28 HODIN. MŮJ POROD

28 hodin.

Můj porod.

Ještě než se seznámíte, pečlivě si to rozmyslete, milé zakulacené čtenářky.

Tenhle porod sice nebyl čirým martyriem, ale ani procházkou růžovým sadem. Následující řádky tak nejsou ideální psychickou přípravou.

Protože jsem ale před porodem zvědavě pročítala zkušenosti novopečených maminek a tenhle blog je zároveň takovou mojí kronikou, rozhodla jsem se přispět svou troškou do mlýna.

Těch dlouhých 28 hodin ale v podstatě nic neznamená.

Co žena, to limitovaná edice. S vlastní dispoziční, zdravotní i psychologickou výbavou. A tedy různou délkou porodu.

Dvě věci ale všechny ženy spojují: 1) Můžou si porod vysnít, 2) nemůžou si ho naplánovat.

Důkazem budiž další tři ženy, které se mnou strávily několik hodin na přípravném pokoji, (lidově „hekárně“), a dvě z poporodního pokoje.

Na hekárně se potkali medvědi. Eh, ne rodičky s buší v podpaží. Ale miminka, kterým se za žádnou cenu do tý lednový klendry nechtělo.

© Andrea Vránová

Jednu ženu „mučili“ už druhý den opakovaným vyvoláváním porodu, který ale pokaždé utichl. Je to frajerka. Nedovedu si představit procházet opakovaně kontrakcemi. Ale o tom později.

S druhou holkou, zhruba v mém věku (25), jsme nestihly prohodit ani pár slov. Jen co se „ubytovala“, začaly kolem ní tancovat porodní asistentky – před závěrečnou jízdou ji odvezli na urologii.

Třetí dorazila ještě o šest hodin dřív. A rodila o tři později. Při kontrakcích komunikovala s personálem vždy s úsměvem na líčku. Už tady někdo psal o hrdince?

Zůstávala nad věcí, přestože měla stejnej problém jako já.

Neotvírala se.

Ani po několikátém „pošťouchnutí“.

To se vám rozjedou ony skandální kontrakce. Nevím, zda to prožívají všechny ženy stejně. Vzhledem k cyklickému scénáři na „hekárně“ se to ale lišit moc nebude.

A tady se dostáváme k té příšerné, leč výstižné přezdívce.

Hekárna.

Nejprve se s cukajícími koutky podivujete nad tím, jak může rodička tak nahlas hekat. Pak vás ale ta bolest skřípne do svých pomyslných kleští…

Zkoušíte všemožné polohy i meditační finty, abyste tu bolest nevnímali. Marně.

Paralyzuje vás.

Tahle nepopsatelná bolest uzurpuje veškerou pozornost. A nutí vás ji prožívat každou tělní buňkou.

Ani mně se tohle nevyhnulo. Přes všechny ty malované předchozí měsíce.

Prožila jsem krásné těhotenství. Od počátku do konce. Nezvracela jsem, neměla jsem skoro žádné emoční výlevy, Iggy Bart ukázkově prospíval a na ultrazvucích nám ukazoval zadek (ne, volba druhého jména není čistě náhodná).

Všechno je v cajku, porod bude brnkačka! A pak přišly kontrakce… © Andrea Vránová

Těhotenskou idylku lehce zakalila snad jen poslední prohlídka u gynekoložky, kdy mi zjistili streptokoka. V podstatě jde o poměrně běžnou „komplikaci“ v těhotenství, která výrazně nezasahuje do porodu ani zdraví miminka. Jen vám pár hodin před porodem podávají kapačkou antibiotika v několika dávkách. Ty prosáknou až do miminka, takže mu při průchodu porodními cestami nehrozí nákaza.

Představa človíčka, co se ještě ani nestih narodit a už je napumpovanej chemií, se mi popravdě moc nelíbila.

Iggy si ale po celou dobu těhotenství hověl v bříšku s rukama za hlavou. Dobře, s rukama za hlavou ne. Svou spokojenost ale kromě parádních výsledků gynekologických prohlídek stvrdil jedničkou, kterou nám ukázal na jednom z ultrazvuků.

Dařilo se mu výtečně. Proč by se tedy mělo něco změnit ve finále?

Byla jsem přesvědčená, že porod bude brnkačka. „Prostě ho vyprdnu,“ odpovídala jsem suverénně na dotazy, jestli se bojím porodu. Moje mamka to vzala zhurta, tak proč ne já!

Na jazyku však zbyla hořkosladká pachuť.

Všechno se vyvíjelo hladce – plodová voda mi praskla přesně ve chvíli, kdy se Adam objevil ve dveřích po návratu z nákupu. „Podívej, koupil jsem výborné učňovské párky!“ volá na mě vzrušeně a hned tiskne mi je do ruky. „Mně asi praskla voda!“ zní moje odpověď.

Až taková sranda ale tahle chvíle nebyla. Neubránila jsem se nervozitě. Tolikrát jsem si tenhle okamžik představovala a snažila se vytvořit v hlavě program, který mi po odchodu plodové vody nebo při kontrakcích bude našeptávat: „Musíš zachovat chladnou hlavu.“

Oblékla jsem se do svých nejlepších šatů, nalíčila se, aby se mě Iggy nelekl, a už jsme si to houkali sanitou do Apolináře. Drželi jsme se s Adamem za ruku, já se vnitřně připravovala na porod a cítila jsem euforii z toho, že ten okamžik je tady. Mísilo se ve mně těšení, nejistota a zvědavost, co přijde. A jaký to asi bude.

Bylo to strašný.

Ve dveřích porodního sálu se objevila porodní asistentka ve středním věku. Zpražila nás pohledem a jako by měla na jazyku „co tu chcete?“.

Tahle one-woman show ale měla teprve začít.

Posadila mě na monitor a po zběžné prohlídce mi oznámila, že mě pravděpodobně pošlou domů – prý to není plodová voda, ale jakási hlenová zátka. „Kvůli tomuhle si volat sanitku… To se přece nedělá,“ frkla. „A vy jste si nevzala vložku? Fakt nechápu, na co ty ženský myslej, že si po odchodu plodový vody nevezmou ani vložku,“ zakoulela očima.

Děs, no. Taky nechápu, jak může prvorodička zapomenout na vložku po odchodu plodovky. Že z ní poteče proudem až do samotného vypuzování potomka, přece měla předpokládat!

No, byla jsem namotivovaná až běda.

© Andrea Vránová

Doktorka ale pak potvrdila, že šlo skutečně o plodovou vodu. Vyfasovala jsem erární košili se čtyřlístky a postel na přípravném pokoji.

To, co následovalo do 20:25 následujícího dne, kdy se Iggy vyklubal na svět, připomíná opilecké delirium.

S mým tělem se od prasknutí vody v podstatě nic nedělo. Pokusila jsem se usnout, načerpat síly. Práskání dveřmi, neustálé proudění asistentek a jejich hurónský smích to ale moc neumožňoval. Stejně jako hekající skoromatky. A magický křik zrovinka vyklubaných novorozeňat.

Víčka ale nadzvedával i proud myšlenek. Promítala jsem si Iggyho cestu od početí až dosud. Bylo mi jasný, že to bude silné a šikovné miminko – ostatně přečkalo trojnásobný přelet tlakových pásem, když jsme se vraceli z balijského nomádění. A to v samotném zárodku, nejrizikovějším období.

Přemýšlela jsem i o tom, co asi dělá Adam. Usínali jsme odděleně snad po roce a půl. Jak mně se stýskalo!

A v duchu se připravovala na to, co se bude dít, pokud se porod do rána nerozběhne a vyvolaj mi ho.

Do rozbřesku se nic nezměnilo. Protože mi ale bylo dobře, rozhodla se doktorka Iggyho pošťouchnout nenásilnou cestou.

Dopoledne jsem dostala čípky na uvolnění porodních cest. Nic se nestalo.

Spíš než vyvolávání porodu mě ale teď děsilo, jak ho při té neuvěřitelné únavě zvládnu – dvě probděné noci nebyly ve scénáři.

Odpoledne jsem vyfasovala další čípky a bonusovou injekci… a bohužel pochopila, co to jsou ty „kontrakce“.

© Andrea Vránová

Tu bolest snad nedokážu ani popsat. Vlastně připomíná kletbu Cruciatus.

Trup se svíjí, žádná poloha není úlevná. Ona palčivá bolest v podbřišku trvá zhruba půlminutu a po stejném čase se vrací. Citoslovce utrpení z vás nekontrolovatelně tryskají. Je vám fuk, že zníte jako milenka v nejlepší chvíli…

… protože vypadáte jako magor, co chytá UFO.

Ano, jeden z nejkomičtějších momentů přišel v tu nejbolestivější chvíli. Přivezli mi jednu z posledních infuzí. Ta bývá zavěšená na takovém věšáčku, výš, než je pacientovo zápěstí. Jinak nekape.

S ženou mojí výšky ale zřejmě nepočítali. A tak jsem tam tak pochodovala po pokoji, drže kapačku vysoko nad hlavou, hekaje na všechny strany.

Nevím, jak dlouho to trvalo.

Pamatuju si už jen asistentku, co přišla do pokoje s tím, že jdu na „přezkum“, a doktorku, co mi nabídla Epidural.

Obě snad měly kolem hlavy svatozář.

Epidural bylo vysvobození. Uvolnil porodní cesty a ulevil od bolesti. Jasně, že jsem do porodního plánu uvedla, že si přeju co nejpřirozenější porod bez zbytečných vnějších zásahů. Nakonec by se nic nestalo, kdyby personál ten porodní plán „omylem“ ztratil.

Všechno, co přišlo potom, nebylo nic. Stahy se stupňovaly, ale v podstatě to nebolelo.

Samotné finále byl zážitek sám o sobě.

Je fascinující cítit a sledovat, jak se miminko dere na svět. Najednou máte potřebu tlačit, vytlačit ze sebe všechno. Šplouchají ve vás tsunami adrenalinu – dychtivě se už toužíte na to malé devítiměsíční tajemství podívat.

A pak vám toho malinkatýho Gluma dají na tělo a napochodují zcela jiné emoce. Emoce dojetí. Jako byste se po letech odloučení shledali s někým, kdo vám hrozně, hrozně moc chyběl…

© Andrea Vránová

Několik postřehů a rad na závěr.

1. Nebojte se informovat o možnostech úlevy od bolesti. V jakékoliv fázi porodu. Personál s vámi ochotně probere přímé i vedlejší účinky. Alespoň u Apolináře.

2. Nenechte se rozhodit nepříjemnou porodní asistentkou. Dvěma. Třemi. Na porodním sále mě přijímalo trio fúrií a asi si dokážete představit, jak mě připravily na jeden z nejnáročnějších okamžiků života.

Pokud si na přípravném pokoji poležíte pár hodin jako já, vystřídají se u vás snad všechny zaměstnané ženy. A většina z těch od Apolináře jedná s maximální empatií.

Doteď cítím neuvěřitelný vděk. V nejbolestivějších fázích porodu netoužíte po ničem jiném než náruči vašeho partnera. Po blízkosti, pohlazení, hezkých slovech.

Mužskej ale u vás nemůže být nepřetržitě osmadvacet hodin. Tuhle roli tak zastávají právě porodní asistentky.

Děkovala jsem několikrát a poděkuju klidně stokrát – a to zhruba pětatřicetileté plavovlasé asistentce s ofinou (příjmením Veselá, tuším). Byla se mnou v těch nejnepříjemnějších chvílích, kdy bych sobě dala pecku. Ona mi dala všechen čas světa. A něco, co mělo v tu chvíli nevyčíslitelnou hodnotu – pohlazení, objetí a pochvalu.

3. Neděste se, pokud miminko nezačne po vyklouznutí křičet a má oproti zdravému fialovo-červenému zabarvení trupu nezdravě bílou hlavu. Když mi dali Igíska na hruď, něco mi říkalo, že bych se asi měla radovat, zároveň mi tu ale něco neštimovalo. „Nehýbe se!“ panikařím. „Tak mu dejte čas,“ řekla klidným hlasem doktorka. Jemně ho pleskla po zádech a… zalapal po dechu.

© Andrea Vránová

4. Vzkaz od manžela: mějte u porodu partnera. Každý se k tomu staví jinak. A mnoho žen negativně kvůli teorii, že na ně bude partner už do konce života nazírat jako na matku a ne (sexuální) partnerku.

I mimo tuhle teorii bych chtěla mít manžela u porodu znovu a zas. Snad ani ne kvůli podpoře – stejně při tom cirkusu v těle moc nevnímáte okolí.

Přivítat miminko na světě ruku v ruce má ale víc než symbolickou hodnotu.

Kromě toho může setrvat v tatínkově náručí, když mamince tam dole čarují s jehlou a nití patchwork.

5. Nestyďte se, když z vás vyjdou i další poklady. Holky nekakaj, nepotěj se a s těmi natočenými řasami se narodily! No jasně.

Nehrajme si na někoho, kdo nejsme. Jsme lidi. I my ženy.

Jedna neudržela stolici po klystýru. Druhá nestihla vyměnit vložku a zanechala na podlaze červené stopy. Mě zase cévkovali.

Tyhle věci se stávaj běžně. Ale hlavně – nikdo to neřeší. Takže no stress.

6. Čerpejte síly, co to jde. Jakmile zakotvíte v porodnici, šance na kvalitní chrupaneček jsou takřka nulové. I když si v ní poležíte přes noc jako já. Na chodbě to neustále fluktuje a dveře do přípravného pokoje se otáčí v pantech každou chvíli. Miminka se natáčí na monitory a každá ze čtyř rodiček vyžaduje odlišnou péči.

7. Nesrovnávejte se. Na začátku textu jsem sice uvedla příklady komplikovaných porodů. Aby to bylo fér, musím výčet doplnit i o ty, které prožily ženy, co se mnou strávily čtyři dny na oddělení šestinedělí. Jedna z nich porodila asi do dvou hodin od prvních kontrakcí/prasknutí plodové vody. A druhá do hodiny od příjezdu. Mimochodem – byla to prvorodička!

8. Důvěřujte svému miminku. Zní to divně – vždyť je to křehký, nesamostatný, absolutně závislý tvor!

Nevěřím.

I čerstvý život má podle mě jistou vnitřní sílu a vůli. Pokud se během těhotenství či porodu ozvou komplikace, ponořte se do sebe a zkuste s miminkem naleznout vnitřní rovnováhu. A energii. Semkněte se a budujte přesvědčení, že to zvládnete.

Přece byste to nevzdali, když jste společně ušli takový kus cesty!

4 comments

  1. <3

    Zrovna jsem tu dopsal vyjádření toho, jak se cítím potom, co jsem si přečetl (nejen) tenhle příspěvek od Tebe, ale nedařilo se mi to vyjádřit pořádně slovy a při jeho nahrávání sem mi to spadlo a nenahrálo se. Well, there's surely a reason for that. Jen tedy obrázek, který to vyjadřuje lépe než jakákoliv slova, která jsem schopný zrovna sesmolit: https://www.flickr.com/photos/maggiepereira/4249404242

    1. Zdravím! Děkuju za reakci. Možná je to tím, že jsem právě snědla dort a „těžko v žaludku, těžko v mysli“, ale… nejsem si úplně jistá, jestli jsem komentář pochopila. 😕 Jelikož jsem člověk s vyvinutým smyslem pro sarkasmus, ironii a černej humor, fotka tý stařenky se sluníčkovým výrazem mi trochu zavání právě ironií (jakože „další emoční výlev o porodu na český blogerský scéně“ :D). Možná to tak myšleno bylo, možná tak, že se ztotožňujete… Ať tak, či onak, budu moc ráda za objasnění. Třebaže to bylo myšlený ironicky. Aspoň se moje zatím jemně pozitivní karma diskusí na mém blogu trochu vyváží. ;D

  2. Jééé, to si člověk brouzdá po netu a narazí na Andreju z „hekárny“. Článek super. Já jsem měla akorát opačný pocit z porodních asistentek – na mě byly všechny ( a to se mi jich tam za těch hodin vystřidalo hodně) strašně hodný, žádná furie ;).
    My ženský jsme stejnak superhrdinky :). Zdraví Jitka ( jedna z těch třech z předpokoje) !!!

    1. Jéé, ahooj! A ty jsi ležela kde? Omlouvám se, že si nepamatuju jméno, nikdy jsem na to nebyla, stydím se! Ale tuším. 🙂 To je super, že jsi napsala – nečekala bych, že budu takhle dohledatelná. A budu hrozně ráda, když mi sem na blog třeba tu a tam napíšeš, jak jsi to viděla ty. 😉 Ono totiž psát o tom, jaká je Apolinář porodnice očima jediný rodičky, je trochu neobjektivní. A když tu bude víc zkušeností, třeba si z toho nastávající maminky něco vezmou a bude to pro ně relevantní, až se budou rozhodovat, kde rodit. Jak se vám daří? .)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *