„CO SI DÁŠ, VEGANKO“ „JŮ, VY MÁTE PÁRKY!“

„Co si dáš“ ptá se mě ségra v kavárně, kde pracuje.

„A co máte? Levnýho?“

„Třeba vynikající párky.“

„Jů, párky! Už si ani nepamatuju, kdy jsem je měla naposledy!“

Ano, ta poslední věta vyšla z mých úst. Z úst někoho, kdo se už několikátý týden pokouší o veganství.

Na vysvětlenou – sousloví „pokoušet se o veganství“ nesouvisí s donucením, ač to tak může vyznívat. Vyjadřuje spíš charakter toho, jaký může přechod k veganství být.

Sakra těžký, to vám povim. I přesto, že máte důvody k veganství vyřešené.

Nikdy mi nedělal dobře pohled na umírající zvíře. Jo, coby vesničanka jsem jich už pár viděla. Vybavuju si to prase, které vypustili na zahradu a najednou klesalo k zemi. I ušáka, co sebou po jedné ráně do zátylku přestal škubat. Zvedal se mi žaludek dokonce i při zabíjení vánočního kapra.

Už jako malá jsem si uvědomovala, že člověk VĚDOMĚ ukončil život zvířete. Stačilo se rozhodnout. Tu hierarchii nebylo možné přehlídnout už tehdá, stejně jako kdo je distributorem síly.

Až v dospělosti mi ale začaly vadit důvody, které k usmrcování zvířat vedou. Ne, fakt při procházení natřískaných supermarketů nevěřím, že maso potřebujeme k přežití. V týhle souvislosti mě napadá konverzace známýho-vegana a jeho dědy, který se ho jednou zeptal, co tedy jí, když ne maso. „Všechno ostatní,“ zabil.

Nejsem ovšem zběhlá v nemocích a nedokážu říct, jestli existujou takové, jejichž léčba se neobejde bez konzumace masa. Stejně tak nemůžu tvrdit, že vím, jak pracujou organismy lidí žijících někde za polárním kruhem. Nehledě na to, že ve sněhu toho tolik nevypěstujou.

Pořád je ale největší metlou chuť.

Je to špatně?

Na to se v naší domácnosti vedou sáhodlouhé diskuze. Podle Adama není špatně „zhřešit“. Podle mě není tragédie „zhřešit“ jednou za uherák. Nesmí ale přijít výčitky.

Tak jako tak se ale nemůžu zbavit postoje, že chuť je něco nízkopudového. Něco, co by měla být lidská vůle schopná ovládat.

Když si pak člověk s takovým postojem přečte, že na výrobu kila hovězího padne 15 000 litrů vody, je to konečná.

Nebo si myslel, že je to konečná.

A pak ho přepadne chuť na párky.

Mozek je tak trochu jako batole. Někam ho postavíte a on se po nějaký době začne mrcasit a vracet se tam, odkud přišel. Zkouší vaši trpělivost.

Blbý je, že na rozdíl od batolete má na pomoc kumpány – zmíněnou Chuť a Nostalgii. Co je na nich nejhorší, že jednají impulzivně a agresivně a tlačí člověka k přesvědčení, že činí správně. Proto je třeba si od nich dát odstup.

Díky němu jsem chuti na párky odolala. Díky tomu, že jsem nechala sestru odejít a můj mozek se naštěstí rozpomněl, že ty párky nevyrostly ze semínka, ale pochází ze živého.

Ani nevíte, s jakým pocitem uspokojení jsem pak z kavárny odcházela. Ne proto, že jsem nezkazila svojí veganskou image před kámošema a nezachovala se jako pokrytec. Ale že jsem se dokázala rozhodnout ne ku momentálnímu uspokojení, ale hodnotám, které jsou pro mě důležité.

O něčem podobným hezky mluvil digitální nomád a kamarád Adam Marčan na TedxYouth. Člověk si může vybrat, kam bude směrovat svou energii. Jestli do projíždění feedu, nebo něčeho, co mu přinese dlouhodobou radost, uspokojení a smysl.

Jasně, občas si „zašmudláme“ všichni (díky, Adame, za tenhle termín! :D). Abychom ale „neprošmudlali“ celičkej život, je třeba mít ujasněné hodnoty. A pravidelně si je připomínat.

Adam ve své přednášce odhalil, že si ty svoje načetl, nahrál a pouští si je každé ráno jako mantru. Příliš ezo? Já jsem to nezkoušela, na sepsání těch svých se ale chystám.

Protože bude-li si člověk připomínat, co je pro něj v životě důležité, nějaké párky ho příště jen tak nesvedou!

***

Ponaučení?

1. Dejte si načas při rozhodování o tom, co sníte. Moc dobře znám ty scénáře, kdy po půl roce navštívíte tetičku a jste bombardováni otázkami typu „a dáš si kuřátko, viď?“ Necháte-li si čas na rozmyšlenou, volba se vám rozloží v hlavě. A možná tak snadno nesklouznete k rozhodnutí, které by vás s ohledem na vaše dlouhodobé snažení mohlo mrzet.

2. Zjišťujte si nabídku restaurací a kaváren předem. Abyste se mohli připravit na chvíle, kdy zjistíte, že na jídelním lístku není nic než utopenec, párky „od řezníka“ nebo Mlsounův talířek. Je snadné na něčem takovém ujet, pokud dorazíte hladoví.

3. Sepište si seznam hodnot, které jsou pro vás v životě důležité. A mějte ho na očích – třeba si ho nalepte na monitor nebo zadní stranu telefonu. Snažíte se už nějaký ten týden omezovat cukry? S připomínkou hodnot odoláte prosíku věnečků za výlohou.

4. Buďte vůči sobě shovívaví. „Ale, ale, ale, co to tu nevidím za plast?“ neodpustil by si zřejmě kdokoliv při návštěvě našeho bytu. Ačkoliv všude možně propaguju zero-waste a eko témata, sama nemám čistý štít. Ale už se kuje. Pomalu, ale jistě.

Všichni se nacházíme v určitý fázi cesty. Není důležitý, jak rychle postupujeme nebo zdali jsme už na konci. Důležité je, že se hýbeme. Kupředu.

Přechod na bezobalový životní styl trvá měsíce, nebo spíš roky. Stejně jak může trvat zautomatizování veganského způsobu uvažování a rozhodování. A spoustu dalších věcí.

Nebičujte se za to, že jste selhali. Neselhali.

Uklouzli jste, ale zase se postavili zpátky na nohy. A to je důležité.

0 comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *