PŘÁNÍ A POTŘEBY DIGITÁLNÍHO NOMÁDA V ASII

Aneb níž už klesnout nemůžete

 

Jsem desátý den zpátky v Praze. A pořád se usmívám jako blbeček, když stojím ve sprše. Ten bohatý, silný horký proud… Hekám slastí. Celé tělo jako by se najednou zachumlalo pod peřinu. Snažím se myslet na cedule s výzvou „Šetřete s vodou, prosím, na Koh Samui je stále vzácným zdrojem“. Pohodlí ale s návratem neúprosně doléhá.

Kdo byl delší dobu na Bali nebo v Thajsku, ví, že teplý a bohatý sprchový proud nepatří k samozřejmému vybavení hotelů či spíše hostelů. Z šesti ubytovacích zařízení, ve kterých jsme během čtyř měsíců bydleli, tekla teplá voda jen ve třech. Ve zbývajících jsme si museli vystačit s čůrkem. Ano, studeným.

Chladnější voda na jednu stranu nevadí. Zvlášť pokud se člověk sprchuje večer. V jihovýchodní Asii i v lednu teploty atakujou třicítku a člověk zpocenej po celém dni jako vepř se milerád zchladí.

Horší je to po ránu. Pokud nomádovi chybí zen v duši a nevyžívá se v posouvání komfortní zóny, ledová ranní sprcha ho prostě nasere.

 

 

Lowcostové digitální nomádství není pro sralbotky. Pro ty, co se zhroutí ze studené sprchy. Nebo deseticentimetrové masité stonožky, co se pohybuje tak rychle, jako kdyby měla místo nohou skejt.

V Asii je spoustu havěti. Navíc z Booking.com si ubytování důkladně neprohlédnete. Taková masitá turbo stonožka se tak pod centimetrovou škvírou pod vchodovými dveřmi bungalowu může klouzat třeba celou noc. A šváb prolézat škvírami v podlaze.

Přání a potřeby člověka na cestách klesnou hodně hluboko. Nikdy bych neřekla, že budu šťastná za funkční záchod.

Klidně tuhle pasáž přeskočte. Protože je vyprazdňování v Asii téma poměrně aktuální, musím se o něj, ehm, otřít.

Asijské trubky zvládají pouze biologický odpad. Ovšem někde chybí upozornění, že použitý toaletní papír patří do koše. Nepoučenému Evropanovi se tak klidně může stát, že si na den a půl ucpe záchod. Nikomu to nepřeju. Zvlášť na Koh Lantě. Veřejné WC jsou tu úkazem. A co stres dokáže s pohybem střev, nemusím připomínat.

 

 

Jako Evropan nikdy nevíte, co vás v Asii požene vstříc záchodové míse. Může to být špatně omytá zelenina v salátu (nebo jen zelenina omytá v kohoutkové vodě), ztráta kontroly nad množstvím pozřeného smaženého jídla nebo obyčejné ananasové smoothie. Na pláži příjemně zchladí… načež se promění ve studený pot při pohledu na ucpané plážové toalety.

Mimochodem takhle na plážích (třeba na Railay Beach) byste splachovadlo hledali marně. Sud s vodou a naběračkou byste zato našli tutově.

Vynález splachovadla ale není zdaleka jediné, co Evropan docení. Tak třeba sklenička. Po třech týdnech v bungalowu na Krabi, kde nám jedinkrát neuklidili a kromě postele a televize tam nebylo vůbec, ale vůbec nic, jsme si bookli jen o trochu dražší pokoj ve vile u přístavu Ao Nam Mao. Otevřela jsem ledničku a v ní se chladily dvě skleničky a lahev vody. Jak ta chutnala! Po týdnech ocucávání plastového hrdla jsme si při doušku ze sklenice připadali jako pracháči.

Lednička samotná dává člověku v onom parnu ohromnou výhodu. Má kde schovat kanystr pitné vody, aniž by se musel několikrát denně starat o to, čím zažene žízeň a kde to sežene. Může si koupit ovoce, čokoládové sladkosti nebo výborný sójový mlíko za 15 korun a zpříjemnit si jimi vstávání.

 

image

 

Mohla bych pokračovat donekonečna. Digitálnímu nomádovi prozáří cestování ultra voňavé a nažehlené oblečení za 30 korun i dobrá káva na recepci zdarma. A hlavně dobří lidé.

Díky laskavému recepčnímu jsem nepanikařila v bungalowu na Koh Lantě daleko od nemocnice, když mi teplota vystřelila ke čtyřicítce a musela jsem čtyři dny ležet v bungalowu, kde jsme se potkali s menší „tarantulí“, ještěrkou, švábem, stonožkami, přičemž v sousedním přístřešku visel v koupelně včelí hrozen.

Ulevilo se i při setkání s anglicky mluvícím personálem. Po týdnu, kdy se nás doširoka vysmátá Thajka KAŽDÝ den RÁNO A VEČER ptala „you wanna check out today, okay?“, přičemž jsme měli ubytování zaplacené na další týden dopředu, jsem skoro zulíbala nohy perfektně hovořícímu recepčnímu s normálním hlasem.

Nakonec nás přece jen nechtěla vyštípat z pokoje před příjezdem rodiny na thajský Nový rok. Jen se neuměla zeptat, dokdy jsme si ubytování zaplatili.

Přes všechny nepříjemnosti a snížený komfort zůstává člověk vděčný. Na čtyřměsíční cestě v Asii jsem zjistila, že k přežití i relativní spokojenosti potřebuju jen čtyři věci: střechu nad hlavou (pocit bezpečí), tekoucí vodu (základní hygiena), postel (odpočinek) a něco k jídlu a k pití. A k práci pochopitelně stabilní wifi.

Po otočce ve městě Krabi Town jsem se o sobě dokonce dozvěděla, že přežiju i pobyt ve tmě. Paní domácí s vizáží Michaela Jacksona se neobtěžovala na Booking.com poznamenat, že pokoje jsou zcela bez oken. (A umyvadla, ale pst.)

 

image

 

Na takové cestě po Asii si člověk uvědomí, v jakém blahobytu celou dobu žil. A je jedno, jestli mu na účtě přistávalo 15 nebo 25 tisíc měsíčně, bydlel u rodičů či v tmavém žižkovském bytě a (ne)moh si dovolit utratit pětistovku měsíčně za kafíčka.

Jeho bohatství se možná netřpytilo jako hladina nekonečného bazénu nebo karoserie vyleštěného Ferrari a bylo trochu schované, ale bylo. A je.

A pokud to (tu) podle vás stojí za ho*no, zvedněte pozadí z proleženého gauče a jeďte se podívat do Asie. A zkuste si tam žít.

0 comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *