INSTAGRAM? INSTANTNÍ GRAM. FRUSTRACE

Instagram.

Insta gram.

Instantní gram. Čeho?

Frustrace.

Scrolluju newsfeedem dolů. Zastavuju se u fotek blogerek a jejich mimin. Všechny mají jedno společné – matky i děti se zubí od ucha k uchu a fotku doprovází popisek o životním štěstí. Nebo tak něco.

Scrolluju a koukám. Co má který mimino na sobě.

Čtu. Co který mimino ve kterém měsíci umí.

Podvědomě srovnávám, byť nevěřím v tabulkový děti, ale v individuality s vlastím tempem vývoje.

Hltám a nesnáším zároveň. Příspěvky supermatek, co s několikaměsíčním miminem řídí vlastní byznys, blogujou, cestujou, vypadaj skvěle, maj vysmátý dítě a načančanej byt jak z Pinterestu a stíhaj u toho všeho pořizovat luxusní fotky a publikovat je denně online a psát k nim (rádoby) duchaplný stořky a ještě je propagovat na Instastories.

Žasnu?

Žárlím?

Jsem v tom až po uši.

Mám tříměsíční miminko a kromě večerní dvouhodinovky si během dne stihnu víceméně jen uvařit, obstarat prádlo a sebe. Přes den obvykle nespí dýl jak dvacet minut v kuse. Ba jo, v kočáře. Jenže procházka není vždycky chvíle pro sebe strávená dle libosti.

Večerní dvouhodinovka? Když ji rozkrájím na přípravu večeře, obstarání prádla, úklid hraček a věcí po koupání, zbyde hodina toho opravdovýho volna. Hodina, při níž na autopilota něco napíšu na blog. Většinou ale otevřu Word, přemýšlím o první větě a… přijdu na ni až v říši snů.

Asi si teď říkáte, kdy mám čas scrollovat.

No, na záchodě, kde jinde.

Tyhle mikrochvilky relaxace se ale paradoxně mění v prostor, kde se kumuluje stres.

Vidím na dispeji ty stíhající matky. Závidím. Žasnu. Nechápu. Sebevědomí padá, frustrace stoupá. Neumím si to zorganizovat?

Možná.

Možná jsou ale ve výhodě, protože maj balkon nebo zahradu. (Pro bezdětný – když uvelebíte dítě na vzduch, obvykle spí tvrději a dýl.)

Možná maj starší děti, co se už umí sami zabavit.

Možná maj někoho na hlídání.

Možná maj paní na úklid.

Možná maj myčku nádobí. Sušičku prádla. Inteligentní vysavač.

Možná je jim ekologická stopa šumák a jedou jednorázovky, takže furt nelítaj kolem prádla.

Vida, hned je mi líp, když si uvědomím, kolik proměnných tu může být. Když si uvědomím, že ta kostička čokolády pochází z celé tabulky.

Blogerky se často ohání slovy, že zveřejňujou jen to hezký, protože nechtějí šířit negativní energii.

Záměr je to ušlechtilý, to bezpochyby.

Na mě to ale funguje přesně naopak.

Uvědomuju si, že všechno na Instagramu je pouhý výřez reality. Člověku to ale občas nesepne, když se v těch několika ušmudlaných minutách volna snaží rychle nasytit virtuálna.

A tak jsem řekla dost. Frustraci na mateřský nechceme. Odsledovala jsem Insta účty blogerek jako Tereza in Oslo nebo Smooth and Cooking. A nic už mě nesvazuje.

Namísto zírání do displeje zírám na Igíska. A pozoruju jeho pokroky. Nikoli kritickým okem, že je v něčem pozadu oproti ostatním dětem. Ale fascinovaně, zpovzdálí. S tichou pýchou pod srdcem, jak svět zkoumá po svým a vlastním tempem.

Ne, ještě s těma Instagramama nekončíme.

Tam, kde končí instagramová frustrace, začíná debata o smyslu Instagramu jako takovýho.

Tyhle blogující super mámy ve mně, blogující mámě, zasely semínko falešné zodpovědnosti. Zodpovědnosti za to, že budu svůj účet sytit. Sbírat srdíčka.

Proč?

Jejich desetitisíce sledujících jsou přece odpovědí beze slov. Pravidelný přísun srdíček je pravidelným přísunem cukru, euforie, felix felicis – tekutýho štěstí. Tak proč se bez toho obejít?

Tihle influenceři budí zdání, že kdo je zahrnutej lajky, je NĚKDO.

A může se tím třeba i živit.

A je zajímavej.

A je oblíbenej.

A tím pádem šťastnej.

S úspěchem na Instagramu je život kompletnější. Naplněnější.

Nebo je to fejk?

Nic není černobílý.

Instagram je skvělej nástroj pro šíření myšlenky, vytváření komunit, pochytání (životní) inspirace, snazší komunikaci nebo krácení dlouhý chvíle.

Instagram je děsivej nástroj, protože krade tvořivost, maří vlastní inspiraci, odcizuje, zkresluje realitu, hněte vnitřní tlak a mění se v drogu, kterou představuje šmírování cizích životů.

Ale hlavně – žere čas. Drahocennej čas.

Jasně že bych si přála, aby se povědomí o plastové hrozbě a ekologických alternativách dostalo k co nejvíce lidem. Instagram v tom může hodně pomoct.

Nechci být ale jeho otrokem.

Chci to být já, kdo má nadvládu nad přidáváním obsahu. Chci si přidávat příspěvky, kdy chci.

Ne denně, protože jedině tak mě bude sledovat hodně lidí.

Ne proto, abych u lidí, o nichž ani nevím, co jsou zač, hledala ujištění, že se opravdu mám tak báječně, jak ukazuje fotka.

Ne proto, že lačním po pochvale ve formě lajků, neboť se mi jí nedostává ve skutečném světě.

Nebo abych rozbila pocit samoty. Protože vím, že sledující nikdy nemůžou obohatit život jako skuteční kamarádi.

Abych s přílivem srdíček získala sebevědomí. Mám ho. A tohle onlinový stejně nevydrží.

Abych se pochlubila. Vysvětlí mi konečně někdo, k čemu chlubení je?

Aby lidem neunikla moje práce. Koho zajímá, o čem píšu, může kdykoliv zavítat na můj blog. Instagram mu v tom přece nijak nebrání. Nebo jo?

Chci to být já, kdo má nadvládu nad Instagramem. Ne naopak.

Na smrtelný posteli si stejně nevzpomeneme, co jsme dali nebo nedali na Instagram.

Vzpomeneme si na lidi, který jsme milovali a který milovali nás.

Vzpomeneme si silný zážitky po boku nejbližších.

Vzpomeneme si na všechno, co jsme neudělali a už to nestihneme.

Instagram může pomoct dosáhnout snu. Třeba toho o nejskvělejším povolání.

A i když mě představa placeného blogování přitahuje, propagace na sociálních sítích mi krade energii a radost, kterou daleko radši vložím do psaní.

Nevpouštím do zákulisí svýho života skrze InstaStories.

Jsem ale otevřená ho poodhalit těm, se kterýma souzním. Tváří v tvář, tam venku.

Drahý Instagrame, zůstaneme jen příležitostnými milenci.

Ať si moderní doba diktuje, co chce.

0 comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *