MAMA TWEETS: MÁMO, ONA BULÍ, HEHEHE!

Lekce empatie a taktu na hřišti, vol. 1:

Ignác se spokojeně houpe na houpačce. Nalákám ho na svačinu (nějaký placky). Jenže pán je samostatnej a chce jíst sám. (Předtím se hrabal v hlíně, kamínkách a písku a zopakoval by to rozhodně i s plackou v ruce.)

Krmení ale odmítá. Začne tropit povyk, tak mu kousek do ruky přece jen dám.

Stane se, čeho jsme se obávali: malý velký Ignác letí střemhlav do kamínků a zvedá se opřením o ruku s plackou.

Vezmu mu jí z ruky – takhle to nejde, synu.

Takhle to nejde, matko, odpovídá mi svým jekotem. Nakonec už nechce ani tu placku do ruky, otočí se a štráduje si to přes celý hřiště kamsi.

Ha, lanová síť!

Iggy se ale zastavuje před ní, těsně vedle plačící holky. Dřepí u ní maminka a evidentně se s ní snaží vyjednávat.

Náš pan Ignác se zastaví, koukne na ní, na mě a začne se smát. Ještě jednou to zopakuje.

Kurňa, bejt vážnou, přísnou matkou mě v takovejch situacích neučili!

Jen stěží potlačuju cukající koutky (nejde to). „Ano, holčička pláče,“ soukám ze sebe a žehlím si ten trapas lítostivým tónem. Na druhou matku se radši nedívám.

Ta svou dceru ale naštěstí naláká na „jaudky“ a rychle odchází.

Spadl mi kámen ze srdce. Nechci si vůbec představovat, jak bych vybruslila z výbuchu smíchu nad plačícím dítětem, vražednýho pohledu matky a posmívajícím se Ignácem.

Je to evidentně náš kluk.

(Zvrhlej humorista.)

0 comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *