šťabajzna že neprodukuje odpad?“ A co lahvičky od šamponů? Obaly od deodorantů? Žiletky??? (Na pohled bylo jasný, že Lauren Singer mezi takzvaný „přírodní ženy“ patřit nebude.)

Abychom si ujasnili pojmy – výraz „přírodní ženy“ na mě působí pejorativně a vnímám ho jako označení ekologicky smýšlejících žen, o nichž si lidé myslí, že si pěstují knírek pod nosem i buši v podpaží. Co nelíčí se, nosí volné oblečení z biobavlny a ne, nemyslí to jako „oversized“.

Tahle holka jako by vypadla z obálky časopisu.

Okamžitě mě zaujala myšlenka, že je možný plnohodnotně fungovat ve velkoměstě, uchovat si pěstěný vzhled a zanechat téměř nulovou ekologickou stopu. Když to jde, proč by měl člověk volit jinou variantu?

Zero waste je sexy

Následující hodiny a dny jsem trávila na jejím blogu Trash is for Tossers. Hltala jsem všechno – fascinovalo mě, jak rychle a levně se dá vyrobit zubní pasta z dostupných ingrediencí. Nebo že existuje kartáček na zuby, který hodíte na kompost a příroda si s ním poradí.

Bambusový kartáček značky Brush with Bamboo. © Andrea Vránová

Právě ten se stal počátkem mýho zero waste experimentování. Uznávám, že jeho bambusový tělo mě nadchlo i z vizuálního hlediska.

Po rešerši jsem ale na internetu našla jen jeden dostupný v České republice. A ten měl malou hlavičku. Objednala jsem si tak bambusový kartáček z ciziny.

(Vsuvka pro ty, co se chtějí pobavit: Rozhodla jsem si pořídit přesně takový kartáček jako blogerka, od značky Brush with Bamboo. Protože bylo ale poštovný docela mastný (250 korun), řekla jsem si, že si objednám rovnou multi pack po dvanácti kusech. Když pak zásilka dorazila k českým hranicím, přišel mi dopis oznamující, že musím uhradit clo. Myslím, že tehdy vyšlo na pětikilčo. Dvanáct kartáčků za litr mě pak stálo kvůli nákladům na dopravu o 750 korun víc. Pointa? O týden později jsem zjistila, že kartáčky prodávají v obchodě U Džoudyho na I. P. Pavlova. Za pár kaček. Jen patnáct minut od domova…)

Pak už to šlo ráz naráz. S dalšími články o dnešní „době plastové“ jsem postupně začala měnit plastové předměty za ekologičtější. Pořídila jsem si nerezovou lahev, dala sbohem igelitovým sáčkům v supermarketu a koupila svou první pikslu kokosového oleje pro výrobu zubní pasty.

Zero-waste alternativy mi začaly přirůstat k srdci nejen svou podstatou, ale i vzhledem – černá nerez lahev mě dostala do kolen svým sexy designem. A látkové sáčky na pečivo z e-shopu Mámami si vyloženě říkaly o zvědavé pohledy v supermarketech.

Látkové sáčky (nejen) na pečivo z e-shopu Mámami. © Andrea Vránová

Agresivní Andrea

Někdy v tý době zároveň odstartoval v Praze boom stylových sekáčů. A spolu s tím i můj nekonečný příběh o hledání pokladů z cizích šatních skříní.

Nebylo těžký se do nich zamilovat. Za zlomek ceny v nich člověk pořídí hipsta kousky, za který na Freshlabels zaplatí trojnásobek. K tomu připočtěte nízkou pravděpodobnost toho, že v nich potkáte půlku Prahy. A ten sobeckej pocit „vítězství“, když vám okolí chválí garderóbu a vy si to malý secondhandový tajemství necháváte pro sebe…

Uf, to jsem se nechala trochu unést. S naskočením na zero waste dráhu se na mě samozřejmě začaly nabalovat tematický texty, přednášky a filmy, který stále a jenom potvrzovaly, jaký zlo plasty jsou. Každá nová informace probudila další vnitřní budík.

Ve mně to řinčelo čím dál víc.

Vnitřní panika se neustále zvětšovala. Měla jsem (asi jako každý, kdo se tyhle informace postupně dozvídá) chuť vykřičet do světa, ať se lidstvo probere. Měla jsem vztek. Na lidi, co si poprosili v supermarketu o tašku. Nebo radši o dvě, aby se neprotrhla. Na všechny, co si dali sladký pečivo do pytlíku a za kasou ho vyhodili do koše.

Asie pak byla extrém sama. To když vám dávali plastovou lahev s vodou do igelitky a k tomu dvě plastový brčka. Zabalený v plastu…

© Giphy

Plasty v našich žaludcích

Vzhledem k množství alarmujících informací mě dnes ani na chvilku nenapadne vrátit se k původním plastovým alternativám. Některá základní fakta jsem sesumírovala tady:

>>> Podle červencový studie se dosud vyprodukovalo 6,3 miliard tun plastu. Ale jen pouhých 9 procent bylo zrecyklováno.

>>> Zbytek (79 %) se kumuluje na skládkách nebo se trousí po zemském povrchu – a s největší pravděpodobností tak končí v oceánech.

>>> Milion plastových lahví – tolik si jich světová populace koupí ZA JEDNU MINUTU. Loni se jich prodalo víc než 480 miliard, což je o 180 miliard víc než před deseti lety.

>>> Do roku 2050 bude podle prognóz v oceánech víc plastu než ryb. Podle studie z roku 2015 se do něj dostane 8 milionů tun plastu ročně.

>>> Plast v oceánech zabíjí vodní živočichy. Ti si ho pletou s potravou, načež jsou jejich žaludky plné plastového odpadu. Tihle mořští živočichové pak končí na našich talířích. Mňamka.

>>> Každých pět vteřin se ve Spojených státech prodá 60 tisíc plastových tašek. Ty se vyrábějí z neobnovitelných zdrojů a mnohé z nich nelze recyklovat. Končí tak na skládkách nebo v přírodě.

>>> Tam jsou obzvlášť nebezpečné – ptáci si je pletou s potravou a krmí jimi svá mláďata, Nezřídka se do nich zamotávají. Mořští živočichové je pak zaměňují s medúzami a umírají, protože jejich žaludky připomínají napěchovaný žlutý kontejner. Někteří se jimi udusí. A pokud jste neviděli rybu kašlat, podívejte se na přednášku instruktora freedivingu Jana Bareše z iniciativy Trash Hero, který to viděl na vlastní oči:

>>> Vzniká nový světadíl. V Tichém oceánu se nachází takzvaná Velká odpadková skvrna („Sedmý kontinent“), v níž se koncentruje mořský odpad. Odhaduje se, že je velká jako Texas.

>>> Problém plastů je v západní Evropě o to zrádnější, neboť se z velký části vyváží do zahraničí, hlavně do Číny a dalších asijských zemí. S vývozem popelnice tak odpad jako mávnutím kouzelného proutku zmizí. A pak jsme na dovolené překvapeni, kde se na pláži vzal ten nechutnej binec. Čína mimochodem před pár týdny rozhodla, že přestane vykupovat recyklovatelný odpad ze zahraničí. Kde asi všechen skončí?

>>> Většina domácností si „splňuje“ ekologickou účast tříděním. Mají ze sebe dobrý pocit. Věří, že se chovají šetrně vůči přírodě. Nebo se jen snaží balancovat svou karmu. Ať už je to tak, či onak, třídění odpadu nestačí. Recyklace je super v tom, že není potřeba sahat po primárních surovinách k výrobě nového obalu a že se odpad netrousí na skládky. Recyklací se ale snižuje kvalita materiálu, takže nelze recyklovat donekonečna (snad vyjma udržitelného skla). A i když plasty vytřídíte, nemáte záruku, že zrecyklovány budou – viz první informace v tomto bloku. Nejlepší tak je se odpadu úplně vyhnout, třeba nákupem v bezobalových obchodech, bazarovým prodejem, půjčovnami a podobně.

>>> Kdyby celosvětová populace konzumovala tolik jako Spojené státy, potřebovali bychom 3 až 5 planet na uspokojení našich potřeb.

>>> A největší „bomba“ na závěr: čerstvá studie několika zemí světa odhalila koncentraci plastových mikročástic v kohoutkové vodě. Takzvané mikroplasty jsou plastové částice menší než jeden milimetr. Ano, vodou s těmito částicemi se proléváme.

Útěk do divočiny popelnice

Poslední kapkou byla letošní návštěva Bali. „Bali… tam musí být nádherně. Panenské pláže, meditativní příroda, přátelští lidé…“ Schválně se zkuste zeptat svojí maminky nebo babičky, co si představí, když se řekne „Bali“. S velkou pravděpodobností uslyšíte něco takovýho.

A pak jim ukažte fotky, jako třeba tuhle, kterou pořídil kamarád Adam Marčan na Kedungu Beach:

Že nejde o fotomontáž, mohu dosvědčit. Je tam opravdu takovej svinčík.

Panenský pláže? Ano, ale většinou jen ty u luxusních letovisek. Jejich fotky se pak díky turistům množí na internetu. Díky čemuž se šíří dobrá pověst o zemi, že…

Meditativní příroda? Ano, poté, co zaprší. Déšť na Bali vypadá tak, jako by někdo tam nahoře vylil přehradu – voda smete všechno, co jí stojí v cestě. Odpadky ze zemskýho povrchu se dostanou do vodních toků a odsud pak hladce do moří. Voilá, v přírodě je „uklizeno“.

Přátelští lidé? Ano, na životní prostředí se ale tolik neohlíží. Když jsme sbírali odpadky na pláži Kedungu, šli kolem domorodci. „Proč to nespálíte?“ chechtali se z plna hrdla. V tu chvíli si zřejmě mysleli, že jsme tam na Západě sto let za opicema…

I když se mě nepořádek na Bali nemusel dotknout, protože byl ostrov mým domovem pouhý měsíc, dal mi pěstí. Že jsem se skoro rozbrečela.

Při pohledu na „barevnou“ pláž mi došly souvislosti: pokud nám bude spotřeba plastů ukradená, brzy nebudeme mít kam uniknout. Příroda – místo, kam prcháme před chaosem dnešní doby – bude místem podobnýho nepořádku. Chytneme sami sebe do klece. A pak nepomůže ani to, že odjedeme na druhý konec světa.

Nejhorší je, že PAK už bude pozdě. Plast nezmizí ze dne na den, rozkládá se stovky let. A stejně tak nejde ze dne na den nahradit všechny plasty kompostovatelným materiálem. Ani se stát zero waste.

Jsme na řadě

Už si nemůžeme dovolit nechat věci plavat. Nechat řešení na našich dětech. Myslím, že z uvedených čísel je patrný, že pokud s tímhle problémem nic neuděláme, brzy nás sežere plastová příšera apokalyptických rozměrů.

A nebudeme moct uniknout na jinou planetu. Ani ji „odklonit“ do vesmíru.

Je řada na nás.

Malý krůček můžeme udělat ještě dnes. Třeba zakoupením nerezové lahve. Nebo pořízením látkovky na nákup.

Není důležitý, jestli se stanete kompletně zero waste za měsíc nebo rok.

Důležitý je začít.

***

Uvízla vám nějaká věta v paměti, ať už vás pobouřila, potěšila nebo inspirovala? Záleží vám na životním prostředí? Pokud, ne, proč? Redukujete odpad v domácnosti? Pojďme diskutovat pod článkem!

POZOR, NOČNÍ MŮRA!

Letělo jsem do říše snů, ale tatínek mě naštěstí zastavil. Pro případ, že bych minulo správné dvéře a vpadlo do světa nočních můr. Ty já nerad. 😲

>>><<<

I was flying into the dreamworld but my Daddy stopped me fortunately. Just in case I missed the right door and fell into the world of nightmares. Not favourite one. 😲

 

© Andrea Vránová

MÁMA MI HACKLA ÚČET!

Moje mamka @andrea.vrana mi ve čtvrtek hackla účet a ptala se mě tu, „co že to zase vyvádím?“ 🤔
Tady je má odpověď: na podlaze s hlavou mezi polštáři jsem leželo samozřejmě proto, abych se naladilo na meditaci! Mělo jsem těžký středeční večer, protože jsem trénovalo svůj první kaskadérský kousek (podívejte se na dřívější příspěvek). Potřebovalo jsem odpočinek. 😑
Musím přiznat, že příprava na můj první kaskadérský počin je náročnější, než jsem si myslelo. Ale já to nevzdám! 🐣

>>><<<

My mummy @andrea.vrana hacked my account on Thursday, asking me „wtf am I doing again?“ 🤔
Here is my answer: lying on the floor with my head in between two pillows, I was putting myself in the mood for a meditation, of course! I had a tough evening on Wednesday as I practised my first stunt (see the post). And I needed to relax. 😑
I have to confess that this kind of training is more exacting than I thought. But I will never give up! 🐣

 

© Andrea Vránová

FOTOGRAFKA (89), CO „SE NECHÁ“ SRAZIT AUTEM A CHECHTÁ SE U TOHO

Tohle mě po ránu absolutně odrovnalo!

Kimiko Nishimoto je 89 let. Ve věku, kdy už to má mnoho lidí takzvaně „za sebou“, se tahle babička fotí v situacích, na něž mnoho seniorů nechce pomyslet ani ve vtipu.

Dělá, že ji srazilo auto, a chechtá se u toho. Nechá zaklesnout rýč do týlu svojí hlavy. Obleče se do chlupatýho kožichu a udělá si selfíčko za mřížemi jako gorila v ZOO.

K fotografii se dostala teprve před 17 lety díky kurzu svýho syna. A právě tam zjistila, že má umělecký talent.

Od tý doby do světa pouští selfíčka, kterými zahanbuje kdejakýho vlivnýho mileniála.

Mezi 15. prosincem a 18. lednem bude vystavovat v Tokiu pod taktovkou společnosti Epson (sérii pojmenovala „Asobokane“, tedy „Pojďme si hrát“). Takže pokud tam čirou náhodou budete, běžte tuhle střelenou babičku podpořit!

A pokud se do Japonska nedostanete, nechte si polechtat bránici jejím bezkonkurenčním humorem alespoň tady:

© Kimiko Nishimoto
© Kimiko Nishimoto
© Kimiko Nishimoto
© Kimiko Nishimoto
© Kimiko Nishimoto
© Kimiko Nishimoto
© Kimiko Nishimoto
© Kimiko Nishimoto
© Kimiko Nishimoto
© Kimiko Nishimoto
© Kimiko Nishimoto
Kimiko má opravdu netradiční zálibu v dopravních nehodách. © Kimiko Nishimoto