MOJE PŘEDSEVZETÍ PRO ROK 2018

Předsevzetí jsou hodně osobní téma. Co člověk, to zcela unikátní život. A tak do něj každý promítáme odlišná přání.

Proč tedy posílat do světa tenhle článek?

U jednotlivých předsevzetí jsem se snažila vysvětlit důvody, které mě k nim vedly. A tajně doufám, že mezi řádky někteří z vás objeví můj hlubší postoj k nejrůznějším oblastem života… a třeba vás inspiruje. ,)

 

MOJE PŘEDSEVZETÍ PRO ROK 2018

#1 BÝT NA SEBE MÍŇ PŘÍSNÁ

© Andrea Vránová

Zažívá to nejspíš většina z nás.

S rozlepením očí se v mysli rozvine to-do list pro nadcházející den. Obvykle čítá nejméně pět tisíc tři sta padesát položek.

Ne, dobře. Jen pět. Osm. Deset.

Počkat, jen?!

Uvedu svůj příklad. Zvlášť v poslední, předvánoční a předporodní době, jsem se probouzela s totálním chaosem v hlavě. Ve stresu, který jsem si nepřipouštěla.

Nedejbože, když jsem zaspala byť jen o půl hodiny – můj časový plán, podle kterého jsem měla všechno stihnout, se už v 7:00 zhroutil jako domeček z karet.

Můj denní to-do list čítal například:

1. Napsat tři pracovní články do oběda.

2. Ještě předtím vyblejsknout snídani, fotky upravit, připojit recept a pověsit ho na blog. Nebo napsat příspěvek.

3. Mezitím se domluvit s paní na předávce sekáčových vánočních svetrů, co chci darovat pod stromeček. Taky tak milujete, když vám lidé nejsou schopni dát jednoduchou odpověď na jednoduchou otázku? Když neustále přehazují termín, místo setkání nebo vám dokola slibujou, že vám ještě napíšou?

4. Uvařit oběd. Dnes už opravdu! I když nemám absolutně páru co. A už vůbec na to „co“ nemám koupený ingredience. Dnes už ale opravdu! Je mi stydno, vaří furt jenom Adam… 

5. Umýt nádobí.

6. Nakoupit poslední dárky. Nebo spíš stihnout otevírací dobu.

7. Upéct to další cukroví.

8. Nazdobit 200 perníčků.

9. Vyžehlit všechny vypraný second hand věci pro mimi.

10. Odepsat všem na Facebooku.

11. Napsat ten článek na blog.

12. Vymyslet, co budeme večeřet. A připravit to. Teď už opravdu!

13. Trochu si číst.

14. Ulehnout nejpozději v 11, protože vím, že jinak budu ráno rozbitá.

15. Všechno zvládnout v poklidu. Za ničím se nehnat, stíhat u toho dýchat, všechno vnímat a užívat si to.

Tak co, pohoda, ne?

Pak vám ale začne padat net…

Dopolední světlo stojí za starou bačkoru. A i když tu snídani nafotíte, zabere vám postprodukce skoro celé dopoledne.

Doháníte články. A milujete zase o něco víc partnera, když se postaví k plotně, vyčaruje za 20 minut masterpiece vietnamské kuchyně a ještě si pochvaluje, jak se u toho krásně odreagoval.

Nakupování dárků odsouváte na další den. Zapomněli jste totiž na jednu drobnost – naditý devítiměsíční břich.

Na cukroví rezingujete a milujete o něco víc partnera, že nesnáší tu sladkou polevu na perníčcích.

Vyžehlíte! Odepíšete na všechny facebookový zprávy! Prokrastinační činnosti jdou vždycky tak hladce… Ale proč? Ludwigu?

Jdete spát o půlnoci. Na knížku se vybodnete – je přece rozumnější se vyspat, abyste se ráno necítili rozbití.

Vstáváte rozbití.

S to-do listem v hlavě delším o položky, které jste předchozí den nestihli…

***

Aghrgh, stop! Tenhle každodenní závod by mě přivedl do hrobu. Nechci žít život, v němž se dny smrskávají na pár minut po probuzení. Na jedinou část dne, kdy je člověk po hluboký noci ztuhlej, a tak alespoň chvíli nic nedělá a jakž takž vnímá, kde je a co se děje.

Na konci dne jsem sebou vždycky práskla do postele a „upadla do kómatu“. Těch 24 hodin proteklo mezi prsty.

Mým novoročním předsevzetím číslo jedna tedy je:

ŽÍT CO NEJVÍC V PŘÍTOMNOSTI.

Nejet na autopilota. Vnímat všemi smysly to, co právě dělám. A respektovat dobu, kterou mi každá činnost zabere.

Nepoměřovat se.

Respektovat svoje tempo.

A třeba i uznat, že vůči k němu se můj to-do list prostě nedal zvládnout.

Netrestat se, že jsem všechno nestihla.

Nesnažit se stíhat.

Ale ocenit to, jak jsem svůj den naplnila.

Tahle změna postoje nebude sranda, to vim už teď.

Je tak lehký nechat se strhnout tempem doby. A cítit se mizerně, protože jste neustále pozadu.

Zrovna včera jsem měla k týhle sebetrýzni nakročeno.

Přitom jsem se vyspala dorůžova, udělala si dobrou snídani, umyla nádobí (čti „zainvestovala do vztahu“), sestavila svůj porodní plán, dala si rande s Adamem ve Stromovce, zavzpomínali jsme na Asii a rozvinuli další z našich filozofických debat o životě, vyměnili nefunkční router, koupili si koláčky na snídani, odeslala jsem daňové přiznání a přehledy pro socku a zdrávku a přečetla padesát stránek knížky Celestinské proroctví, o které mi tady na blogu určitě ještě uklouzne pár slov.

Kromě těch byrokratických záležitostí jsem naplnila den činnostmi, při kterých cítím nefalšovanou radost. To se při napsání rekordního množství textů do práce, která mi sice nijak nevadí, ale není smyslem života, nestane.

Být na sebe míň přísná. A nestydět se ve svém životě oceňovat věci, které mají z pohledu společenské prestiže a kariérního růstu takřka nulovou hodnotu, ale dělají mě šťastnou. Tak.

 

#2 ZNOVU POCÍTIT HLAD

© Andrea Vránová

Trochu bizár, což?

Nechte mě to vysvětlit.

Jde o mojí dlouhodobou slabost. Totiž přejídání.

Neumím jíst do polosyta. Neumím zkrotit svoje chutě.

Znáte ty chvíle, kdy vám žaludek říká dost, ale tu lahodnou chuť prostě musíte znovu cítit na jazyku?

Je to paradox – uvědomuju si, že s těžkým žaludkem klesá moje efektivita. A ovlivňuje celkovou náladu dne. Zároveň tuším, že si tím zadělávám na zdravotní problémy, které se mohou promítnout za několik let.

A protože je vyhlazování ledničky a špajzu problém, co u mě přetrvává už roky, je načase se mu postavit. Ve jménu zdraví, štěstí a koneckonců bankovního konta!

 

#3 PEČOVAT LÍP O TĚLO I DUCHA

© Andrea Vránová

Něco k snídani, něco k obědu a k večeři zbytky z oběda. O rozmanitosti současnýho jídelníčku se u mě mluvit nedá.

Nechci se tímhle předsevzetím vejít do nějakých wellness trendů.

V posledním roce jsem ale byla nemocná o dost častěji než kdykoliv předtím. Na imunitu přestává být spoleh. A to mě trochu děsí.

Přidat něco živin mezi ty vdolky a smažený pochutiny tak rozhodně neuškodí.

Stejně jako tu a tam zvednout zadek a trochu se projít.

Kdo pracuje z domova, rozumí, že i hodinová procházka dvakrát týdně je úspěch, který my „homeofficaři“ poměřujeme s maratónem!

 

#4 NEZTRÁCET KONTAKT S INTUICÍ

© Andrea Vránová

Její první výraznější intervenci do mého života jsem zaznamenala před vstupem na vejšku.

Byla jsem „humanitní typ“. Stejně jako typ, co neměl jasnou představu o budoucím povolání.

Proto jsem si podávala přihlášku hned na několik humanitně zaměřených veřejných škol.

Asi tušíte, jaké pražské se nabízely. Nechyběl peďák, práva, sociální antropologie ani FHS.

Netušila jsem, co mě tam čeká.

Věděla jsem ale, že budu šťastná, když se dostanu. Kamkoliv. Člověk tam najde útočiště na pár let. A třeba se představy o jeho zaměstnání mezitím vyjasní.

Těsně před uzavírkou přihlášek ale v mé mozkovně cosi zkratovalo. „No jo, ale safra, vždyť na tý vejšce strávíš možná i tři roky! To není zrovna krátká doba na to, aby ti bylo jedno, co s tím časem provedeš,“ ozvalo se z nitra.

Podívala jsem se tedy na předměty vyučované na zmíněných školách. Došlo mi, že to bude pravděpodobně jedna velká nuda…

A pak jsem narazila na žurnu.

Neměla jsem žádné redakční zkušenosti. Ale mezi předměty bylo kupříkladu focení!

Vzhledem k nulový praxi jsem si nedělala naděje. O to větší ale byly přijímačky vzrůšo.

No, nějakým haluzem jsem prošla. Nakonec to byla po FHS jediná škola, která vyšla. A já prožila na bakaláři tři poměrně zábavný roky.

Mohla bych se takhle rozepisovat u dalších majstrštyků mé intuice. Od nočního setkání s cizincem, ze kterého se vyklubal manžel. Od zamítnutí dokonalého bytu, díky čemuž teď bydlíme v našem domově. Od absurdního rozhodnutí frnknout na několik měsíců do Asie, ze kterého se vyklubala jedna z největších škol života…

Ne, rozume. Ani v tomhle roce nebudeš hrát prim.

 

#5 DÝCHAT

© Andrea Vránová

Tohle předsevzetí souvisí s předsevzetím číslo jedna. Když se toho člověk snaží zvládnout hodně, končí s jazykem na vestě.

Věřím, že s celkovým zpomalením přijde i klidnější dech.

I přesto bych mezi své denní rituály ráda zařadila ranní a večerní „DÝCHánek“.

Probudit se a zkrotit těkavé myšlenky hlubokým dýcháním, nebo chcete-li, meditací. Protože ráno udává tón celému dni. A tím celého života.

Usínat s prázdnou hlavou namísto tepající mysli spřádající plány na další den. A cítit se tak druhý den odpočatější.

A vůbec – okysličit mozek nemůže uškodit (prý to zlepšuje jeho výkonnost). Pokud tedy nejste Vašek Klausů

 

#6 NAUČIT SE PŘIPRAVOVAT JEDNU VEGANSKOU ALTERNATIVU TÝDNĚ

© Andrea Vránová

V jaké fázi přerodu ve veganku jsem, o tom bude ještě samostatný článek.

Pravdou ale je, že cesta to bude dlouhá. A trnitá.

Protože se budu muset častěji ochomýtat v kuchyni.

Těžko nacházím chuť k vaření.

A je to o to těžší, když si v něm manžel libuje.

A je to o to těžší, když vaří fantasticky a rychle.

A mně to nezabere ani špetku času, hehe.

Problém ale je, že není vegan. A ačkoliv mě ušetřuje živočišných produktů, jak to jen jde, někdy to prostě nejde.

Když se pak vzácně nachomýtnu v kuchyni já a toužím připravit jídlo „po vegansku“, skoro pokaždé narazím. Nemám veganskou alternativu. Ani tucha, čím živočišnou ingredienci nahradit.

A tak už tento týden začínám s experimentem v podobě veganského másla. Následovat budou potraviny jako sojanéza a alternativy jogurtu, smetany a vajec – ty mi při vaření zatápí nejvíc.

Věřím, že přechod k veganskému stravování se hodně zjednoduší, když budu vědět, co kam namísto čeho.

 

#7 USKUTEČNIT JEDNU ZERO-WASTE ROŠÁDU TÝDNĚ

 

 

© Andrea Vránová

Naše domácnost pořád není zero waste.

Teda, ona zřejmě nikdy nebude – už jsem zmiňovala, že manžel krom toho, že není vegan, neoroduje ani za zero waste?

Chvíli nám trvalo, než jsme sladili naše odlišné životní styly. Museli jsme si promluvit do duší – pikanterie v samostatném článku již brzy.

Ale nebudu podrazák a otevřeně přiznávám, že přes všechno snažení se ani můj osobní život zatím neobejde bez obalů.

Protože si to hodlám nejprve vyříkat s plasty, na kobereček půjde jako první kosmetika. Co mi k tomu řekneš, kondicionére? Práskni, kde se schovává tvůj „nahý“ brach!

Tím vysílám prosbu k vám – víte-li o bezobalové alternativě kondicionéru, šup sem s ní! ,)

 

#8 BÝT CO NEJLEPŠÍ MÁMOU

© Andrea Vránová

To se trochu blbě definuje, když jste to nikdy nedělali.

Pevně ale věřím, že se budu moct v řadě případů opřít o starou dobrou intuici.

Novému členu rodiny budu věnovat tolik času, kolik jen bude vyžadovat. Nic ho nesmí sesadit z trůnu pozornosti!

Pomůžu mu postupovat životem. Tak, aby to nedrhlo, nebo jen minimálně.

Budu věřit jeho schopnostem, přirozenému instinktu a intelektuální vyspělosti.

Nechci mu ukazovat, jaký je život.

Jen ho životem provázet.

Dopřát mu svobodu, ale být po ruce, když bude žádat o pomoc nebo o radu.

Milovat ho bezpodmínečně.

Ale k tomu předsevzetí netřeba. 

0 comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *