NEFILTROVANÁ MAGIE ŽIVOTA

Jeli jsme mlčky Ďáblickým hájem, když se před náma rozevřely sluncem pozlacený horizonty. Sjela jsem z lesní cesty na pole, zastavili jsme se a…
hltali.
Ta chvíle měla všechno. Mlčeli jsme, a přesto nám bylo jasný, co se v druhým odehrává:
Příliv štěstí.
Příliv zlatavých odlesků, šumění stromů a ta dechberoucí podívaná, kterou nám před očima kreslila Ona – matka příroda.

© Andrea Vránová

Chvíli jsme „jenom“ byli. A mně znovu docvaklo, jak blbá jsem poslední obou byla.
I mě dohnala úzkost z nerovnýho rozdělení času mezi rodinu a samu sebe.
Chtěla jsem tak strašně psát blog.
Chtěla jsem tak strašně být mámou, kterou syn miluje.
Cejtila jsem tlak, že píšu málo. Že nejsem aktivní na sociálních sítích. Že mi něco uniká a že klopýtám daleko za novodobou definicí úspěšnýho člověka (blogera).
Přestože jsem věděla, že únavu kafem nepřeperu.
Tahle podrážděnost plynoucí z výčitek generovala další výčitky, že jsem nervní máma. Vypruzená matka, co má v hlavě jen to-do list toho, co je třeba udělat. Že jsem v křeči a nedovedu se na Iggyho napojit. Že se nedovedu upřímně a euforicky radovat, když se raduje on.
Že s ním nedovedu plynout.
Prudily mě maličkosti.
Třeba když se probudil dřív a já byla uprostřed přípravy oběda.
Když nechtěl jíst.
Když se prostě vztekal.
Jaká absurdita.
Probudil se dřív, protože prospal celý dopoledne.
Nechtěl jíst, protože měl bohatou snídani.
Vztekal se ne naschvál. Ale proto, že jsem mu něco vnucovala.
Ne, děti (a zvlášť takhle malý) nedělaj všechny/některý věci naschvál.
Vřeštěj, protože to je jedinej způsob, kterým můžou projevit svou nelibost, únavu, nudu nebo bolest.
Nejsou děti a pak dospělí. Snadno se sklouzává k postoji, že děti něco dělaj naschvál. Dráždí nás, když nechtěj jíst, spát, hrát si, smát se, vyvíjet se.
Jenže vy byste se řehtali, kdyby na vás někdo třeštil oči a dělal u toho „budliky budliky“?
Řádili s bábou, kdybyste předtím dvě hodiny zlejzali byt rychlostí fretky?
Děti jsou taky lidi.
Taky „jenom“ lidi.
Ne cvičený psi, který budou aportovat na přání.
Uplynulý týdny byly náročný. Únavou jsem padala na hubu a při zasednutí k počítači večer moje víčka zajala gravitace.
Musela jsem si znovu ujasnit priority.
Ta hlavní vyplynula v podstatě hned:
Chci Igískovi vytvořit podmínky pro to, aby byl maximálně spokojenej a šťastnej.
A taky tvořit blog.
No dobře, tak jasný nebyly.
Mraky v mojí mysli se ale naštěstí rozestoupily.
Došlo mi, jak absurdní je moje frustrace z nedostatečnýho plnění sociálních sítí. Jasně, asi by mi to pomohlo v tom, aby se můj blog dostal k víc lidem.
Moje energetická kapacita na to ale v tuhle chvíli nestačí.
A hlavně – celej ten Instagram je hrozně přeceňovanej.
Lidi na něj věšej svoje fotky z dovolený, práce či z koupelny. Ostatní lidi scrollujou newsfeed, daj lajk a jedou dál. Všechno se odehraje během pár vteřin. Ťuk, jedu dál. Ťuk, jedu dál. Jako na kase v supermarketu.
K čemu to ale je? Proč věnovat tolik energie a pozornosti něčemu tak vyprázdněnýmu?
Dneska jsem se s Igískem zastavila na okraji lesa. Slunce kropilo zlatem horizonty, zvuky lesa hladily naše duše a my byli v tichosti při tom.
Síla onoho tichého souznění mě rozbrečela.
Všechny ty každodenní mikro stresy a mikro naštvání, od křivýho pohledu v metru po připálenou rejži, jsou absolutní prd.
Příroda a (mateřská) láska všechno.
A tak mě na sociálních sítích uvidíte… prostě až se mi zachce.
Díky za pochopení.
Životu zdar!

 

0 comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *