JAK SE ŽIJE S CHLAPEM, CO KUPUJE PLASTY

Tohle je naše taška na plasty.

 

© Andrea Vránová

Vidíte správně – je plná.

Kdo ji naplnil, když se tenhle blog snaží šířit bezobalovou osvětu?

On.

Teda… my.

Když jsem narazila na blog Zero Waste Home bezodpadové průkopnice Bey Johnson, co vměstná roční odpad své čtyřčlenné rodiny do zavařovačky, spadla mi brada. Wow, to je frajerka, pomyslela jsem si. A obdivuju ji za to doteď. Ani po dvouletém bezobalovém soustředění se náš roční domácí odpad nevleze do zavařovačky. Ba popelnice.

Což o to – rozložitelné a dobře recyklovatelné papírové nebo skleněné obaly mě neprudí.

Jenže u nás pod dřezem má svoje místo taška na plasty. Obří taška na plasty. Co se nadlábne až k prasknutí jednou za měsíc, dva.

Protože manžel.

Jak můžu po jeho boku žít?

Odsoudit ho za bezobalový pohanství by bylo jednoduchý. A pokusit se ho přimět, aby konvertoval k zero waste náboženství, zase příliš těžký.

A dost možná osudný – pro náš vztah.

Jo, měli jsme emotivní debatu. Na jejím počátku stála docela nevinná otázka: „Nechceš si na nákup vzít látkový pytlíky?“

No, nevinná. Ona už byla poslední kapkou. Poslední kapkou v moři informací o stavu planety, kterými jsem Adama zahrnovala.

Cítil se tlačenej. Tou nevyřčenou zodpovědností, co vznikala s každou další zprávou o plastových oceánech nebo mikroplastech.

Cítil se zahlcenej. Mým neustálým žvejkáním o bezodpadové problematice. Sousloví „zero waste“ mu cuchalo nervy.

Muselo tedy zákonitě dojít na kompromisy…

… a tak jsem přivřela klapačku.

Ne, nepřestala jsem věřit v sílu bezodpadové filozofie.

Jen se ji snažím předávat způsobem, co nebude odpuzovat, ale inspirovat. Tam, kde je o ni zájem.

Na srozuměnou – manžel není ignorant, když dojde na přírodu.

Jak mi sám včera řekl, bylo by fajn lidem vysvětlit, že ten sáček na banány opravdu nepotřebujou. Stejně jako na cokoliv, co se oloupe. Nebo umyje. Beztak na potraviny v obchodě sahá denně nespočet rukou.

A když jde nakupovat, přibaluje si látkové sáčky na pečivo, aniž bych jen pípla. Jsem pyšná manželka!

 

S obaly nebo bez, já ho stejně žeru. <3 © Andrea Vránová

Co ale nesežene v papíru, kovu, ve skle nebo bez obalu, koupí zkrátka v plastu.

Nikdy jsem mu za to nevyhubovala.

Poučila jsem se počínáním jedné zero waste veganky, se kterou jsme se setkali na Bali. Z jejího „musíš“, „nesmíš“, „měl bys“, „je správný“. Z toho, že prý hodiny žíznivá a unavená procházela letiště od prodejny k prodejně, jen aby si nemusela koupit vodu v lahvi. Nehledě na svýho stejně žíznivýho partnera, co klopýtal za ní.

To je moc, došlo mi okamžitě.

Zařekla jsem se, že nikdy nebudu šířit cokoli způsobem, který by omezoval jiné v jejich svobodě rozhodování. A pohybu tuplem.

Navíc jsem nesmírně vděčná, že se Adam stará o krmení naší ledničky. S naším synátorem Iggym, ze kterého se klube neposeda, jsem ráda, že si stihnu přejet zuby a vyčesat na temeni ananas. Na pravidelné nákupy potravin nezbývá čas.

A koneckonců nám všem, co bychom rádi žili bezobalově (a nezcvokli se z toho), hází potravinářský průmysl klacky pod nohy.

„Já bych tu rejži nebo špagety koupil do látkovýho sáčku, ale objet kvůli tomu tři místa vyžaduje energii a čas, kterej nejsem ochotnej obětovat,“ vyložil karty na stůl.

To, že nenakoupíte všechno bez obalu na jednom místě, je podle mě jedna z nejvíc demotivujících věcí na cestě k zero waste životu. A cena je hned v závěsu.

Ono totiž ani v největší pražské bezobalové prodejně Bezobalu nepořídíte všechno. A když jo, cenově to není žádná hitparáda. Alespoň pro nás, mladý rodiče, s jedním průměrným příjmem.

Jasně, vždycky jde udělat opatření, díky kterým se plast do domu nedostane nebo jen minimálně. Třeba když si odpustíte rýžové nudle, které jinak než v plastovém obalu nejde koupit, a dopřejete si místo toho třeba brambory. Nebo podniknete útok na bezobalové prodejny a nakoupíte si na celý týden, abyste pak nemuseli vandrovat z místa na místo přes týden.

Pokud má být ale bezobalový životní styl dlouhodobě udržitelný, nesmí vás přivést do blázince. Třeba z pobíhání po obchodech, jen aby v tašce neskončil plast… abyste se následně cítili frustrovaní, že jste si za celý týden nenašli chvilku pro sebe.

A…  netlučte se za svoje chutě. Za to, že milujete vietnamskou kuchyni, protože rýžové nudle na váhu neseženete.

Každý máme svoje limity, priority a různý vztah k přírodě. To, co pro mě zajížďka není, může pro někoho jiného znamenat významnou oběť. To je třeba respektovat.

Na závěr jsem si vzpomněla ještě na jeden vztahovej příběh. On masožravec, ona veganka, co mu těch deset deka slaniny nekoupí.

Rozumím veganům, že se jim příčí koupě „mrtvoly“. Asi je to silnější důvod, než když bezobalovej nadšenec odmítne partnerovi koupit chipsy.

 

© Andrea Vránová

Vždycky ale budu řadit svůj vztah a rodinu na první místo. Pod podmínkou zachování svobody. Já ho neomezuju, on mě neomezuje. Já ho nevláčím po šopech a neprudím za každý koupený plast. On mi dopřává volnost v nakupování bezobalových alternativ, co nejsou vždycky ty nejchutnější.

Člověka nezměníte.

Ale můžete ho inspirovat. Zvlášť když to je ten nejbližší.

A na závěr pro představu, co že v té naší žluté tašce je (a v supermarketu tak neseženete alternativu ve skle, v papíře, kovové nádobě či bez obalu):

> špagety (nejčastější odpad – manžel by pro ně zabíjel)

> tofu

> jogurt (výhodnější než varianta ve skle)

> rýžové nudle

> tvaroh

> rýže

> řapíkatý celer (proč?!)

A jak zvládáte soužití s partnerem, kterého obaly nepohoršují, vy? Dejte vědět do komentářů!

0 comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *