JAK JSEM PŘIŠLA K ZERO WASTE

Víte, každá práce může být super. KAŽDÁ. I ta, ve který vás enormně prudí kolegyně. Nebo ta, ve který po vás chtěj, abyste v ní seděli do pěti, i když máte ve tři hotovo.

Každá práce má rovnou dvě úžasný vlastnosti – dostanete se do novýho kolektivu. A věnujete se něčemu novýmu.

Snadno se tak stane, že se kromě tý afektovaný kolegyně střetnete s někým, kdo vás inspiruje. Nebo při práci narazíte na něco, co odpoutá vaši pozornost jiným směrem…

… a instantně vás to nadchne.

Tak, že vás stávající práce najednou začne zdržovat. Zdržovat od toho, co jste právě objevili. A co vám dává ten pravý smysl.

Modelka“, co nevytváří odpad. Nesmrdí a holí se

Předloni v září jsem nastoupila na pozici redaktorky a později šéfredaktorky lifestylového magazínu Lifee.cz. Co ta práce obnáší, snad nemusím podrobně rozepisovat – ve zkratce hledáte a zpracováváte témata a plníte jimi web.

A tak na mě vyskočila. Holka z Brooklynu, co vypadá jako neteř Cindy Crawford. Nebo Penélope Cruz.

Lauren Singer ve svém zero waste obchodě Package Free. © Lauren Singer

Její oslnivý zjev ale nebyl nejdůležitější. Jako titulek článku: „Tahle pětadvacetiletá holka narve svůj čtyřletý odpad do zavařovačky.“

No dobře, ten vzhled tam zahrál významnou roli. „Tahle šťabajzna že neprodukuje odpad?“ A co lahvičky od šamponů? Obaly od deodorantů? Žiletky??? (Na pohled bylo jasný, že Lauren Singer mezi takzvaný „přírodní ženy“ patřit nebude.)

Abychom si ujasnili pojmy – výraz „přírodní ženy“ na mě působí pejorativně a vnímám ho jako označení ekologicky smýšlejících žen, o nichž si lidé myslí, že si pěstují knírek pod nosem i buši v podpaží. Co nelíčí se, nosí volné oblečení z biobavlny a ne, nemyslí to jako „oversized“.

Tahle holka jako by vypadla z obálky časopisu.

Okamžitě mě zaujala myšlenka, že je možný plnohodnotně fungovat ve velkoměstě, uchovat si pěstěný vzhled a zanechat téměř nulovou ekologickou stopu. Když to jde, proč by měl člověk volit jinou variantu?

Zero waste je sexy

Následující hodiny a dny jsem trávila na jejím blogu Trash is for Tossers. Hltala jsem všechno – fascinovalo mě, jak rychle a levně se dá vyrobit zubní pasta z dostupných ingrediencí. Nebo že existuje kartáček na zuby, který hodíte na kompost a příroda si s ním poradí.

Bambusový kartáček značky Brush with Bamboo. © Andrea Vránová

Právě ten se stal počátkem mýho zero waste experimentování. Uznávám, že jeho bambusový tělo mě nadchlo i z vizuálního hlediska.

Po rešerši jsem ale na internetu našla jen jeden dostupný v České republice. A ten měl malou hlavičku. Objednala jsem si tak bambusový kartáček z ciziny.

(Vsuvka pro ty, co se chtějí pobavit: Rozhodla jsem si pořídit přesně takový kartáček jako blogerka, od značky Brush with Bamboo. Protože bylo ale poštovný docela mastný (250 korun), řekla jsem si, že si objednám rovnou multi pack po dvanácti kusech. Když pak zásilka dorazila k českým hranicím, přišel mi dopis oznamující, že musím uhradit clo. Myslím, že tehdy vyšlo na pětikilčo. Dvanáct kartáčků za litr mě pak stálo kvůli nákladům na dopravu o 750 korun víc. Pointa? O týden později jsem zjistila, že kartáčky prodávají v obchodě U Džoudyho na I. P. Pavlova. Za pár kaček. Jen patnáct minut od domova…)

Pak už to šlo ráz naráz. S dalšími články o dnešní „době plastové“ jsem postupně začala měnit plastové předměty za ekologičtější. Pořídila jsem si nerezovou lahev, dala sbohem igelitovým sáčkům v supermarketu a koupila svou první pikslu kokosového oleje pro výrobu zubní pasty.

Zero-waste alternativy mi začaly přirůstat k srdci nejen svou podstatou, ale i vzhledem – černá nerez lahev mě dostala do kolen svým sexy designem. A látkové sáčky na pečivo z e-shopu Mámami si vyloženě říkaly o zvědavé pohledy v supermarketech.

Látkové sáčky (nejen) na pečivo z e-shopu Mámami. © Andrea Vránová

Agresivní Andrea

Někdy v tý době zároveň odstartoval v Praze boom stylových sekáčů. A spolu s tím i můj nekonečný příběh o hledání pokladů z cizích šatních skříní.

Nebylo těžký se do nich zamilovat. Za zlomek ceny v nich člověk pořídí hipsta kousky, za který na Freshlabels zaplatí trojnásobek. K tomu připočtěte nízkou pravděpodobnost toho, že v nich potkáte půlku Prahy. A ten sobeckej pocit „vítězství“, když vám okolí chválí garderóbu a vy si to malý secondhandový tajemství necháváte pro sebe…

Uf, to jsem se nechala trochu unést. S naskočením na zero waste dráhu se na mě samozřejmě začaly nabalovat tematický texty, přednášky a filmy, který stále a jenom potvrzovaly, jaký zlo plasty jsou. Každá nová informace probudila další vnitřní budík.

Ve mně to řinčelo čím dál víc.

Vnitřní panika se neustále zvětšovala. Měla jsem (asi jako každý, kdo se tyhle informace postupně dozvídá) chuť vykřičet do světa, ať se lidstvo probere. Měla jsem vztek. Na lidi, co si poprosili v supermarketu o tašku. Nebo radši o dvě, aby se neprotrhla. Na všechny, co si dali sladký pečivo do pytlíku a za kasou ho vyhodili do koše.

Asie pak byla extrém sama. To když vám dávali plastovou lahev s vodou do igelitky a k tomu dvě plastový brčka. Zabalený v plastu…

© Giphy

Plasty v našich žaludcích

Vzhledem k množství alarmujících informací mě dnes ani na chvilku nenapadne vrátit se k původním plastovým alternativám. Některá základní fakta jsem sesumírovala tady:

>>> Podle červencový studie se dosud vyprodukovalo 6,3 miliard tun plastu. Ale jen pouhých 9 procent bylo zrecyklováno.

>>> Zbytek (79 %) se kumuluje na skládkách nebo se trousí po zemském povrchu – a s největší pravděpodobností tak končí v oceánech.

>>> Milion plastových lahví – tolik si jich světová populace koupí ZA JEDNU MINUTU. Loni se jich prodalo víc než 480 miliard, což je o 180 miliard víc než před deseti lety.

>>> Do roku 2050 bude podle prognóz v oceánech víc plastu než ryb. Podle studie z roku 2015 se do něj dostane 8 milionů tun plastu ročně.

>>> Plast v oceánech zabíjí vodní živočichy. Ti si ho pletou s potravou, načež jsou jejich žaludky plné plastového odpadu. Tihle mořští živočichové pak končí na našich talířích. Mňamka.

>>> Každých pět vteřin se ve Spojených státech prodá 60 tisíc plastových tašek. Ty se vyrábějí z neobnovitelných zdrojů a mnohé z nich nelze recyklovat. Končí tak na skládkách nebo v přírodě.

>>> Tam jsou obzvlášť nebezpečné – ptáci si je pletou s potravou a krmí jimi svá mláďata, Nezřídka se do nich zamotávají. Mořští živočichové je pak zaměňují s medúzami a umírají, protože jejich žaludky připomínají napěchovaný žlutý kontejner. Někteří se jimi udusí. A pokud jste neviděli rybu kašlat, podívejte se na přednášku instruktora freedivingu Jana Bareše z iniciativy Trash Hero, který to viděl na vlastní oči:

>>> Vzniká nový světadíl. V Tichém oceánu se nachází takzvaná Velká odpadková skvrna („Sedmý kontinent“), v níž se koncentruje mořský odpad. Odhaduje se, že je velká jako Texas.

>>> Problém plastů je v západní Evropě o to zrádnější, neboť se z velký části vyváží do zahraničí, hlavně do Číny a dalších asijských zemí. S vývozem popelnice tak odpad jako mávnutím kouzelného proutku zmizí. A pak jsme na dovolené překvapeni, kde se na pláži vzal ten nechutnej binec. Čína mimochodem před pár týdny rozhodla, že přestane vykupovat recyklovatelný odpad ze zahraničí. Kde asi všechen skončí?

>>> Většina domácností si „splňuje“ ekologickou účast tříděním. Mají ze sebe dobrý pocit. Věří, že se chovají šetrně vůči přírodě. Nebo se jen snaží balancovat svou karmu. Ať už je to tak, či onak, třídění odpadu nestačí. Recyklace je super v tom, že není potřeba sahat po primárních surovinách k výrobě nového obalu a že se odpad netrousí na skládky. Recyklací se ale snižuje kvalita materiálu, takže nelze recyklovat donekonečna (snad vyjma udržitelného skla). A i když plasty vytřídíte, nemáte záruku, že zrecyklovány budou – viz první informace v tomto bloku. Nejlepší tak je se odpadu úplně vyhnout, třeba nákupem v bezobalových obchodech, bazarovým prodejem, půjčovnami a podobně.

>>> Kdyby celosvětová populace konzumovala tolik jako Spojené státy, potřebovali bychom 3 až 5 planet na uspokojení našich potřeb.

>>> A největší „bomba“ na závěr: čerstvá studie několika zemí světa odhalila koncentraci plastových mikročástic v kohoutkové vodě. Takzvané mikroplasty jsou plastové částice menší než jeden milimetr. Ano, vodou s těmito částicemi se proléváme.

Útěk do divočiny popelnice

Poslední kapkou byla letošní návštěva Bali. „Bali… tam musí být nádherně. Panenské pláže, meditativní příroda, přátelští lidé…“ Schválně se zkuste zeptat svojí maminky nebo babičky, co si představí, když se řekne „Bali“. S velkou pravděpodobností uslyšíte něco takovýho.

A pak jim ukažte fotky, jako třeba tuhle, kterou pořídil kamarád Adam Marčan na Kedungu Beach:

Že nejde o fotomontáž, mohu dosvědčit. Je tam opravdu takovej svinčík.

Panenský pláže? Ano, ale většinou jen ty u luxusních letovisek. Jejich fotky se pak díky turistům množí na internetu. Díky čemuž se šíří dobrá pověst o zemi, že…

Meditativní příroda? Ano, poté, co zaprší. Déšť na Bali vypadá tak, jako by někdo tam nahoře vylil přehradu – voda smete všechno, co jí stojí v cestě. Odpadky ze zemskýho povrchu se dostanou do vodních toků a odsud pak hladce do moří. Voilá, v přírodě je „uklizeno“.

Přátelští lidé? Ano, na životní prostředí se ale tolik neohlíží. Když jsme sbírali odpadky na pláži Kedungu, šli kolem domorodci. „Proč to nespálíte?“ chechtali se z plna hrdla. V tu chvíli si zřejmě mysleli, že jsme tam na Západě sto let za opicema…

I když se mě nepořádek na Bali nemusel dotknout, protože byl ostrov mým domovem pouhý měsíc, dal mi pěstí. Že jsem se skoro rozbrečela.

Při pohledu na „barevnou“ pláž mi došly souvislosti: pokud nám bude spotřeba plastů ukradená, brzy nebudeme mít kam uniknout. Příroda – místo, kam prcháme před chaosem dnešní doby – bude místem podobnýho nepořádku. Chytneme sami sebe do klece. A pak nepomůže ani to, že odjedeme na druhý konec světa.

Nejhorší je, že PAK už bude pozdě. Plast nezmizí ze dne na den, rozkládá se stovky let. A stejně tak nejde ze dne na den nahradit všechny plasty kompostovatelným materiálem. Ani se stát zero waste.

Jsme na řadě

Už si nemůžeme dovolit nechat věci plavat. Nechat řešení na našich dětech. Myslím, že z uvedených čísel je patrný, že pokud s tímhle problémem nic neuděláme, brzy nás sežere plastová příšera apokalyptických rozměrů.

A nebudeme moct uniknout na jinou planetu. Ani ji „odklonit“ do vesmíru.

Je řada na nás.

Malý krůček můžeme udělat ještě dnes. Třeba zakoupením nerezové lahve. Nebo pořízením látkovky na nákup.

Není důležitý, jestli se stanete kompletně zero waste za měsíc nebo rok.

Důležitý je začít.

***

Uvízla vám nějaká věta v paměti, ať už vás pobouřila, potěšila nebo inspirovala? Záleží vám na životním prostředí? Pokud, ne, proč? Redukujete odpad v domácnosti? Pojďme diskutovat pod článkem!

3 comments

  1. To je hezké vidět pytlíky v akci. 🙂 Zrovna mi článek padl do noty. Minulý týden jsem se začetla do knihy Domácnost bez odpadu a mám hodně o čem přemýšlet. Doteď jsem si myslela, že vlastně stačí třídit a nekupovat zbytečnosti. A ono to jde ještě jinak. Myslím, že jak v tom už roky žijeme, tak se obaly a staly prostě součástí našich životů a máme pocit, že bez nich to nejde. Tak přeji úspěšnou cestu ke svobodě a spokojenému životu… 🙂

  2. Krásné ráno, Míšo. V první řadě moc díky za komentář, díky kterýmu jsem se mohla prokliknout na Váš blog a objevit ho! ,) S tou knížkou tomu naprosto rozumim – je super, že Vás inspirovala, protože pokud se do ní začte člověk bezobalový-začátečník, může ho poněkud vyděsit. Tolik věcí, který jde nahradit šetrnějšíma alternativama! Asi se tomu musí dát čas. Hodně času. A samozřejmě trpělivosti. Já možná nejsem ani v polovině cesty, ale přesně jako píšete – fascinuje mě myšlenka, jak málo toho člověk k životu potřebuje. No, mohla bych se tady o tom rozepsat do haleluja. 🙂 I já přeju hodně sil a chuti do transformace životního stylu. Má to smysl!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *