TĚLO MÉ, KDE JSI?! TŘI POPORODNÍ DNY U APOLINÁŘE

Sklenice rybičkový pomazánky.

Spráskala jsem ji celou. A to jsem ještě ani nestihla slézt z porodnickýho lůžka.

Moje první dny na oddělení šestinedělí začaly docela vtipně. Sotva jsem dotlačila, rozlítly se posuvný dveře s asistentkou zvolající „večeře!“

Byl to pro mě šok. Ten nejmilejší, ovšemže! Ani ve snu by mě nenapadlo, že mi donesou jídlo až pod nos ve chvíli, kdy budu mít jistojistě vlčí hlad, ale nebudu to vnímat, jak se myšlenky budou stáčet k tomu čerstvě vykutanýmu pokládku. Kdo mě dobře zná, ví, že na jídlo myslím hned po jídle pořád. A ještě rybičková pomazánka! Taková školkovská nostalgie…

Ty tři dny v porodnici byly… hustý.

Dokonce ještě hustší než těhotenství a porod samotnej. Jako byste přesedlali ze stimulantu na ještě silnější drogu. Zvědavost na to, co se bude dít po porodu, ve mně neskutečně tepala – těšila jsem na jak malej Jarda na to, co bude, ať už to bude cokoliv. Vábilo mě neznámo. To, o kterém jsem věděla, že mě díky malému nemůže zklamat.

Když jsem pajdala z porodního sálu na oddělení šestinedělí, radila mi porodní asistentka jednu věc: „První noc po porodu je možnost nechat miminko u kolegyněk z novorozeneckého. Co doporučuju, udělejte to. Je to jedna z posledních šancí si pořádně odpočinout.“

Znělo to rozumně. Porodila jsem v půl deváté večer a než jsem se natáhla, skoro už odbíjela půlnoc. Adrenalin ve mně lítal, cítila jsem ale, že někde hluboko po těma slupkama dojetí a lásky je moje vyšťavené, scvrklé já.

Nakonec jsem se rozhodla pro kompromis – vzít si Igíska k sobě na dvacet minut, poňuchňat se s ním a nechat ho do rána pohlídat. Šla jsem se tedy domluvit se sestřičkami. Otevřela jsem dveře a… vešla do MimiNarnie.

V místnosti to vonělo jemným dětským pižmem. Venku byla tma a hustě sněžilo, tady však bylo nepopsatelně útulno. No, nepopsatelně… Miminka. Všude. Všude byli lidé staří maximálně pár hodin!

Kličkovala jsem mezi postýlkami, hltala ten zvonivý libozvučně nelibozvučný chorál plačících bytůstek doufaje, že někde zahlédnu toho našeho skřítka. Nenašla jsem ho. Zato jsem našla sestřičky. A před nimi se kroutil mimořádně krásný naháček.

„Páni, tak tohle je Iggy Bart v celé své kráse!“ zírala jsem fascinovaně.

 

© Andrea Vránová

Najednou jsem viděla, komu přesně byly adresovaný všechny ty přání, vtípky a vize, když jsem mluvila k vypouklýmu břichu.

Nejtěžší na tom bylo pochopit, že je můj. Ležel tam připravenej na svoje první koupání, křehoučkej a ustrašenej. Chtěla jsem ho k sobě přitisknout a pošeptat mu, že je všechno v pořádku, jen to tu je všechno takový velký.

Z okamžiku, kdy mi ho přivezou na pokoj a nechaj mi ho tam, jsem ale byla nervózní.

Byla jsem do něj zamilovaná od první chvíle, to jo.

V duchu jsem si ale trošku přála ono shledání oddálit. To ta nejistota. Vždyť jsem ani nevěděla, jak ho uchopit! Natožpak jak ho nakrmit, kdy ho přebalit, co mu napatlat na zadek a jestli vůbec něco…

Měla bych na něj mluvit? Ksichtit se? Nebo ho ušetřit všech těch komických obličejů, při kterých si stejně musí určitě v duchu říkat „proč?!“?

Pokoj číslo 7 konejšil svou útulností. V místnosti se třemi lůžky se udržovalo přítmí a hřejivou atmosféru podkreslovalo tlumené světlo lampiček. Všechny jsme vyfasovaly termosku s horkým čajem. Mmm, jak bodl!

Za okny padal sníh, já usrkávala ono tekuté blaho a tetelila se, že to nejbolestivější mám za sebou. Usínala jsem do pohádky, s myšlenkou, že teď už mě čekaj jenom ty nejsladší okamžiky. Okamžiky prosycené klidem, úlevou a nekonečnou radostí z toho zázraku…

Trošičku jsem se přepočítala.

O klidu se novorodičce může jenom zdát. Úderem páté ranní začíná v Apolináři kolotoč. Po pokojích začnou kmitat specialistky všeho druhu – tu se zastaví jedna na měření teploty, jiná nabídne prášky na bolest, třetí zkontroluje poporodní zranění, čtvrtá zčekne zásoby zdravotnických potřeb… Do toho poslušně capkáte na snídani, oběd a večeři, protože milujete jíst jinde než doma.

No, co se jídla týče, mnohdy bylo spíš za trest. Obligátní housku a jablko střídaly hnědé/červené omáčky, kuřecí a suché brambory. Školní jídelna hadr. Na jednom tácu se dokonce sešel rádoby vývar, suchá houska, UHO, jogurt a okurkový salát. Z toho by se jeden pos… randil.

Kombinace to ale nebyla čistě náhodná, zdá se – rodička do tří dnů stejně musí. Každopádně jestli tohle má být životadárná strava pro vysosanou ženskou po porodu, tak Babica je bůh.

A víte co?

Stejně jsem se nemohla dočkat, až hodiny odbijí sedmou, dvanáctou a pátou. Pauzy na jídlo dopřávají rodičkám chvilku pro sebe (spolu se sprchou). A ještě jednu věc: únik od bolesti.

Ano, počátek šestinedělí s sebou nese jedno tajemství, který mi zatajili – bolest.

 

První den si zvykáte na to, že si prostě nemůžete rozpustile kecnout na zadek.

Druhý den se vám začnou nalejvat prsa. Překvapilo mě, že tohle může bolet! Prsa se napnou tak, že máte pocit, že mlíko exploduje a světelnou rychlostí zalije Mars. Pokud vás někdy zajímalo, jak by vám slušely silikony, jukněte do zrcadla – prsa se bezprostředně po porodu zvětší aspoň o velikost.

Kromě toho nemůžete s bolavými prsy spát jinak než na zádech. S nastřižením tam dole zase v této poloze úpíte.

Přitom netoužíte po ničem jiném než po tvrdém spánku.

Na něj ale moc nezbývá čas. Jste zacykleni v režimu kojení-odkrkávání-uspávání-jídlo-návštěvy-očista. Očistou nemyslím klasickou denní sprchu. Ale omývání spodních partií alespoň šestkrát denně. Z ženy po porodu odchází takzvané očistky (krev) a svědomitou hygienou se předejde zánětu.

Do sprchy jsem si ale zalezla ráda i mimo tohle. Nevím, jak to měly ostatní rodičky, ale já se během každého mikrospánku potila jako vepřík.

Je neuvěřitelně fascinující pozorovat, co děje s tělem krátce po porodu. Myslíte si, že ho znáte jako svý boty. Porodíte a všechno je jinak. Na jednu stranu se rozbolí na neočekávaných místech. Na tu druhou ale zíráte, jak se vám daří „obsloužit“ miminko přes tu ohromnou únavu.

Všechna ta bolest ale nebylo nic. Nic oproti kontrakcím. Vždycky, když jsem měla na krajíčku, vzpomněla jsem si na ty smrtící stahy. A hned se ze mě stala zenová královna!

Porod je přerod. Přerod holky v matku, na úrovni fyzický i duševní. Zaujatě sledujete nové pochody ve vašem těle (věděly jste mimochodem, že když kojíte z jednoho prsu, teče mlíko i z druhýho? Nebo že se s přikládáním urychluje stahování dělohy?) A snažíte se sžít s těmi duševními.

Na pokoji, který jsem sdílela s dalšími dvěma ženami, bylo krásně vidět, jak mateřství prožívá každá z nás jinak. Ustaranost a nejistota se tu mísila s odhodláním a empatií. Přístup „ty už zase fňukáš!“ s opravdovou touhou zjistit, co miminku chybí.

Přitom novorozeňátko je hotová bytost. Ne vřískající stroj, který můžete pouhým slovem vypnout.

Obavy z toho, zdali se o něj dokážete zkraje života postarat, ale na místě nejsou. Dveře pokoje se protáčí v pantech s fluktuací všemožných specialistek.

Tu přijde jedna, která naučí přebalovat. Tu druhá, co předvede koupání. Jiná ochotně ukáže správnou techniku kojení, další trpělivě zodpoví všechny dotazy k prvním měsícům péče o miminko. Všechny doktorky, asistentky, specialistky, co se v mém pokoji vystřídaly, byly neskutečně milé. A připravené naslouchat tomu, co mají vyjukané novopečené matky zrovna na srdci.

Spoustu informací ale vysondujete i od svých dočasných „spolubydlících“. Některým už doma pidi človíček vrní. Vědí tak, co přibližně čekat.

Nakonec nejlepším rádcem je ale instinkt. Nevěřím, že novorozenec je neschopný tvoreček, co potřebuje obskakovat. Nebude-li se mu něco líbit, ozve se. Bude-li cokoli potřebovat, mámu si zavolá.

© Andrea Vránová

Intenzivní. Takový byly tři dny v porodnici.

Náročný?

Určitě, ale záleží. Na způsobu, jakým se žena vypořádává s nelehkými životními situacemi. I na miminku. Některá pobyt propláčou nebo se jím projedí. Z toho může pěkně hrábnout…

Chlapeček jedné z mých kolegyněk z pokoje jedl každou hodinu (i v noci). Ta, jak ještě neměla osvojenou techniku kojení, skončila s prokousanými bradavkami. Únavu střídala bolest a v tomhle maratonu jen stěží hledala radost z toho zázraku, co nosila devět měsíců pod srdcem.

Igísek to v podstatě celý prospal, co mně ale pomohlo cítit se dobře, byl rituál hygieny. Neflákat čištění zubů a pleti. Ani úpravu vlasů. I když celé tři dny nesundáte erární obří košili a chlupatý papuče. Nejlepší rada? Umyjte si vlasy! Udělá to z vás člověka. A popadnete druhý dech.

Absolutní štěstí a nic než štěstí. To prožívá každá novopečená maminka, no ne?

Ale ano.

Některá jen musí trochu hledat. Pod nánosy únavy, nejistoty i bolesti.

Anebo překročit práh oddělení šestinedělí.

Vykolébat se na chodbu určenou pro návštěvy. A podívat se do té postýlky na kolečkách ještě jednou. S manželem, partnerem po boku.

Jakmile vystoupíte z té bubliny, z toho kolotoče lékařských prohlídek, péče o miminko i sama sebe, uvidíte všechno s odstupem.

Dostatečně velkým na to, aby vám bylo jasný, že se vám přihodil zázrak, co je nad všechna „ale“.

2 comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *