MAMA TALKS: O NEZAPOMENUTELNÝCH OČÍCH JEDNÉ STAŘENKY

6. červen 2018

Poliklinika Mazurská, Praha

Šinu si to s Igíkem z ordinace doktora Kubičeho, oči na stopkách, zdali neuvidím panáčka signalizujícího WC.

Hle, tu je.

S kočárem ale neprojedu dovnitř, a tak si na vrátnici půjčuju klíče od invalidů.

Sotva si umyju ruce, někdo bere za kliku. A během deseti vteřin znovu.

Kolemjdoucí má zřejmě naspěch a touží po komfortu toalet pro invalidy, směju se v duchu. Přesto pohnu zadkem, kdyby to přece jen byl někdo, kdo má na tyhle záchody nárok.

„Omlouvám se, že jsem na Vás tak klepala,“ řekne stará dáma s chodítkem, jen co stisknu kliku.

Za normálních okolností bych odpustila úsměvem a štrádovala si to dál.

Tady to ale nešlo.

Oslovil mě hlas kouzelné babičky.

A pak ona.

Paní, dvaadevadesát, s tmavě růžovým trikem a dlouhou černou sukní, obtěžkaná zlatými řetízky a prstýnky, které si zřejmě střádá pro svoje vnoučata. Připomněla mi starou Rose Dawsnovou z Titaniku.

Čert vem ale, co měla na sobě.

Ty oči.

Jako by se v nich mihotaly plamínky.

Ty oči dychtící po životě. Průzračné oči, co nezestárly.

„Můžu se podívat?“ ukazuje na kočárek a už už se sklání nad Iggym. Začne mu svým medovým hlasem vyprávět. Ten z ní nespustí oči a věnuje jí jeden nádherný úsměv za druhým. Není divu – zahrnuje ho nesmírnou láskou.

„Máte kouzelného syna. Taky mám, už pravnoučata,“ chlubí se mi.

Paf z jejích hypnotických očí a něhy ze sebe vykoktám: „Ty brďo, to je úctyhodný věk!“

„Já mám taky chlapce, dva syny. Jeden z nich už zemřel, ten měl pět titulů! Byl to jaderný fyzik. A druhý se věnuje strojírenství.“

„Takže oba technický typy,“ promluví ze mě asociál.

„Víte, mně je už dvaadevadesát let. Já jsem Moravačka, to můžete poznat po hlasu. Já su ze Zlína. S manželem jsme prodávali baťovky v Americe, v Evropě, Austrálii…“

„Víte, já se Vám musím k něčemu přiznat – jsem už podruhé vdova,“ otevře se mi. V hlase ale jen nepatrný záchvěv smutku. Nadějeplné oči jako by prozrazovaly, že na život pohlíží s nadhledem.

Igísek začne puckovat.

„Klouček jeden. A to my se tady nebudeme zlobit, budeme si hezky povídat,“ začne mu opět dychtivě vyprávět. Okamžitě se zazubí.

„Máte krásného kloučka a vy jste krásná maminka“.

Pár vteřin na sebe ještě zíráme, vědomé mimořádné energie, která mezi námi vznikla. Nakonec se jen neochotně rozloučíme.

Usmívám se ještě teď. Na tuhle paní nezapomenu.

***

Poznámka autorky: konverzace je parafrázovaná, některá uvedená fakta se mohou mírně lišit od těch pravdivých. 

0 comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *