9. duben 2018
Výtah na Andělu, Praha
Zajíždím s kočárem do výtahu v přestupní chodbě. Připojuje se postarší ženská. Jedna z těch, kterým táhne na sedmdesát a snaží se to překrýt křiklavým make-upem, blond barvou a sytě růžovým oblečením pro mladistvé. Sympaťanda.
Vmáčkne se k nám ještě dvoumetrovej chlápek, manažerskej typ. Holohlavej, s výrazným špičatým nosem, co v nažehlený košili a oblekových kalhotách vypadá v prostředku MHD trochu nepatřičně.
„Jedete s náma?“ ptá se dvou mladíků venku. Zpoza zavírajících se dveří k nám dolehne jen nesouhlasné zamručení.
Atmosféra ve výtahu je taková povznesená (to bude asi tím jarním sluníčkem) a moje mluvidla se touží projevit. „Asi se nechtěli mačkat,“ prohodím tak s úsměvem.
Plešatej obr pookřeje: „No, vidíte, a já jsem se k vám zrovna tak hezky natisknul,“ kývne směrem k blond babce. Seniorka se zaculí jako dívenka.
Chvilka ticha.
„A nejlepší je to celý prospat,“ kývne sympoš hlavou ke spícímu Iggymu.
Já: „To jo, tak snad neprospí celej život.“
0 comments