ZPOMAL, MÁMO!

Začalo to už někdy na střední, když jsem bydlela na vesnici. Tehdy jsem deset kilometrů dojížděla busem na gympl. Moje ráno vypadalo pokaždý stejně – vstala jsem si v půl šestý, abych mohla před tři čtvrtě na sedm vyjít z baráku. A klidným krokem dojít na náměstí, kam přijede autobus přesně ve chvíli, kdy se můj dech stabilizuje.

Problém je, že se tohle ZPRAVIDLA VŽDYCKY nestalo.

Můj plán většinou ztroskotal hned při snídani, mém nejoblíbenějším jídlu dne. Doteď se na ní těším už při usínání a nikdy nechybí přídavek. Asi přes to mlaskání jsem ale vždycky přeslechla tikot hodinových ručiček. Cesta na bus pak připomínala finále sprinterské soutěže.

Zlatou medaili jsem nikdy nevyhrála.

Jak bych mohla. Byla jsem ve stresu, jestli jsem si při tom rychlolíčení nevytvořila na ksichtě pandu. A snažila se rozpomenout, zdali jsem vytáhla žehličku ze zásuvky.

Když jsem pak řidiči v astmatickém záchvatu oznamovala, kam jedu, měla jsem vlasy jako Robert Smith. Jo, ty samý vlasy, na nichž jsem si žehličkou dělala pár minut nazpět lokny hodné bohyně…

Někdy jsem se i stihla vydýchat. To když jsem šla napůl provinile, napůl potěšeně zpátky domů, protože bylo už i řidiči trapný zase na Šafářky (já se ségrou) čekat.

Dokonce to jednou zašlo tak daleko, že jsem se vrátila po padesáti metrech sprintu. Vysekala jsem se hned na asfaltovém sešupu dolů před barákem. Ne, ta jizva na břichu vážně není po slepáku…

A takhle nějak jsem fungovala dodnes. Nebo do konce léta, kdy mi těhotenský břich narostl tak, že se v mém přijímači rozblikalo sousloví „nezodpovědná matka“, kdykoliv jsem byť jen poskočila.

Pokud je v něčem těhotenství super, pak v tom, že vás donutí zpomalit.

Snažila jsem se o to několik měsíců předtím. Cítila jsem, že moje roztěkanost atakovala horní hranici – nebyla jsem schopná konstruktivně přemýšlet, natožpak usínat s čistou hlavou. Vždycky jsem chtěla přeskočit spánek, podobně jako to chtějí děti, když vědí, že jdou druhý den do ZOO nebo do kina. V mém případě to ale bylo kvůli množství povinností, který jsem měla na programu. Chtěla jsem je odfajfkovat. HNED.

Myšlenky na to, co je potřeba udělat, mě tyranizovaly i ve chvílích, kdy jsem mohla vypnout a třeba si čmárat mandaly. Můj mozek se točil jako káča. Jen s tím rozdílem, že se nikdy nedotočil…

A tak si teď užívám (a hlavně zvykám) na nový tempo. Je to diametrálně odlišnej život. A někdy, nebo spíš dost často, svádím vnitřní boj.

Třeba na přestupních stanicích v metru, kde mě nohy nesou rychle kupředu a plíce křičí „zpomal!“. Ony křičely už dávno, jen jsem si to neuvědomovala.

Schválně se někdy během přestupu přistihněte. Proč tak uháníte, když sotva popadáte dech?

To celkový zpomalení mi ale nejvíc pomohlo v tom nežít primárně uvnitř svý hlavy. Ale vnímat, co se děje kolem. Zapojovat smysly. Cítit to voňavý tlející listí, sněhovou nadílku ve vzduchu. Vidět všechny ty páry očí, který se na mě podívaj, když procházím kolem. Jasně, nejde to vždycky. Moje mysl se i dneska občas zatoulá kamsi do budoucnosti nebo minulosti, že se dění kolem mění v rozmazanou šmouhu.

Nemusíte ale čekat na těhotenský břich, abyste profoukli svoje smysly a požitkářsky si užívali momenty všedního dne jako v dětství. Zpomalit můžete kdykoliv, kdekoliv a na jak dlouho budete chtít.

Jo, budete si zpočátku připadat jako exoti. A taky tak můžete vypadat. Lidi se za váma budou otáčet a pohlížet na vás milosrdně jako na někoho, kdo se zotavuje po infarktu. Nebo úchyláka.

Nenechte se ale rozhodit. Protože dělat něco jinak než většina neznamená, že jste divní. Ale možná to, že jste lepší. Protože jste udělali ten důležitý krok, co vás popostrčil ku větší životní spokojenosti.

Zpomalení má ještě jeden blahodárný účinek. Nejen pro člověka samotnýho, ale celkovou náladu ve společnosti: BUDETE MÍT VÍC RÁDI LIDI.

Když spěcháme a naše mysl vidí jen cílové body, všichni nás zdržujou a chtějí nasrat.

Podezříváme je, že vystupujou z metra pomalu natruc.

Iritujou nás lidi s úsměvem na rtech. Pche, stejně jen přehrávají a ve skutečnosti jsou extrémně zakomplexovaní…

Pokud zvolníte, pochopíte, že to všechno se odehrává jen ve vaší hlavě. Díváte se totiž na svět přes filtr stresu. A ten je vždycky škaredej.

Když se člověk zklidní, zpomalí a naučí se těžit z přítomnýho okamžiku, jeho filtr se vybarví do příjemných instagramových barev.

Naučí se shovívavosti k lidem, kteří ho ani přes vypouklý břicho nepustí sednout. Protože si vzpomene na dobu, kdy nevěděl, proč by měl těhotný ženě svoje sedadlo přenechat.

Naučí se trpělivosti při čekání ve frontě.

A odpustí důchodcům.

Jejich „vražedný“ tempo totiž má něco do sebe…

0 comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *