JAK JSEM PŘEKONALA FOBII Z MLUVENÍ NA VEŘEJNOSTI

Dnešek byl pro mě velkej den.

Měla jsem (svou první) přednášku o zero waste. Na ZŠ Botičská.

Ale byl neobyčejnej i z jinýho důvodu.

Překonala jsem jeden velkej strach, kterej se se mnou táhne už od základky:

Totiž mluvení na veřejnosti.

Na začátcích školních roků jsem se vždycky klepala, aby pro splnění předmětu nebyla potřeba nějaká prezentace. Jakmile jo, už se ve mně kul stres.

A co teprve při samotný prezentaci – vždycky jsem na ní myslela dva tejdny dopředu.

Stresovala mě.

Požírala zevnitř.

Během přednášení jsem se vždycky zpotila od hlavy k patě, hlas se mi chvěl a já drmolila ještě víc než běžně. (I když by teď známí jistě namítli, že to přece už nejde.)

Z prezentací jsem měla vždycky panickou hrůzu. Doslova.

Dokonce si dodneška myslím, že kdybych tehdy neměla mít odbornou prezentaci o životě Ingeborg Bachmann a jejím románu Malina ve třídě hluboce zainteresovaných lidí a před vyučujícím, který byl bednou na německou literaturu, možná bych dneska byla Mgr.

Když mě moje sestřenice oslovila, abych sedmákům pověděla něco o zero waste, vypadlo ze mě rezolutní „NE“. Strach se vynořil z hlubin a zatarasil mi cestu.

Ale někde v nitru duše jsem cejtila, že to musím udělat.

Že to chci udělat.

Šíření zero waste osvěty mi přijde jako jedna z nejsmysluplnějších věcí na světě. Něco, čemu z celýho srdce věřím. Čím žiju. Protože místo k životu – planetu Zemi – máme jen jedno. Všechno ostatní se mi tak zdá malicherné.

Lákala představa, že můžu někoho inspirovat face-to-face. V tu chvíli mi to přišlo jako jeden z nejeefektivnějších způsobů, jak obrátit něčí pozornost k tomuhle tématu.

A já to udělala.

Šla jsem tam. Nervózní. Bála jsem se představy, že bude mít moje přednáška podobnej vývoj jako většina dřívějších – že se postavím před lidi a chytne mě slovní průjem, kterej nedovedu regulovat ani vnímat.

Nemít v ruce poznámky?

Noční můra.

Byla jsem na nich závislá – nedovedla jsem při mluvení před skupinou lidí zapojit mozek. Byl ze všech těch silnejch emocí ochrnutej.

A stala se divná věc.

Já to dala.

A… užila jsem si to!

Moje mysl jako by se otevřela a já v ní dovedla číst. Mluvila jsem spatra. Dokonce tu a tam přihodila nějakou historku, která nestála v připravenym textu!

Je velkej rozdíl mluvit o něčem, co znáte. Co je váma prorostlý.

A ještě jedna věc se od doby školní docházky změnila:

Můj věk.

Nejen číselná hodnota, ale i můj životní postoj.

Bez obalu řečeno – dneska je mi víc věcí u prdele.

Dávno je mi jedno, co si o mně kdo myslí. Dávno si uvědomuju, že některý věci odplujou s koncem dne a ten další si na ně nikdo nevzpomene.

Změnilo mě mateřství. Se starostí o dítě se malicherný stresy a strachy zahladí. Zůstane to doopravdy podstatný.

Stanete se ochráncem křehkýho tvora. Stanete se skálou, nebo alespoň kamenem, se kterým nějakej vichr jen tak nepohne. Jste sebejistější.

A když si připomenete katastrofální vize odborníků ohledně budoucnosti naší planety a představíte život, který může na toho milovanýho človíčka čekat, neváháte.

Protože pokud nic neuděláte, nic se nezmění.

A pokud uděláte i malej krok, změní se hodně.

Když pět lidí přestane nakupovat plastový lahve, ušetří oceány a lesy o zhruba 1 400 plastových lahví ročně.

I jedinec zmůže hodně.

Moc děkuju sestřenici Kristýně, že mi přihrála do života tuhle posouvající zkušenost. A velký díky patří jejím studentům, který pohání krásná zvídavost.

Víte, něco vám povim.

Stala se divná věc.

Po dnešku tajně doufám, že se mi poštěstí o zero waste přednášet znova.

Byl to fakt hustej adrenalin. A obří motivace šířit osvětu zero waste dál.

Mé vděčné já. © Andrea Vránová

0 comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *