JAK SE MI ŽÍŽALY ZABYDLELY POD DŘEZEM

Co se mazlíčků týče, nikdy jsem na ně nebyla. Ne, že bych zvířata neměla ráda. Jen touha starat se o něco živýho, vícenohýho, mi zřejmě chyběla. (Asi proto, že jsem už od puberty toužila po dětech.)

Jo, prošla jsem si obdobím křečků.

Poté, co mi postupně pláchli, rozkousali kabely nebo pochcípali, jsem si od mazlíčků dala pokoj.

Upřímně jsem se za smrt posledního nezlobila. Bylo to vysvobození pro oba – on nemusel žadonit o výměnu pilin, já už nemusela čuchat ten dráždivej odér věčně pročůraný podestýlky.

Křeček mě rychle omrzel. Když hebnul, vnímala jsem to tak, že mi odpadla jedna starost. (Jasně, že mi ho bylo líto.)

A hle, nyní, ve svých pětadvaceti, jsem si pořídila domácího mazlíčka.

Teda „mazlíčky“. Žížaly.

A nejsou to žádný béčka – ty moje přináší do domu svěží kalifornský vánek!

 

Žížaly zbaští všechno od zeleninových odkrojků po čajové sáčky nebo těsto. © Andrea Vránová

Jo, kompostuju. V panelákovém bytě. O rozloze 2+kk. S miminkem doma. S kalifornskými žížalami, co se píďalkujou v uzavřeném kyblíku hnedle pod dřezem.

Fuj. Nechutný. To bude pěknej smrad. Jen počkej, až ti ve spánku zalezou do ucha.

Reakce na mou ambici byly různé.

Zpravidla negativní.

Po osmi měsících kompostování však musím všechna poukazovaná „ale“ vyvrátit.

Vermikompostér nesmrdí.

A ne. Ani jednou se píďalky nevypravily na průzkum mého zvukovodu, a to ani po pěti dnech hladovění.

Nápad na založení vermikompostéru (takového kompostéru, v němž bioodpad rozkládají žížaly) mě chytnul poté, co jsem narazila na stránky Kokozy. To je organizace, která povzbuzuje ke kompostování a pěstování ve městě. Pro všechny zero waste nadšence (a nejen ty) pořádá workshopy zaměřené na výrobu vermikompostéru. Anebo si u nich můžete koupit už „hotový“ vermikompostér značky Urbalive, co vypadá jako luxusní bytový doplněk.

V podstatě je to takovej palác pro žížaly. A že ten bych si dala říct!

Pak jsem ale na internetu narazila na video návod na domácí výrobu kompostéru. Ze tří plastových kyblíků.

 

Nahoře kompost, dole sběrná nádoba na tekuté hnojivo. © Andrea Vránová

Vypadal jako chudej příbuznej zmíněnýho Urbalive. A protože jsem chudou příbuznou po návratu z čtyřměsíčního pobytu v Asii byla, cena rozhodla za mě.

Tak jo. Budu kompostovat!

Zmenším odpadovou stopu, co po mě zůstává. Nebudu muset tak často vynášet odpadky. Nebudu muset kupovat ty plastový pytle do koše a moje karma se vyčistí.

Budu mít pod dřezem malé tajemství a chichotat se všem hostům, co budou obdivovat naše obydlí a tvrdit při debatě o domácím kompostování, jak nechutný je chovat v bytě žížaly.

To byly moje motivace. Těšilo mě, že zas zkouším a učím se něco novýho.

Jenže brzy se zatáhlo.

Slunce v duši překryla plíseň. Nemyslím tečku nebo dvě. Ale tu, co připomíná vatu.

Bioodpad v kompostéru mi začal nechutně plísnit. A to jsem počáteční násadu žížal rozhodně nepřekrmovala. Kompostér smrděl. Navíc mi přišlo, že žížaly vůbec nežerou. A to ty kalifornský maj být oproti našim turbo – v rychlosti rozkladu potravy i v rozmnožování.

Několik týdnů jsem je krmila nanejvýš pár lístky zvadlého hlávkového salátu a čajovou sedlinou. Ani po pěti dnech od přihození zbytků jsem ale neviděla sebemenší náznak rozkladu.

Věděla jsem, že žížalám trvá, než se rozmnoží a rozjedou. Ani po dvou měsících, kdy by měly být vidět pokroky, ale nefutrovaly – slupka od banánu tam ležela nedotčená týden.

Měla jsem chuť kompost vzít a obrátit ho vzhůru nohama. Pustit žížaly do světa. I když se to vzhledem k jejich cizokrajným kořenům nemá.

Čekání a zkoušení se ale vyplatilo.

 

Vyfotit žížaly není žádná sranda – nemají rády světlo. © Andrea Vránová

S vermikompostérem se to má jako s dítětem – když se nedaří zřídit pořádek, musíte zkoušet.

Zpočátku jsem byla opatrná s přidáváním kuchyňského odpadu. Paní, od které jsem pořizovala násadu žížal, mi doporučovala přidávat každý den jen trochu bioodpadu, a to měkké části. Žádné kořeny nebo tvrdé slupky.

Jenže mně se nelíbilo, že to šlo pomalu. Malovala jsem si, jak si budu moct odpadkový koš ze srandy nasazovat na hlavu. A ani po čtvrt roce se množství vyprodukovaného bioodpadu téměř nesnižovalo.

A tak jsem vyslyšela jinou radu: „Jen to tam sypej, nevadí, když to žížaly nestíhaj, rozloží se to tak jako tak“.

Kompost ale zase přikryl chundelatej bílej čepec.

Dočetla jsem se, že plísně vznikají mj. v důsledku vysoké vlhkosti v kompostéru a že je dobré tomu předcházet vhazováním natrhaného papíru nebo plata od vajíček.

Jenže jsem to přehnala a musela tedy narukovat s novou – mokrou – strategií. Příliš suchý kompost jsem dle odborných instrukcí trochu zalila.

Teď je to osm měsíců od založení kompostéru.

A nutno podotknout, že lepší přípravu na dítě jsem mít nemohla.

O domácí vermikompostér se musíte starat jako o mimino. Průběžně ho krmit. Sledovat, jak prospívá. Zasáhnout, když se to řítí nežádoucím směrem.

Jakmile se ale zajedete, dostaví se kýžený pocit uspokojení a pýchy.

 

Do kompostu nepatří živočišné produkty. Výjimkou jsou ale vaječné skořápky. © Andrea Vránová

Pýchy na celou kolonii bejby žížalek, co se třesou na vaše zbytky. Tímto bych chtěla poděkovat manželovi, že se po mých četných vyvrcholeních nad objevy čerstvě vylíhnutých žížal neodstěhoval.

Zní to divně, ale je nesmírně uspokojující vědět, že jste z téměř neviditelných žížal natěsnaných v krabičce menší než od Lučiny vybudovali živoucí desetikilový organismus. A to nepočítám litry tzv. žížalího čaje, kvalitního tekutého hnojiva, a kila černého zlata, prvotřídní zeminy, po nichž prý kytky rostou před očima.

A jak se to tedy má s mým kompostem teď, po osmi měsících od jeho založení? Už si můžu nasadit koš na hlavu?

Lhala bych, kdybych řekla „jo“. I když denně přihodím mističku odkrojků, nápojových sedlin a skořápek, pořád nám zbývá spousta bioodpadu. S manželem ale pracujeme z domova a vaříme si. Máme tak daleko větší produkci kuchyňských zbytků než pár, který se doma jen nasnídá a navečeří, takže to lze chápat.

Pořád mi to ale dává smysl. Je fajn být zase o krok blíž absolutní soběstačnosti. A jednoduchosti. Protože vynášení odpadků z dvanáctýho patra je pěknej vopruz.

Chcete si domů taky nastěhovat kousek přírody? Níže sdílím postup na výrobu domácího vermikompostéru, který nestojí skoro nic.

 

JAK VYROBIT VERMIKOMPOSTÉR

© Andrea Vránová

Co je třeba:

Dva stejné kyblíky od barvy nebo zelí

Vrtačka

Netkaná textilie asi 50 cm x 50  cm

Několik šroubků a matek

Násada kalifornských žížal

Postup:

Do víka jednoho kyblíku vyvrtáme několik děr. Z druhého víka vyřízneme kruh asi tři centimetry od okraje. Otočíme jeden z kbelíků vzhůru nohama a přiložíme vyříznutý kruh lícem na jeho dno. Skrz něj a dno kyblíku vyvrtáme osm děr po obvodu. Pár jich vyvrtáme i na zbylé ploše dna. Obě části k sobě přilepíme těsnicím lepidlem tak, aby se vyvrtané díry překrývaly. Seříznuté víko a dno kyblíku ještě spojíme nýty nebo šroubky.

Tento celek nasadíme na druhý kyblík a uzavřeme ho. Spodní kbelík bude sloužit jako sběrná nádoba na žížalí čaj, tedy tekuté hnojivo. Vrchní kbelík ještě utěsníme víkem, do nějž provrtáme několik děr, a pod něj umístíme kus netkané textilie proti případnému úniku octomilek.

Ta dá! Žízaly se můžou uvelebit. Do svrchního kbelíku vložíme navlhčený, rozcupovaný papír, přidáme žížaly a zahrneme je asi dvěma centimetry bioodpadu. Vermikompostér umístíme na suché, větrané místo s ideální teplotou 20 °C. Při ní baští žížaly nejrychleji. Tyhle podmínky splňuje kupříkladu sklep, který v zimě nepromrzá, balkon nebo skříňka pod kuchyňskou linkou. Kompostér nedáváme na přímé slunce (aby se nevypařovala potřebná vlhkost) ani do mrazů, jinak můžou píďalky pochcípat.

 

Žížalám se daří na větraném místě s ideální teplotou okolo 20 °C. © Andrea Vránová

Žížaly krmíme nejprve malým množstvím bioodpadu. Až se rozmnoží (cca za tři měsíce), můžeme porce zvyšovat.

Do kompostéru patří organické zbytky jako odkrojky zeleniny a ovoce, kávová sedlina, čajové lístky a sáčky, částečně rozložené listí a tráva, papírové ubrousky, chlebové kůrky, nadrcené vaječné skořápky a dokonce i těsto. Živočišné výrobky a tuky naopak v kompostu nemají co dělat. Ideální množství je 0,25 kg bioodpadu na půl kila žížal.

Rozhodně je nerozmazlujte, jinak si zaděláte na plísně. Ty se můžou objevit i kvůli vysoké vlhkosti. Zmírnit ji lze natrhaným platem od vajec nebo ruličkami od toaleťáku. Pokud je kompost naopak suchý, proložte ho namočenými proužky lepenky nebo ho lehce zalijte.

A hlavně – nepanikařte, pokud se vám v kompostu objeví i jiná havěť. U mě se před pár dny zabydlely hotové kolonie miniaturních bílých broučků, zřejmě chvostoskoků. Pohled to byl opravdu nechutnej. Bála jsem se, aby nepodnikli invazi do obytných prostor, tak jsem je šoupla na balkon. Nakonec jsem se dočetla, že někteří broučci, červi, procesu rozkládání nevadí, ba naopak.

A tak s námi žížalky žijou v symbióze dál.

Potichu, čistě, působící údiv u hostů, kdykoliv se zmíním o jejich přítomnosti šest metrů od gauče.

***

Zajímavé informace ke kompostování najdete na webech Kompostuj.cz, Kokoza nebo Veronica.cz.

6 comments

  1. Jéééj. Moc sa teším z tohto príspevku. Onedlho sa sťahujeme na nový byt, kde by som takýto vermikompostér chcela mať, ale môj priateľ nie je z toho dvakrát nadšený – asi bude treba presviedčanie 😀 ďakujem, teraz viem aspoň čo mám od toho celého čakať 🙂

    1. Jůů, to jsem ráda, že jsem někomu udělala svým článkem radost! Musíš přítele přesvědčit – opravdu to nesmrdí, žížaly nemaj šanci vylézt a ani nechtěj, protože všechno, po čem touží, mají uvnitř. A ani s jedinou octomilkou jsem se od založení kompostéru nesetkala. Je to vážně úplně v pohodě i v tom nejmenším bytě s dítětem a častýma návštěvama. 🙂

  2. Diky za clanek! Komposter s zizalama jsem poridila pred dvema tydny a moc se jim zrat nechce, tak si me docela uklidnila abych nepanikarila:-)

    1. Díky za odezvu! .) No, jsem moc ráda, že nám nedaleko bydliště zřídili komunitní kompostér, takže hážu veškerej odpad tam. Na zbytky dvoučlenný rodiny, která si vaří skoro třikrát denně, žížalky nestačily. Každopádně tě nechci v žádnym případě odrazovat! Vyzkoušej, třeba se ukáže, že na tvůj odpad bohatě stačej. A nemusíš s odřezkama nikam ven. 😉

Napsat komentář: andreja.vranova@gmail.com Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *