JAK (NE)ZÁZRAČNÉ JE POČÍT DÍTĚ

Nedávno jsem se setkala s kamarádkou. Svědkyní, holkou, se kterou mě pojí sarkasmus, upřímnost a snad i chuť debatovat intelektuálně na úrovni.

Kdo se někdy setkal s duší stejně sarkastickou, jistě tuší, jak si my dvě rozumíme. Sdílený smysl pro humor hraje v mezilidských vztazích tolik.

S touhle kamarádkou jsme se pochopitelně dostaly na téma dětí. „Vždycky se musím pousmát nad větami typu ,dodělám školu a pak se vrhneme na děti‘,“ povídám jí.

Baví mě představa početí dítěte na to-do listu, někde v pořadníku, s přesným datem a časem podniknutí.

„Dítě je stejně zázrak. Jsem nesmírně vděčná za to, že potkal zrovna nás,“ dodávám.

Můj smysl pro duchařinu asi zašel příliš daleko, protože se s citelnou nelibostí v hlase ozvalo: „Jak jako zázrak? Prostě se přestaneš bránit! Skončíš s antikoncepcí.“

No jasně, zní to tak jednoduše. A v našem případě víceméně i pravdivě – sex v nejpudovější, nejpřirozenější podobě jsme si bezdětní užili přesně dvakrát.

Já v tom ale vidím něco víc než jednoduchou matematiku.

Víru ve správnost partnera. Vnitřní připravenost a harmonii. A samozřejmě učinění onoho rozhodnutí a odstranění překážek.

Tedy…

Nepochybovat o tom, že s vaším partnerem chcete být.

Žít.

Prožívat.

Že se na něj můžete spolehnout v krušných životních etapách.

Že se na něj můžete spolehnout jako na otce nebo matku svých dětí.

Vnitřní připravenost? Hybatel věcí.

Vždycky, když dosáhnu určitého vnitřního klidu, udeří blesk.

Jako když jsem měsíce nemohla sehnat práci. Po počátečních stresech jsem si hodila mokrej hadr na hlavu a připomněla si, že se pro mě OPRAVDU na tomhle světě práce NAJDE.

Přestala jsem se upínat na úspěch na pohovorech. Vykašlala jsem se na stres a začala na pohovory chodit se zvědavostí. Objevovala jsem nový kouty Prahy a potlačovala cukání koutků, když jsem přistoupila na hru hyperkorektnosti a spisovného jazyka. Po pár dnech jsem dostala práci, na kterou ani nebyl vypsanej inzerát.

Nebo chlapi. Jako puberťačka jsem samozřejmě řešila, jestli se na tomhle světě vůbec najde někdo, kdo by mě miloval (pro co, že jo?!).

Když mi v jednadvaceti kiksnul další vztah, buňky v mozkovně se posunuly. Konečně mi to došlo – trápení vysiluje! A spřízněné duše nepřináší.

Namísto větření ranďátek jsem se obrátila k sobě samé. K přítomnosti. Žila jsem si tři čtvrtě roku s vědomím, že osud si jede vlastním tempem. Až se rozhodně přihrát, přihraje. Strčit do něj nemůžu.

Nezoufala jsem si, že jsem single. Využila jsem příležitosti, že jsem single!

Dělala jsem věci, který zadaná dělat nemůžu. Otevřená všemu, co mělo přijít.

A zjevil se Adam.

Igísek se zrodil v období totální bezstarostnosti. V místě, kde maj stres všichni na salámu – totiž v Asii. Nomádili jsme tam čtyři měsíce, drandili jsme si tam na skútrech, vlasy nám pročesával přímořský vánek a chřípí lechtaly omamný vůně. Ale hlavně jsme tam byli jen my dva.

Nebyla šance, aby nás někdo někam tlačil. Nerozptylovala nás tichá očekávání nejbližších. Stres byl na prázdninách.

Štěstí ve vztahu. Životní spokojenost. Co zbývá? Jedna maličkost – odstranění fyzických bariér.

Maličkost? Jo, myslím, že na čistém přerušení antikoncepce to nestojí. Musí se zapojit víc sil. Alespoň pokud se bavíme o spontánním početí, na které se dlouho nečeká a z něhož vzejde relativně šťastnej človíček.

Zplození života přirozenou cestou je zázrak. Příroda. Něco, co nejde vytisknout na 3D tiskárně ani naprogramovat v CSS.

Jasně, život může začít i na klinice umělého oplodňování. A jasně, že se mezi náma najdou ne tak stabilní páry, do jejichž italské domácnosti vstoupí někdo třetí.

Všechno má svůj důvod.

Třeba má nemožnost přirozeného početí otestovat vztah. Nebo naznačit, že ještě nenastala vhodná chvíle pro rodičovství.

Možná že neplánované těhotenství má pošťouchnout k zamyšlení, jestli se člověk doopravdy zapletl se správnou duší.

Děti si vybírají rodiče a učí je být lepšími, tvrdí se.

Něco na tom bude.

0 comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *