TENHLE SVĚT JE MI ČÍM DÁL VÍC CIZÍ

Jsem Andrea. Je mi šestadvacet a vyhýbám se společnosti.

Zcela dobrovolně.

Poslední dobou se cejtim jako marťan a můj mozek paralyzuje jedna věta:

Tenhle svět je mi čím dál víc cizí.

Ta věta se vynořuje a zase mizí. Nikdy však nežbluňkne hluboko pod hladinu vědomí. Na mojí šedý kůře mozkový vysedává často. Poslední dny dost často.

Srůstám s ní.

Procházím obchoďákem a míjím lidi s nákupníma košíkama, co praskaj ve švech.

Já však vidím figurky přesouvající zboží.

Do košíku, z košíku, na pás, do tašky.

Do košíku, z košíku, na pás, do tašky.

Vidím nenasytné panáčky, které ovládá pán Matrixu šipkama jako osmibitovýho hada. Prázdný duše sytící svoje nákupní košíky ve víře, že se tím zaplní i jejich prázdný místo v duši. Anebo šopujou jen tak.

Vidím spotřebitele, co zabíjej čas nadkonzumací, protože maj prachy, ouno co na práci a nulovou zodpovědnost k budoucnosti planety.

A teď přijde to nejhorší:

Jsou jich mraky!

To ale není všechno.

Míjím taky ledový královny a krále. Dokonalý holky a kluky z plakátu. Místo pravačky divná hranatá pazoura a v obličeji výraz, co má napovědět, že jejich problémy jsou vážnější než problémy těch ostatních.

Jo počkat, ta pazoura, to je ajfoun.

Tyhle panenky a panáčci se moc nesmějou. Pořád spěchaj a v lepším případě se netváří povýšeně. Nechtěné přišlápnutí jejich Vansky oplatí znechuceným pohledem. Nakažlivej smích pupkatýho strejdy přejdou očima v sloup. Jo a pokud nemáte Vansky a hadry od Cheap Monday, většinou si vás ani nevšimnou.

Není mi v jejich přítomnosti příjemně. Ačkoliv vím, že jsme si rovni. Nerozumím jim. Nerozumím jejich póze. Kdy se z živých, zvídavých dětí stali studení čumáci? Lidi, v nichž vyschla veškerá lidskost a empatie? Holky a kluci z časáku, pro který je opětování úsměvu pod jejich úroveň?

Tenhle svět je mi čím dál víc cizí.

Moji kamarádi jsou mi čím dál víc cizí.

Teda, oni jsou cizinci už dlouho. Možná už od doby, kdy jsme se seznámili.

Jen já jsem si toho nevšimla. Chtěla jsem zapadnout. Toužila jsem někam patřit. Mít někoho, kdo mě nenechá ve štychu, když budu chtít jít na koncert. Vyrazit sama? Díky, nechci. Fakt nechci nálepku „tý holky, co nemá žádný kamarády“.

Družila jsem se s přáteli. Bylo to fajn.

Bohužel jenom fajn.

Ve skutečnosti jsem totiž jen zabíjela čas.

Povrchní žvejkání o seriálech proložený čuměním do mobilu mě přestalo bavit. Už jsem nechtěla jen zabíjet čas. Ale nabíjet se časem.

Osekala jsem mrtvý větve.

Zbyl v podstatě jenom kmen. Tři kamarádi, s nimiž je skutečná radost trávit čas.

Ani byste nevěřili, jak očistná tahle selekce byla. Shodila jsem pár kilo duševního odpadu!

Už nemusím předstírat, že se bavím. Už nemusím něco říkat, jen aby nebylo ticho. Nebo abych nevypadala hloupě, že mlčím.

Nemusím se tolik hlídat. Jak vypadám, co říkám, jestli to říkám dostatečně chytře.

Opravdoví kamarádi mě přijímaj se vším všudy.

Nemusím plácat nesmysly, jen abych zareagovala na stížnosti typu „ta vejška je voser, ale tak kvůli rodičům…“.

Ty jim něco dlužíš?

Že ti dali život?

O kterym sis ani nemohl rozhodnout?

Až ti řeknou „ožeň se s Máňou odvedle“, uděláš to taky?

Pardon, jsem se nechala trochu unést.

Stýkat se s lidma, co sebelítostivě mluvili o problémech, na jejichž řešení znali odpověď, mě zbytečně tížilo. Vlastně otravovalo.

Mí přátelé mi přestali dávat. Co víc – začali brát.

A pak tu zůstala druhá skupina přátel. Onlajnových.

Těch, kteří mě pořád dokola utvrzovali v tom, že plnění sociálních sítí má smysl.

Protože ti dá lepší společenskej status.

Protože se budeš cítit naplněnější. Lajky přece probouzí štěstí a o tom smysluplnej život přece je!

Protože udržuje ve světě živých. Kdo nepoustuje, upadá v zapomnění.

Tak jsem začala šmrdlat taky.

A probudila ho v sobě.

Stres, co když tam dlouho nic nedám.

Úzkost, protože nejsem tak aktivní jako ostatní.

Vyprahlost.

Sledování reality přes displej není jako sledování reality. Obrazovka jako by vysosala veškerou živoucí energii z dění tam venku.

Z prožívání přítomnosti zbyla honba za nejlepší perspektivou, světlem, momentem. Z přítomnosti selfíčka, flatlaye a dokonale sladěnej feed.

Díky, nechci.

Nechci ani život ověnčenej diplomy, tituly, certifikáty za každou cenu. Je mi fuk, že se podle toho měří kvalita člověka v dnešním světě.

Teda, fuk mi to není. Je mi to líto.

I když ještě trochu jinak.

Je mi líto lidí, kteří tomu uvěřili a snaží se urvat co nejlepší skóre stůj co stůj. Bez ohledu na vlastní metr. Metr, kterým se měří to jejich osobní štěstí.

Proto jsem šťastná „jen matka“.

Proto je moje sestra spokojená „jen číšnice“.

Obě máme tituly. A snad i určitej intelektuální potenciál.

Tenhle svět je mi čím dál víc cizí. Tenhle svět, ve kterém platí:

Čím víc džobů máš, tím víc jsi člověkem.

Nerozumím svým vrstevníkům obtěžkaným úvazky, jejichž strhané tváře mají daleko k životnímu elánu.

Nerozumím příbuznejm s potřebou řešit, co mám na sobě, jak vychovávám syna nebo co mu dávám jíst.

Nerozumím lidem, co mě parodujou, když odmítám plasty. Nikoho neutiskuju, nikoho nikam netlačim, nikoho nesoudim. Jen beru vážně odborný studie, podle kterých nás plasty pomalu, ale jistě požíraj a devastujou planetu.

Nerozumím pejskařům demonstrujícím na zvířeti nadřazenost lidský rasy.

Nerozumím lidem pořvávajícím na Roma, Vietnamce či bezďáka, aniž by k tomu měli vážnej důvod.

Nechápu všechny, co investujou svůj čas do komentování rozchodů celebrit. Co hltaj zpravodajskou černou kroniku a nechávaj strach a smutek dobrovolně vstupovat do svých životů.

A koneckonců nechápu všechny, co si nechávaj kecat do SVÝCH životů.

Jsem divná?

Jsem nafoukaná královna?

Jsem svá. A jdu si ohleduplně za svým štěstím.

***

Je čtvrtek večer a já tu škrabu manžela na hlavě. Čtvrtek – malej pátek, víte, co myslim. Je čtvrtek večer a já datluju těchhle pár slov, než se probudí moje dítě hlady.

Jo, jsem matka. A manželka.

Jo, je mi šestadvacet.

Dneska jsem jela z centra hlavního města domů a do prostoru pro kočárky nastoupil biker. Na sobě leteckou džísku, na nohou černý skinny, na hlavě loupežnickou zimní čepici a v uších sluchátka. Byl asi stejně starej a mně v tu chvíli došlo, jak můžou mít vrstevníci dokonale odlišný životy. Samozřejmě jsem toho kluka neznala ani jeho osobní příběh.

A vlastně je fuk, jestli v šestadvaceti vymetáte techno party nebo chodíte rybařit.

Pokud žijete v souladu s vaším srdcem.

Jako šťastný bytosti pak tu přišlápnutou botu v ranní tramvaji přejdete s úsměvem, páč vám dojde, že se to prostě stává. Nebo nebudete mít potřebu komentovat cizí rozhodnutí. Protože jsou, ach ano, „cizí“.

Někteří si teď jistě rejpnou, že jsem to já, kdo je v nepořádku, když vidím svět takhle. Vězte, že jsem optimistka.

Jen bych si přála, aby se mezi lidi vrátila lidskost. Skromnost, ohleduplnost, otevřenost, srdečnost a hlavně – vzájemný respekt.

Nejsem já a nejsi ty. Není vejš ani níž.

Teď ten dramatickej konec nejspíš pokazim tím nadužívaným přirovnáním o kapkách v moři.

Ale jo, na tom nejnižším levelu jsme si rovni.

Tak na to mysleme, až budeme chtít příště vynadat číšníkovi za rozlitý kafe.

0 comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *