BYL TO BOŽÍ ROK

LEDEN

© Andrea Vránová

Odjezd do Thajska. Pamatuju si to naprosto přesně. 17. ledna, den před odjezdem, jsme vystěhovávali poslední věci z Nightpunku. To byla přezdívka našeho prvního bydlení, která vznikla z Adámkovy nekonečný fantazie. Nebo spíš hravosti – na vchodových dveřích stálo „Nightfunk“. Punk z toho vzešel velmi rychle a přirozeně.

Byt 2+1 se nacházel ve sklepě, měl jedno jediný okno s „výhledem“ na dvoreček. Ano, to jsme museli zvednout hlavu, abychom se podívali „z okna“. Uviděli jsme nejprve zeď, při mírném zvednutí hlavy drátěný plot a při další vzhlédnutí malý obdélníček oblohy. To byl náš veškerý zprostředkovaný kontakt s přírodou.

Nedejbože, když jsme hlavu pootočili mírně doprava – střetly jsme se pohledem s popelnicema.

Na dvorek kromě toho často chodívali pokuřovat zaměstnanci sousedící hospody. A na stropě byly nainstalovány zářivky. Když jsme se tedy „zapomněli“ při svlékání a oblékání, poskytli jsme jim nevědomky kulturní (porno) vložku.

To byl Nightpunk. Tmavý, vlhký byt, kde skoro 730 dní (po celou dobu našeho tamního pobytu) běžel odvlhčovač, co hučel jako stará lednička.

To byl Nightpunk, v němž jsme se připravovali na naši svatbu, propadli se z postele na zem, vyháněli chlupatý pavouky a mravence, zakusili naši první opravdovou hádku, otestovali pevnost svatebního slibu, když do bytu vlítla dešťová voda, počmárali zdi fixem a úspěšně se vyhnuli zodpovědnosti za následky, protože na to pan domácí přišel, až když jsme byli 9 tisíc kilometrů daleko.

Byl to prostor, do kterého bych se už nechtěla vrátit. Bylo to ale první místo, v němž jsme si mohli být nablízku bez omezení. Byl to domov.

Když jsme ho opouštěli, venku panovaly mrazy. Loučení s tím chladným, temným, vyklizeným bytem tedy tolik nebolelo.

Mnohem divnější byl ale ten stav, když jsme před odjezdem nocovali u našich.

Všechno, co jsme měli, byl jeden batoh na osobu. Psal se 17. leden, já ležela v horečkách a následující ráno jsme se měli vypravit na naši několikaměsíční cestu do Asie. Nevěděli jsme, jak dlouho zůstaneme. Netušili jsme, jak to v Asii vypadá, jaká tam panuje mentalita ani co budeme dělat, pokud nás tam skolí tropická nemoc. Už jsem zmiňovala, že jsme nikdy předtím neletěli letadlem? Že jsme nikdy nebyli v Asii? A naše zahraniční zkušenosti čítaly čtyřdenní výlet do Berlína, co je jen pět hodin od domova?

Někteří si mysleli, že jsme zešíleli. My jsme jen chtěli podniknout dobrodružství. Vyzkoušet si tehdy vzrůstající fenomén digitálního nomádství. Odjet do tepla, k moři.

Pro mě to ale byla především zkouška. Nebo spíš zvědavost, jestli si dokážeme poradit v cizí zemi, kde nebude na drátě mamka nebo taťka.

Neměla jsem strach z toho, že si budeme lézt na nervy. Žili jsme v podstatě v jedný místnosti dva roky. Kdo potkal svou spřízněnou duši, nerozumí obavám z ponorky. Spíš těm z byť několikadenního odloučení.

Věděla jsem, že to zvládneme. Když věříš, můžeš zvládnout úplně všechno. Alespoň já to tak mám.

Až v předvečer odletu mi ale došlo, do čeho jsme se to ve skutečnosti uvrtli. Všechny představy začaly prosakovat do přítomnosti.

Inu, odletěli jsme. S euforií, co nás čeká. S obavami, co se mnou bude, když horečka neustoupí. Se smutkem na duši, že ty tváře nejbližších, co se s námi přišli rozloučit na letiště, uvidíme bůhví kdy…

… a viděli jsme je znovu 18. května.

KVĚTEN

© Andrea Vránová

Co se dělo mezi těmito měsíci, jsem se snažila zachytit tady. Dělo se toho hodně. A i to je málo na vyjádření všeho.

Mimoto:

> Jsem se naučila jezdi na motorce. Pomohl mi k tomu recepční Abu z thajského resortu Anyaman Lanta House. Se svými nekontrolovatelně rostlými zuby připomínal Jacka Sparrowa a byl to jeden z nejmilejších muslimů, které jsme v Asii potkali. Doteď mu vděčím za jeho důvěru svěřit mi do rukou něco, na co intuice ani předpoklady nestačí.

> Popasovala jsem se se svou první angínou v životě. Zní to možná směšně, ale pro mě to tehdy znamenalo velké osobní vítězství. Pochopili byste, kdybyste se potili jako na hot józe. V bungalowu „in the middle of nowhere“. V jednopokojový chajdě, kterou s železnou pravidelností navštěvovala havěť všeho druhu. Na ostrově, o němž jste věděli, že má zřejmě jedinou nemocnici a který stále patří k zaostalejším thajským krajům.

> Poznali jsme, co je to cestovatelské štěstí. Když se rozhodnete pro zahraniční dobrodružství a necháte věci plynout, všechny problémy samovolně odezní. Po příjezdu do Asie nás skolila horečka. Trvala několik dní, což, jak jistě uznáte, nevypadá jako příznivé znamení toho, že vycestovat byl dobrý nápad.

Když jsme se postavili na nohy, naše první kroky směřovaly na trhy – nemohli jsme se dočkat všech těch avizovaných dobrot a neuvěřitelně nízkých cen. Po zdlouhavém hledání foodmarketu jsme zapadli do restaurace. A nechali v ní za dvě limonády, suchou rejži a čtyři závitky v přepočtu pětikilo. Bolestivé prozření.

Zmínky o extrémně levné Asii jako stvořené pro cestovatele s nízkým rozpočtem se ale brzo potvrdily. Do cesty nám vpadl třiašedesátiletý Senegalec. Bydlel s námi na pokoji a… nemohl se na ty dva lazary dívat. Protáhl nás bangkockými ulicemi a všechno nám ukázal (včetně prvotřídního pad thai za 25 kaček).

Záchranných kruhů nám bylo v pravou chvíli hozeno během cestování hodně. Měli jsme štěstí? Možná trochu. Myslím ale, že když se člověk rozhodne z věcí „neposrat“, ale přijmout je jako něco, co mělo přijít, obzory se najednou vyčistí.

> Naučila jsem se vážit si teplé vody, vodovodního kohoutku a sprchy, co teče a nekape. Keramického záchodu, funkčního záchodu a záchodu, co je po ruce…

> Jela jsem poprvé tuk-tukem.

> Poprvé jsem ochutnala krevety, chobotnici, cvrčka, kobylku, kraba, gado gado, kachní vejce, tempeh, robustu s kondenzovaným mlékem, kokosovou vodu, papáju, pidi banánky, dračí ovoce, mango, salak, křupavou palačinku roti, mango sticky rice, sezamové koule Ka Noom Huer Lo, sladkou balijskou palačinku Murtabak, smažené thajské koblížky Pa Thong Ko… Kolik znaků může mít worďácký dokument?

> Zachraňovali jsme život Norce, když se na Bali přiotrávila alkoholem. Nikdy bych nevěřila, že může alkohol knokautovat někoho natolik, že bude ležet na kachličkách a třást se, jako kdyby měl epileptickej záchvat.

> Po osmi letech jsem znovu uviděla moře. A znovu se rozbulela štěstím.

> Poprvé jsem se setkala s hadem. Taky jsem ho překročila. Naštěstí nevědomky.

> Viděla jsem poprvé mnicha.

> Viděla jsem, kde končí plastové odpadky.

> Narodil se náš první syn Squeeky.

> Přestala jsem se tolik malovat a lakovat si nehty.

> Potkala jsem Adama a Aleks, dva lidi, co se svou nebývalou otevřeností a upřímností otiskli do mých vzpomínek a zůstanou tam navždy.

> Prověřila jsem sílu myšlenek, když jsme pár dní po početí třikrát vzlítali a třikrát přistávali na cestě domů. Poodhalím background – měli jsme koupenou letenku z Bali do Vietnamu, což znamenalo jen jeden přestup a pár hodin letu. S informací, že překonávání výškových (tlakových) pásem je zvlášť na počátku těhotenství více než nevhodné, jsme se měli rozhodnout, zda podnikneme kratší cestu do Vietnamu a přiletíme, až budu v druhém, bezpečnějším trimestru, nebo jestli zamíříme rovnou domů.

Neváhali jsme dlouho. Netušila jsem, co těhotenství obnáší (včetně lékařských prohlídek). A pobyt v prostředí s nižším hygienickým standardem by mi na klidu moc nepřidal.

Při všech těch vzletech, turbulencích a přistáních jsem se tak v duchu za ten maličkej zázrak modlila. Propojila jsem se s ním a slibovala mu, že to zvládneme. Povedlo se.

Pokud vám to přijde moc duchařský, radši jděte o dům dál. Souvisí to s mým přesvědčením, že když něčemu opravdu věříte, když si to moc přejete a necháte to v sobě ožít, proměníte to v realitu. Pokračování v duchovních knihách jako tyhle.

> Pochopila jsem, jak moc je celosvětově pokřivené vnímání krásy. Více zde.

> Pocítila jsem vděčnost za bezpečnost, vyspělost a přírodní bohatství země, ze které pocházím.

> Zjistila, kde je můj opravdový domov. Totiž tam, kde jsem se narodila. Tam, kde lidé mluví mou řečí. Kde je má rodina.

Všude… po boku s Adamem.

Cítím nesmírnej vděk za to, že se naše cesty spojily.

Za to, že zrovna jeho osobnost bude rezonovat v onom zázraku, co se nám přihodil.

ČERVEN

© Andrea Vránová

Přechodový měsíc. Bydleli jsme u rodičů a snažili se vzpamatovat z toho, že jsme v Praze. Spali jsme na gauči, kterej jsme byli lenivý sešroubovat, protože jsme nevěděli, jak dlouho zůstaneme.

Jsem hrozně vděčná rodičům, že nám poskytli azyl, než jsme si něco našli. Jejich připravenosti nám KDYKOLIV pomoct.

V červnu jsme se byli také podívat, zdali těhotenský test nelhal. Ba ne. Ta fazolka uvnitř se opravdu hýbe a podle předpokladů z ní maj vyrůst ručičky, nožičky a s trochou štěstí i mozek!

Taky jsem uvařila svoje první knedlíky.

A ještě jednu věc musím zmínit. Na několikaměsíční cestě s příručním kufrem/batohem zjistíte, jak málo k životu potřebujete. A jakým množstvím zbytečností se obklopujete.

Stop. Tak to není.

Poznáte to, až když vás na letišti donutí kvůli hmotnostním limitům donutí vyházet ještě polovinu obsahu toho nebohého příručáku.

Do českýho léta jsem přijížděla s jedním kusem šortek, šatů a kalhot. Všechno ostatní oblečení (a veškerá kosmetika) zůstala v koši na denpasarském letišti.

Tahle zkušenost mě naučila chladnokrevnému, zato velmi ozdravnému selektivnímu procesu. Co nepotřebuju, pouštím dál. Okamžitě.

Doporučuje zavést. Čím míň člověk vlastní, tím se snižuje jeho zodpovědnost. A cítí se tak nějak lehčí.

ČERVENEC

© Andrea Vránová

 

Stěhujeme se do nejkrásnějšího bytu ve městě.

Bylo to poměrně emocionální období. Bublaly ve mně hormony (první trimestr). A s Adamem jsme citelně zaznamenali touhu se zabarikádovat před světem a být zase sami spolu.

Hledání domova se zdálo jako celá věčnost. Požadavky přitom byly skromné: byt musí být ve slušném stavu, nacházet se nejníž v prvním patře a překypovat světlem.

Za rozumnou cenu, opomněla jsem dodat.

Poslední kritérium trošičku zamíchalo kartami. Ale za dva týdny se poštěstilo.

Byt ve Strašnicích splňoval všechny naše požadavky, hned ten den jsme podepsali smlouvu. Počkat. Nepodepsali. Díky bohu. Nebo spíš intuici.

Ačkoliv matematicky všechno sedělo, tam uvnitř panoval neklid. Rozepsanou smlouvu jsem nakonec vrátila do rukou majitelky. A pak se složila. Nedokázala jsem Adamovi rozumově odůvodnit, proč jsme zrovna odmítli „luxusní byt“ s příznivým nájmem na dobré adrese.

Intuice ale nelhala. Další den jsme měli naplánovanou poslední prohlídku bytu, co vypadal podle fotek docela uboze. Ale neměli jsme co ztratit.

Z nekvalitních fotek na stránkách realitky se vyklubal nádhernej, maličkej byt… Překročili jsme práh. A já věděla, že tohle je náš domov.

Aby byl výčet událostí v tomto měsíci kompletní, nesmím zapomenou na novou dovednost, kterou jsem si osvojila. Tož zakópila jsem pletací jehlice a naučila se štrykovat!

SRPEN

Mám trochu okno, co se tehdy dělo. Asi jsme se zabydlovali. (Chabej popis měsíce, ale přinejmenším pravdivej!)

Fotky mi ale prozradily, že právě tehdy jsme usmažila svoje první vdolečky a koblížky. Zásadní mezník!

ZÁŘÍ

© Adam Vrána

Dozvěděli jsme se, zdali naše rodina posílí o jednoho chlapa nebo ženskou. Prozrazení pohlaví se ale nakonec ukázalo jako druhořadé. Mimísek nám ukázal palcem, že je jednička a má se dobře. A výsledky to potvrdily.

V září jsme taky absolvovali Radčinu a Martinovu svatbu a opětovně se shledali s Adamem Marčanem na sérii přednášek TedxYouth. Měsíc plný příjemných setkání.

ŘÍJEN

© Andrea Vránová

Poklidné období co do událostí. Každoročně ale na mě jde v tuhle dobu něco, co se v lifestylových magazínech zřejmě označuje jako „podzimní depka“.

Můj případ však mnohem líp vystihuje pojem „apatie“. Nic necítím. Ani euforii, ani nadšení, bolest. Nevzrušujou mě vzpomínky na minulost ani představy o budoucnosti. Nebaví mě jakákoliv práce, nic mi nedává smysl. Letos bylo tohle „bezčasí“ poměrně krátký – asi týden.

Zvláštní mezidobí ale vyvažovalo kulatící se břicho a rošťárny, co se rozjížděly uvnitř. Přesně si nepamatuju, kdy jsem poprvé ucítila pohyby. Pamatuju si je ale úplně jasně – připomínají pohyby ve střevech, které ale doprovází euforie. (Doufám, mimísku, že z toho popisu nebudeš později zklamanej).

Od tohoto okamžiku prožívám nejkrásnější období těhotenství. Zřejmě nejsem sama. I když vám břicho utíká ven už dřív, je to, jako by bylo duté. Až s prvním zašimráním si člověk lépe uvědomí, že v sobě nosí život. A to teprve začne být vzrůšo.

LISTOPAD

Založila jsem blog. Už několikátý, ale v něčem přece jiný než ostatní – má ambici inspirovat alespoň jednoho člověka, aby víc přemýšlel o dopadech své existence na životní prostředí.

K jeho vytvoření mě inspirovala Lauren Singer blogující pod hlavičkou Trash is for Tossers. Její věta „záleželo mi na přírodě, ale ve skutečnosti jsem se tak nechovala“, mnou pohnula natolik, že jsem se rozhodla změnit svoje spotřebitelské návyky a pečlivěji zvažovat své každodenní kroky. Jedna jediná věta přivábila do zero waste tábora další cennou duši. Věřím, že ona sama by tomu před spuštěním blogu nevěřila. Že by jedna blbá věta změnila někomu život. Přesto svým blogem mobilizuje síly, co jsou tak nezbytný k uzdravování planety.

Uvědomila jsem si, jak vysoko příroda v mém hodnotovém žebříčku stojí. Pokud si ji nenávratně zamoříme (ať už plasty nebo něčím jiným), zastaví se všechno ostatní. Nebudeme se moct realizovat ve sportu, blogování, vlastním podnikání a vůbec v plnění našich snů.

Nebudeme mít totiž kde.

I proto jsem se rozhodla věnovat týhle oblasti víc do hloubky. A svoje poznatky sdílet.

Občas mě ale chytne slovní průjem a to pak nejde zastavit. Ani když nemám žádné eko téma v rukávu. Proto se na blogu objeví i další témata.

Tenhle blog bude mým online pokojíčkem. Místem, v němž nesvazují deadliny ani tlaky sociálních sítí.

Věřím, že kdo se zajímá, blog si najde. I bez podbízivých statusů, nesouvisejících selfíček a absurdních počinů na InstaStories. Tak schválně, jak se to vyklube.

PROSINEC

Měsíc, v němž se uzavřely kruhy. Pracovní, povinnostní a skoro i evoluční.

Vzpomínám na předporodní kurz, z jehož krásný atmosféry čerpám doteď. Ne, ještě se ze mě nestala matka, co si musí pravidelně šlehnout svou dávku Mimibazaru.

Jednu věc ale beze studu přiznávám. Strávit šest hodin v přítomnosti dalších nastávajících maminek bylo hezký. Nemám ve svém blízkém okolí žádnou. Nemám se tak s kým podělit o svoje očekávání a euforii. Někoho, s kým to můžu prožívat a kdo mi naprosto rozumí.

Těhotenství je dlouhý a zvyknete si na něj. Vypouklý břicho pro vás začne být po nějaký době přirozený. A to relativně placatý tuze vzdálený. Předporodní kurz připomněl, že mateřství se skutečně děje.

S Adámkem jste strávili tři Štědrý večery s rodinou a ten „opravdový“ prožili na vsi. I Silvestr měl svou premiéru – tradiční výšlap na radlický vrch, white russian v oblíbeným smíchovským baru a techtle mechtle u letenských kamarádů jsme vyměnili za pojídání domácí pizzy, jednohubek a koukání na Hercula Poirota. Byl to boží Silvestr.

Byl to boží rok.

5 comments

  1. Ahoj Andrea,

    raz som ti napísala, lebo sa mi páčil tvoj článok o Grejpe 🙂 teraz píšem znova. Si veľmi inšpiratívny človek a pre mňa top bloger. A vieš prečo? Na nič sa nehráš, žiješ si svoj život a snažíš sa ho žiť najlepšie ako sa dá. Aj vďaka tebe sa snažím krôčik po krôčiku dbať o seba a prírodu, viac hovoriť o zero waste, o potravín bez krutosti. Poteší ma, keď aj ty priznáš, že občas sa to nepodarí a netreba byť na seba až taký prísny. Vďaka za tvoje články a držím palec s malinkým, nech Vám všetko dobre dopadne. Pa

    1. Uf, uf, uf… kde začít… Přivedlas mě do rozpaků, kdybys to chtěla vědět!
      Moc děkuju za podporu. Ani nevíš, co s člověkem dokáže udělat – slova jako tahle vždycky rozhoří pohasínající jiskřičku v oheň, tedy v zapálení ve věcech pokračovat.
      Jsem v rozpacích, protože jsem toho sem ještě moc nenapsala, a co se týče zero waste, veganství a podobně, jsem teprve na startovní čáře. Jako moji čtenáři. Jen mě to všechno baví a stejně tak mě baví psát, takže se tímhle blogem zkrátka jen realizuju.
      O to větší euforii pak dokáže vyvolat komentář jako ten tvůj… <3
      Stejně tak si ale budu moc vážit kritiky, která můj blog pomůže udělat lepším, tak se neboj mi sem občas něco napsat. ,)
      Ať se ti daří. A doufám, že se někdy potkáme osobně!

      1. Som rada, že som Ťa povzbudila 🙂 Viem, že začínaš, ale pre mňa bolo blogovanie aj keď si písala o Vašej ceste na FB, takže som rada, že si sa rozhodla pre ďalší krok 🙂 Keď bude treba, určite napíšem aj otázky alebo možno aj nejakú konštruktívnu kritiku. Zatiaľ netreba. Drž sa, Andrea! Inšpiratívnych ľudí je oveľa menej, ako by sa mohlo zdať.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *