JAK JSEM SI ZIDEALIZOVALA MATEŘSKOU DOVOLENOU

Musel to být někdo, kdo se s oblibou rochní v sarkasmu.

Jo jo, ten, kdo vymyslel termín „mateřská dovolená“.

Ne, nejsem blbá, abych si nedala jedna plus jedna dohromady a myslela si, že na mateřský budu snídat white russian o šesté večerní.

Mateřskou jsem si ale trochu idealizovala. Věřila jsem, že bude tak trochu dovolenková.

Těšila mě představa, že budu křižovat dopolední Stromovku, zatímco se hipstři budou potit pod vousy ve svých dream jobech.

Že moje týdenní zuřivé pracovní nasazení vyvrcholí postavením komínu z kostek.

Že vyskočím jako Jája a Pája z postele, když si mě ve tři ráno zavolá to neskutečno, co vyrostlo z mikroskopického zárodku.

Po šesti měsících mateřství jsem vystřízlivěla. A zjistila jednu věc, co se může hodit všem ženskejm, které do toho (ještě) nespadly:

M A T E Ř S K Á  J E  D Ř I N A.

Kdo matkou není a nebyl, může tenhle příspěvek identifikovat jako jeden z příznaků mateřství. Stěžovat si na to, jak dává mimino zabrat, je přece oblíbenou disciplínou matek!

Kdo mě zná, ví, že nejsem eMiminový typ. Ani ten, co se třese na hřiště. Na pokec s náhodnou matkou o kojení či nespavosti svýho dítěte.

Nepíšu tohle proto, aby inkasovala uznání či obdiv. Nebo politování, co mě má utvrdit v tom, jak jsem silná.

Chci tu jen vyseknout poklonu všem matkám.

Za to, že od porodu možná naspaly maximálně pět hodin v kuse. (Třikrát, můj případ.)

Za to že jejich pracovní doba začíná v sedm a končí v devět večer. A v noci ještě obsluhujou „mléčnej bar“.

Že při tomhle nasazení dovedou zbytky sil proměnit ve sdílenou zvědavost a povzbudivé úsměvy.

Že v sobě ve tři ráno vyštrachaj empatii, aby na to ječící stvoření nevyjely.

Za to, že se po probuzení dokážou naladit na příjemnou vlnu, ačkoli na ně předtím nemohl nikdo do snídaně promluvit.

Za to, že statečně chodí miminkem ven den co den. I když jsou z nošení těch živých kil (a nevyspání) ouplně grogy.

Za to, že chodí ven v parnu, v dešti i zimě. Ačkoli jediné, po čem touží, je čaj, peřina a nepřerušovaný spánek.

Že dokážou zůstat milé, i když se nemůžou v klidu vykakat.

Že zvládaj periodické emoční výkyvy svého dítěte.

Za to, že se nesloží z minima času na sebe. I když je to den co den o vlásek…

Že hrotím?

Posuďte sami.

© Andrea Vránová

Vstávačka kolem sedmý. Budí plačící dítě.

Dvě a půl hodiny zabavování dítěte. Snídaně se odkládá na neurčito. Sprcha se odkládá na neurčito. Snažíte se vyhovět dorůžova vyspinkanému já. Smradlavý po tropický noci.

Miminko usne. Vysprchujete se, nasnídáte, vyčistíte zuby, pověsíte vypraný pleny, připravíte příkrm. S trochou štěstí připravíte i sebe. S trochou štěstí připravíte oběd. Postýlka drnčí.

Nakrmíte, pohrajete si, je něco okolo druhý. Venku svítí, pro vás to už ale nic neznamená. Šajní už druhej tejden a i když sluníčko milujete, dali byste si od procházek klidně měsíc voraz.

Máte dvě možnosti: zůstat doma, nebo jít ven.

Zůstat doma a zabavovat dítě několika hračkami. Čtyři hodiny. Na ploše 46 metrů čtverečních. V panelákovém bytě s okny na západ, kde je při třicítkách teplíčko jako v pekle.

Nebo vyrazit ven do jednoho z parků, které znáte jako notorik opojení, protože kam jinam, že jo. Ven, kde se ale pořád něco děje a kde se dítě (za)baví. Volba je jasná.

Půl sedmá večer. Dorazíte dom. Upocení, vysušení jako křížaly. Jdete si udělat ledový kafe, dáte nohy na stůl, zavřete oči a relaxujete…

Počkat.

Dítě hudruje, sotva si zujete boty.

To zní realističtějc…

Zavřete vchodový dveře a simultánně ze sebe rvete propocený oblečení.

Dítě řinčí.

Vlítnete do koupelny připravit věci na koupání.

Dítě řinčí.

Žaludek skučí,

dítě řinčí.

Večeře?

V nedohlednu.

Teda, v dohlednu – v devět, půl desátý. Po půlhodinovém uspávání. K večeři jen něco máznete na chleba, abyste se stihli aspoň chviličku věnovat sobě.

Samozřejmě si ho sníte na etapy, protože dítě neusne napoprvý. A někdy ne napodruhý. A někdy ne napotřetí. (A někdy ne napošestý, jako dneska.)

Uklidíte věci po koupání, zapnete pračku, shrábnete hračky a bordel v kuchyni, kterou jste po přípravě oběda nechali v dezolátním stavu.

Půl desátá. Usedáte ke kompu. Při pohledu na ledový kafe zahoříte láskou. Máte asi hodinu do spánku – to je dost dlouhá doba!

Konečně něčím přispějete na blog, někam pokročíte! Nekonečnej to-do list seškrtáte o pár položek!

© Andrea Vránová

Napijete se ledovýho kafe, položíte ho na stůl. Přemýšlíte, jak začít. Vystřihnete první větu, druhou, třetí. Jak navázat…?

Bang.

Jste vzhůru. Klávesnice obtisknutá na čele.

Hle, ve Wordu přibyl nový odstavec!

Píše se v něm…. „Bbbbbbbbbbbbnmmmmmmbmbjkjjjkjbkj…“

Aha.

Zaklapnete noťas, tohle nemá cenu. Vyškrabete se na nohy, zbytky sil použijete na přemýšlení, jestli to odlíčení dáte, nebo risknete ranní uhry.

V koupelně zakopnete o napuštěnou vaničku. Metrovou vanu, ze třetiny plnou vody.

Při pohledu na ní se vám chce brečet. Jste k smrti unavený, jenže vana zabírá celou koupelnu a vy si chcete vyčistit zuby.

A hle – dopraný pleny! Vykašlat se na ně? Mžouráte na pračku… Ne. Pleny zasmrádnou a nestihnout uschnout.

V polospánku přejedete chrup, stisknete tlačítko „dojít a padnou do postele“.

Je po jedenáctý večer.

Zřítíte se na letiště a blažeností okamžitě usnete…

Na pět, a když bůh dá, na šedesát minut. „Bééé, bééé…!“

***

Ahoj, to jsem já, tvoje mateřská.

Dennodenně tě vystavuju mateřsko-seberealizačně-partnerské výzvě. Ale nakonec mě přece jen přijmeš. Kvůli tomu, okolo čeho se točím.

Kvůli těm odzbrojujícím bezzubým úsměvům.

Kvůli těm čarokrásným citoslovcům, co připomínají bublající potůček i šílenou vránu.

Kvůli těm ručkám, co se při každém sklonění touží dotknout tvojí tváře.

Kvůli těm nahodilým zvonivým „výtlemům“.

Kvůli těm kmitajícím končetinám, demonstrujícím radost ze života.

Kvůli té vůni vlásků, co připomíná vůni štěněte.

Kvůli tomu, jak se kření, když ho vyhazujete do vzduchu.

Kvůli tomu kozáčkovi, co tančí, když „se postaví“ na nohy.

Kvůli té pýše, kterou cítíš, když se zničehonic překulí nebo zvedne na kolenou.

Kvůli té zodpovědnosti, co vyvěrá z vědomí, že ty jsi příčina a on pouhý následek.

Kvůli touze být tu pro něj co možná nejdýl.

© Andrea Vránová

Mateřská je dřina.

Mateřská je oběť.

Jak velká, si určujete samy.

Pro mě je nemyslitelný človíčka, co je ve věku, kdy si vytváří nejdůležitější vazby, nechat půl týdne hlídat.

A hlavně nechci promeškat ten ohromně fascinující vývoj člověka. Ty chvíle, kdy se to ležící stvoření najednou zvedne na kolenou a nabyde třetího rozměru. Kdy se snaží vyškrabat na nohy. A vám dojetím ukane slza, protože na to ta makovička přišla úplně sama.

Jasně, trpí na tom moje seberealizace.

Jsou chvilky (opravdu chvilky), kdy je u Iggyho manžel a já se můžu věnovat sama sobě. A pořád trochu zápasím s tím, abych si s nima vystačila.

Priority mám ale jasný. A uvědomuju si, že v životě budu mít (snad) ještě spoustu času pracovat a realizovat se.

Uf, je to venku.

A já se cítím o pár tun duševního odpadu lehčí.

0 comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *