MY DVA PROTI ZBYTKU SVĚTA

Proč už bych nikdy necestovala sama

 

Před cestou do Thajska jsem studovala průvodce, co jsme dostali jako svatební dar. Na čtení encyklopedií jsem si nikdy moc nepotrpěla, to spíš Harryho nebo knížky s duchovní tematikou. Tohohle průvodce jsem ale v oparu nadšení z první cesty do Asie přelouskala.

Dočetla jsem se spoustu pozoruhodných věcí. Třeba že se nesluší sahat lidem na hlavu. Je posvátná.

Od zhruba třiašedesátiletého Senegalce, který byl v Bangkoku už počtvrté, zase to, že veřejnost není zvědavá na partnerské projevy citů. A taky že Thajce pohoršuje, podáváte-li jim bankovky s podobiznou již zesnulého krále Bhumibola Adulyadeje jednou rukou.

Natožpak je přijímat do levé. Správné je máte držet v obou a jemně se při předávání uklonit. A ta levačka? Něco mi šeptá do ucha, že si jí omývají ánus po vykonání potřeby…

 

 

Když už jsme u toho… je to bulšit. Všechno.

V Bangkoku jsme potkali nejedny mladé Thajce držící se za ruce. Žádný křivý pohled nebo odfrknutí.

Lhostejný postoj zaujali i cestující v nadzemce vůči dvěma lesbickým ženám. Slepeným k sobě.

Nemluvě o ladyboyích a nechvalně proslulém sexuálním průmyslu.

Ať říkají oficiální zdroje cokoliv, v Thajsku evidentně panuje respekt vůči zvolené sexuální identitě.

A ani s těmi bankovkami to nakonec nebylo tak horké.

To byly první představy, které se nenaplnily. O dalších, těch o „milém thajském národě“, si můžete přečíst tady.

Pro všechny, kteří se chystají nomádit a pohání je představa pavučiny přátel z celého světa, uvedu ještě jednu.

Sorry, ale jaro v Holandsko, léto na Islandu a podzim v Londýně s bydlením zadarmiko spíš nebude.

 

image

 

Coby digitální nomád se opravdu potkáváte s desítkami cizinců, od Sicilana po Senegalce. Všechna setkání ale jako by se děla v časosběru.

Většina cestovatelů se v hostelu zdrží jen pár dní. Konverzace se omezujou na „odkud jsi“, „jak dlouho zůstáváš“, „kam pokračuješ“ a „proč jsi začal cestovat“. (Přičemž odpověď na poslední otázku je v 90 % výpověď v práci.)

S notebookem v podpaží se tak světem ve skutečnosti touláte sami.

Je to špatně? Jo i ne, překvapivě.

Coby solitér se můžete šourat bangkockou čínskou čtvrtí a věnovat dlouhé minuty nastavováním starého foto stroje. Vybírat dárky pro rodinu a přátele s pečlivostí, jež vyžaduje desítky minut. Nebo si dokážete uchovat nadšení z příletu na Bali, aniž by vám ho někdo kazil podrážděním z dlouhé cesty.

Pak je tu ale druhá stránka.

Cestování je test charakteru.

Za hranicemi rodné země budete jako turista vždycky „ten menší“. Protože jste „ten „závislý“.

Závislý na spolehlivosti, dochvilnosti a poctivosti recepčních i taxikářů. Nebo na schopnosti sebeléčení (nikdo nechce v zahraničí do nemocnice, pokud nemusí, že jo).

Snadno se tak stane, že vám dojdou síly. A za pomocnou ruku byste platili zlatem.

 

image

 

Mít na cestách spřízněnou duši nejde vyčíslit.

Důvod?

Máte někoho, kdo vás psychicky podrží, když se vám zasteskne po rodině a přátelích.

Někoho, kdo vám připomene význam vašeho dobrodružství, když se hodiny kodrcáte v taxíku s šílencem.

Nebo když se do života vplíží ubíjející stereotyp, kterému nerozumíte. Vždyť jste v zahraničí!

Člověk není sám na komunikaci v cizí řeči. I té posunkové. Protože komunikace s Thajci dokáže být oproti anglicky mluvícím Balijcům opravdu, opravdu vyčerpávající.

Pak jsou tu případy páchání zla na vaši osobu. Krádež mobilu a klíčů od hotelového pokoje. Koupě nového telefonu, jehož zánovnost prozradí dva centimetrové škrábance na displeji, jež jako důvod výměny vyvolají u obsluhy hurónský posměch. Nebo ztráta pasu recepčním a nepříjemné vyjednávání s těmi, co se tváří, jako že je obtěžujete.

Druhý pár očí se mimořádně hodí na asijských silnicích. Rozhodující slovo tu nemají semafory. Ale ten, kdo „troubí a jede“.

Druhý pár rukou zase na vyprovázení havěti z ložnice. A taky spravování ucpaného záchodu. To se v Asii přihodí snadno – použitý toaletní papír se odhazuje do koše, takže odpadní trubky připomínají škvírky.

Psychická podpora ale zůstává nejhodnotnější. Člověk si její cenu uvědomí hlavně v momentech, kdy se bojí o svoje zdraví. Kdy prolétává turbulencemi, leží pod motorkou nebo si na špinavé tržnici vbodne použitou špejli do tepny a krev začne stříkat. Jako v tarantinovce.

 

image

 

Proč v tomhle článku ještě nezazněla ponorka? Protože během uplynulých čtyř měsíců mimo domov nenastalo nic, čemu bychom tohle označení mohli přisoudit.

Zní to idealizovaně, viďte.

Na obranu vás nechám nakouknout k nám do ložnice.

Už dva roky před odjezdem jsme bydleli společně. V jedné místnosti sklepního bytu.

Taky jsme oba měli home office.

Na zhruba pětadvaceti metrech čtverečních jsme společně trávili každičký den. A pokud naše soužití takového střihu vyvrcholilo svatbou, snad to postačí jako ospravedlnění.

Pokud chcete cestovat několik měsíců v páru, rozhodně otestujte vzájemnou toleranci v předstihu. Zkuste spolu nějakou dobu žít v jedné místnosti nebo malém bytě. V Bangkoku jsem potkala Češku, jejíž dlouholetý přítel si zaplatil bydlení jinde. Lezli si na nervy.

Mně osobně ale hodně pomohlo – ano, je to tady – překračování svojí komfortní zóny. Vyrazit poznávat lokaci, když chci. Ne jen když se chce Adamovi.

Protože čekání na okamžik, kdy se sladí vaše chutěmůže cestování ošklivě zkazit.

 

 

Pokud se ale naučíte být nezávislí jeden na druhém, předejdete frustracím, tlakům i výčitkám.

Frustracím z pocitu uvězněnosti v hostelu, protože druhý chce odpočívat.

Tlakům na partnera, které mohou jako časovaná bomba po nějaké době explodovat.

Nemístným výčitkám, že to ten druhý kazí nebo že je to líný prase.

Ženy, buďte v pohodě. Nevzpomínám si na jediný okamžik, kdy bych se v Thajsku cítila jako „kořist“.

Bali? Cestovatelky a cestovatelé mi ho připodobňovali k Bronxu. Vyslechla jsem si příběhy, jako že cizinku Balijec shodil z motorky, protože se mu zalíbil její batoh.

Takové historky se s blížícím se příjezdem kumulovaly a já se ptala: Co je to za volovinu? Vždyť Bali je Kraj, kolébka meditace, panenskosti a nádherných lidí. A taky tu žije ten mudrc Samtyang! Nechtěla jsem si nechat vzít představu o ráji z knížky Muž, který chtěl být šťastný.

Jsme tu čtvrtý týden a cítím se tu bezpečněji než kdekoliv jinde v Thajsku.

Takže? Když tohle všechno (v sobě i mezi sebou) vyřešíte, budete moct naplno profitovat z přítomnosti vašeho parťáka.

A třeba se, stejně jako já, doberete výsledku, že dva jsou víc než jeden.

 

© Inspirativní Adam Marčan, www.adammarcan.cz

0 comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *