KDYŽ SE MLÍKO TLAČÍ NA MOZEK. MOJE ŠESTINEDĚLÍ

Tenhle článek byl málem hotový ve čtvrtém týdnu.

Přesně jsem měla v hlavě, jak ho začnu:

„Že si ženský v šestinedělí sotva stačí umejt hlavu? A nejsou na hlavu?“

Pak jsem si ale přece jen řekla, že počkám do konce.

Byla to jen taková formalita z mojí strany. Pche, naše miminko je hodný, spokojený, kojení jde jako po másle a já si k tý umytý hlavě stíhám ještě krotit písmenka.

A tak jsem počkala.

A tak jsem se dočkala.

Pocitu, že si nestíhám umejt ani tu pitomou hlavu.

Hele, Iggy je vážně zlatej. Brečí v podstatě jen tehdy, když má hlad.

Tu a tam se i zabaví sám s hrazdičkou, ačkoliv jsou na ní zavěšený samý nesmysly.

V kočáře spí jak zabitej.

Zalomí to v pohodě ve svý posteli, ač na nás kouká přes „mříže“.

To je v porovnání se zkušenostmi ostatních maminek, které mají doma ukřičeno, musí mít svoje nezmary pořád v nosítku a tajtrlíkovat nad nimi, podle mě sláva.

Ale i pan Igísek má svoje chvilky. A coby matka a manželka taky někdy dřete bídu s nouzí.

Někdy?

Vlastně dost často.

Ale jedno po druhém.

 

© Andrea Vránová

Propuštění z porodnice bylo jako útěk z věznice Shawshank. Víte, co myslím – tu euforii, když se dostanete na svobodu.

O nesvobodě sice nemůže být v případě Apolináře řeč, dostalo se mi tam během těch tří dnů uspokojivé péče.

Při první procházce venku si ale přijdete jako mimozemšťan.

My ji prubli hned druhý den po propuštění. Ne tak docela záměrně. Museli jsme upalovat na kontrolní prohlídku k doktorce, která měla další dny úplně plno.

Na jednu stranu ve vás tryskají gejzíry euforie. Je to za vámi. Ta největší bolest je za vámi a vy si teď na čerstvém vzduchu, co už tak příjemně jarně hladí tvář, tlačíte před sebou ten svůj poklad.

Jste pryč z té vydýchané místnosti a frmolu v porodnici. Jedete si vlastním tempem. Nevážíte dítě po každém kojení, nestresujete se s hmotnostními přírůstky ani se zapisováním teploty a četnosti kojení.

Víte, že vás nečeká vás nic než sladký okamžiky s mrňouskem. A to pomyšlení dělá sakra dobře na duši.

Na druhou stranu se cítíte trochu vyprázdněně. Břicho je pryč. Zmizelo. Spolu s konejšivým pocitem, že nosíte pod srdcem zázrak. Jasně, tlačíte ho před sebou.

Jenom se nemůžete rozpomenout na to, kým jste byli před těhotenstvím. „Vážně tam to půlměsícovitý břicho dřív nebylo?“ nechce se vám po těch dlouhých devíti měsících věřit.

Nemůžete si zároveň vzpomenout na život před porodem. Je to tak přirozený být matka!

Alespoň pro mě. Po rodině toužím už od puberty. Mám pocit, jako bychom takhle ve třech žili už léta.

A přitom se můj život otočil po porodu naruby.

Protože „bejby first“.

 

© Andrea Vránová

Nemůžete „to nechat na později“, protože je vaše ratolest smrtelně závislá na vašem prsu.

Nemůžete se „na to vykašlat“ – jak by se vám líbilo rochnit se pár hodin „ve vlastní šťávě“?

Nemůžete „to ignorovat“. Protože je tu vaším přičiněním. Protože on si to nevybral. Protože vy jste si ho vysnili, on se přihodil a vy se rozhodli, že si ho ponecháte. Protože vy jste ho přivedli na svět.

Zní to jako samozřejmost, že?

A přitom si to musíte v šestinedělí občas připomenout.

To když má malej zašpuntovaný střeva a mlátí sebou celej den za konstantního screamování.

Když mu naskáče po obličeji vyrážka a okamžitě zpytujete svědomí, protože víte, že jste sežrali mísu alergizujících buráků.

Když už konečně chcete dopsat ten článek a on by vás zrovinka měl rád na vodítku.

Když váží ve čtvrtém týdnu tolik, kolik měl vážit v prvním. Ano, chybí celý tři tejdny pořádnýho žvance. Který jste vy nezajistili. Doktorka vám naznačí, že necháváte svoje dítě v podstatě hladovět a posílá vás pro Sunar.

Nedávno jsem na Facebooku četla vtipný a trefný popis symptomu těch kojících žen, kterým z mateřství ustupuje šedá kůra mozková. Ta fráze zněla „tlačí se jim mlíko na mozek“.

Cha cha, její autorce nechyběl smysl pro humor. Úplně jsem chápala, koho tím má na mysli – ženský, co ždímaj mobilní data na eMiminu, řeší s dalšími matkami prdíky a to, co se dělo či nedělo v „těhu“. Zkrátka ty matky, které s příchodem dítěte zapomínají rozvíjet samy sebe.

„Mně se mlíko na mozek rozhodně tlačit nebude,“ byla jsem přesvědčená o své intelektuální úrovni.

To jsem ale ještě nevěděla, jak dokáže mateřský mlíko zatemnit mozek.

 

© Andrea Vránová

Když vám doktorka naznačí, že je vaše čtyřtýdenní dítě podvyživený a demonstruje chybějící energii tím, že ho přetočí na bříško a ukáže vám, jak je unavený, je vám ouzko. Nemáte dost mlíka. Nemůžete svoje dítě nasytit, holej fakt. Doktorka hrozí umělým mlíkem a dá vám týden na rozkojení.

Tvrdej režim začíná.

Kojíte striktně každý dvě hodiny. Kdo to někdy dělal, ví, že je to plnohodnotná šichta. Mateřská dovolená? DOVOLENÁ? To je fór.

Modelový ráno. Kojíte cirka dvacet minut. Zhruba deset až dvacet čekáte, až si milostpán odkrkne. Trošku se s ním pomazlíte, položíte ho a jdete uklidit svinčík, co zbyl po krmení a přebalování. Kdo zkouší bezplenkovou komunikační metodu (pozorujete signály dítěte, že potřebuje čurat/kakat, a v pravý okamžik ho necháte vykonat potřebu do mísy či umyvadla; cílem je co možná nejčastěji suchá plenka, protože to je normální stav), rozumí svinčíkem třeba i pokakanej/počůranej gauč. V horším případě sebe.

Vyndáte vypranou várku plínek, zapnete další, prádlo pověsíte, seberete suchý… Jdete se vysprchovat. A pokud je vám dopřán luxus, stihnete si i uklohnit něco k snědku.

Někdy se to ale má tak, že prcka uložíte a do pěti minut začne pofňukávat. Možná chce dudat dudlíka, možná si chce hrát. Anebo neměl dostatečnej nášup.

V prvním případě získáváte pár minut pro sebe. V druhém se prohrajete do dalšího kojení. A v posledním… no, jste v loji. Jedete nanovo.

Takže se může stát, že snídáte v poledne, ačkoli jste vstávali v sedm. A připadáte si jak – omluvte ten výraz, ale nic nedokáže onen stav vystihnout líp – jako dojná kráva.

Děje se to. MLÍKO SE VÁM ZAČNE TLAČIT NA MOZEK.

 

© Andrea Vránová

Tohle rozkojování dokáže s psychikou ženy pěkně zamávat, ne že ne. Dostavuje se pocit vyprázdnění, mozkový zákruty jako by se při jeden po druhém rozvazovaly.

Největší průser pak je, když máte doma chlapa, co od vás očekává knedlik třikrát denně. Nejlépe s výhledem na podlahu, kterou čerstvě olízl Mr. Proper.

To se pak na vaší tváři zabydlí typický výraz Pavla Lišky.

I vztah prochází během šestinedělí zkouškou. Mezi dva cukrující nastávající rodiče se najednou někdo vklíní. Jasně, je to požehnání.

Pro vylíčení zkušeností mu ale pro následujících pár řádků říkejme pracovně Žroutík. Žroutík času. Pozornosti. Trpělivosti.

Mimořádnou dávku zenu potřebuje pár, v němž chlap pracuje z domova. Kór v bytě o panelákové rozloze 2+kk. Náš případ. Stěny jsou v takových objektech jako z papíru, takže i když se pracující síla zavře do ložnice, slyší každý zašišlání.

Když se pak okolnosti blbě sejdou, začne se idylický obraz rodičovství rozpadat.

Chlap se snaží pracovat. Dítě křičí. Matka se ho snaží utišit. Jenže jemu se zrovna nechce mlčky rozjímat.

Pohár trpělivosti rodičů se kvapně plní.

Muž napochoduje za zdrojem křiku a chce ho neprodleně k sobě. To aby ho utišil. Tím (ne)záměrně vyšle signál k matce, že je neschopná, že neumí dítě uklidnit. Pochopitelně ji to nakrkne. Je to přece ona, co tráví s dítětem veškerý čas a ví tedy, co na něj funguje a co ne. Líp než on.

Křik ale neustává. Prořezává se do morku kostí, zatímco únava z nevyspání podupává do rytmu. Už jsem zmiňovala, že mateřství je ideální pro insomniačky? Rodiče se horko těžko drží, aby na sebe nevyštěkli. Protože si slíbili, že se před tím neviňátkem nebudou hádat.

 

© Andrea Vránová

Ač to zní dramaticky, i tyhle situace jsou důkazem toho, jak moc jste za ratolest vděční. A jak silně ve vás bují mateřská láska.

Konečně totiž pochopíte, proč před vámi rodiče zadržovali slzy nebo vztek. A dělali, že je všechno v pořádku.

Obě emoce jsou přirozená věc. Proč ale vystavovat negativní energii někoho, kdo s ní nemá co společnýho? Vždyť je to nefér. Vstupujete do neposkvrněného světa dítěte. Kalíte jeho realitu, aniž by se mohlo bránit. A to se ví, že si takovýhle věci bude navždycky pamatovat.

Ale stejně je ten chlap nasáčkovanej doma k nezaplacení.

Ono to totiž může vypadat, že si ženská na mateřský jen kafíčkuje a nakupuje přes e-shopy. I tak prostinké činnosti jako starost o dítě, o sebe a o domácnost ale dokážou vysosnout tak, jako by si vás do parády vzali mozkomoři.

Musíte pečovat o svoje nitro. Rozvíjet sebe sama. Vypadnout ven. Najít si svůj vlastní prostor. Jinak se mezi těma čtyřma stěnama zcvoknete.

A bez chlapa, co se občas zvedne a umyje nádobí nebo se na chvíli ujme prcka, to nepůjde. S tatínkem jsme se shodli v názoru, že jedním z faktorů, proč jsou některý kojící matky zralý na špitál, je právě absence chlapa v domácnosti.

Mužskej navíc může přijít na řadu vychytávek s miminkem. Díky Adamovu „triku“ s položením Igíse na holou hruď si užíváme víc klidných okamžiků.

Taky se jako první odvážil použít dudlíka. Pomůcku, kterou by někdo nechal zalít karbonitem a postavil by ji na piedestal. A jiný za ni ukamenoval toho, kdo ji vynalezl. Údajně kazí techniku kojení a mimi se pak hůř přisává.

Já v tom jasno nemám. Když sebou Iggy u krmení šije, mám tendence to svádět na dudlíka. Ale to víte, že je příjemný ho tak jednoduchoučkým způsobem ukonejšit. Je to win-win. On spokojeně dudá, vy spokojeně nicneděláte.

 

© Andrea Vránová

Nechci tímhle článkem strašit, jak je šestinedělí těžký.

Jen se na něj podívat střízlivýma očima. Vylíčit ho tak, jaké za těmi roztomilými obličejíčky dětí na Instagramu doopravdy je.

Ale že ono je stejně krásný.

Když ten váš drobek poprvé zabrouká nebo vám na oplátku věnuje bezzubej úsměv, zapomenete na všechny probděný noci. I to nevydařený výročí, protože se mu zrovinka nechtělo ani na chvilku zamhouřit oko.

Priority se mění.

A vy zíráte, jak to jde samo.

0 comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *