MÁMA SAMA VENKU. ZN.: DIVNÝ

Šinu si to do sekáče. Mám hodinu a půl i s dojezdem dom, abych nakrmila jeden hladovej krk.

Jdu ven.

Sama.

Sama!

A připadám si… divně.

Všichni na mě zíraj. Jako kdybych měla na rameni hovno od holuba.

Nebo se mi to jen zdá?

Cítím na sobě pohledy. Škatulkujou mě.

„Á, studentka už zase nestíhá.“

„Nezávislá kariéristka, co nezavadí pohledem o nikoho jinýho, protože vypadat ,busy‘ je ,in‘“

„Šťabajzna, co ve dne kafíčkuje a v baru si hraje na nedostupnou.“

Cítím se nepříjemně. Ale proč? Ještě před třemi měsíci to bylo normální. Byla jsem jen já. Žádná opora v podobě Iggyho. Žádný společník při procházkách a pochůzkách.

Cítím se poloprázdně – jako bych někde upustila svou duši.

Cítím se zranitelně. Musím znovu odrážet flirtovný pohledy chlapů po čtyřicítce. Jsem zase jen holka, jejíž vytetovaný snubní prstýnek je příliš malý na to, aby prozrazoval status manželky.

Tři měsíce nepřetržitýho kontaktu s malým človíčkem. A já se solo cítím nesvá.

Jenže vono není divu.

Když tlačíte před sebou kočár, máte to u kolemjdoucích zpečetěný:

Jste matka. Hlavně matka.

Bez námahy se vlezete do jediný škatulky. A to je náramně pohodlný.

Nemusíte se hlídat. Nějak se tvářit. Do něčeho se stylizovat. Nebo se snažit být nejlepší verzí sama sebe, aby vás cizinec, kterej na vás v metru zírá, nezaškatulkoval špatně.

Jako matka se cítíte jistější. Jinak to ani nejde – jste zodpovědná za další bytost. A děláte za ni (alespoň do nějaký doby) rozhodnutí.

Zároveň na vás tolik neuplívají pohledy cizích mužskej, když před sebou tlačíte kočár. Ten totiž hlásá „patřím k někomu a mám k němu tak blízko, že jsem dovolila, aby se naše geny pomíchaly“.

Je to úleva. Mama status je neuvěřitelně osvobozující, pokud, stejně jako já, nehodláte vyhřátý místečko v manželský posteli nechat (nikdy) vychladnout.

A když se na vás někdo blbě podívá, nemlátí se to ve vás celej den. Protože stačí jeden pohled do kočáru. A všechno to, o čem jste si mysleli, že jsou starosti, je fuč.

Vždyť na čem záleží víc, než na spokojenosti toho malýho člověka?

Možná je za tím ochranitelskej pud. Člověk musí být dostatečně nad věcí, silnej, aby nenasákl negativní energii, co se na něj valí kupříkladu v ranním metru. A neposílal ji dál, směrem k té nevinné duši.

A koneckonců kočár samotný funguje jako hmatatelná i pomyslná opora. Pořád ve mně dřímá nejistej introvert a žmoulat něco v ruce mě uklidňuje. Madlo kočáru poslouží dobře.

A s Iggym jsme takoví „partners in crime“. Dva jsou víc než jeden, když čelíte davu. Máte při sobě někoho, o kom tušíte, že vás má rád. A to je k nezaplacení.

Že by počínající fixovanost na dítě?

Věřím, že ne.

Moc dobře si uvědomuju případy rodičů, kteří šli po odstěhování dětí od sebe, protože nevěděli, jak naložit s tím nenadálým prázdnem.

S mateřstvím je ten život ale stejně takovej kompletnější.

0 comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *