PRAVDA O TOM, CO JSOU THAJCI ZAČ

Je neděle večer. Sedím u chrámu Wat Kaew Korawaram a bilancuju. Pozítří touhle dobou budu v letadle směr Bali se svým manželem, nejryzejším mužem a člověkem na týhle cestě.

Mýtus o Thajcích, extrémně milém národě, se po třech měsících strávených v Bangkoku, na KrabiKoh Lantě a Koh Samui rozplynul.

I když záleží na tom, jak rozumíte slovu „milý“. Právě tenhle přívlastek používala rodina a přátelé k vystižení thajské nátury nejčastěji.

„Milý“. Znamená to „hodný“? „Laskavý“ a „srdečný“? „Vstřícný“? Nebo prostě „usměvavý“?

Poslední sedí.

Po příjezdu do Thajska je cizinec unešen.

Ke koupi dobrot u pouličních stánkařů dostane široký úsměv zdarma.

Při přesunu z místa na místo nemusí mít obavy, aby přestup klapl. Vždycky se ho někdo ujme a dovede ho, kam potřebuje.

Provozovatelé služeb nezdraví jinak než „hello, my friend“!

A problémy? Ty Thajci neznají. Vycení chrup a jejich úsměv vám dodá víru, že je vše v nejlepším pořádku.

Nezní to srdnatě?

Jo.

Bohužel ale jen zní.

 

© Andrea Vránová

 

Po třech měsících života mezi Thajci si cizinec začne všímat detailů.

Jako třeba že se koutky úst zvedají v momentech, kdy tasíte z kapsy peněženku.

Nebo že předem zajištěný taxík „až k hotelu“ byste na místě sehnali o polovinu levněji.

A „kamarád“ (friend) jste do té doby, dokud jste ochotný platit.

Měli byste zakusit onu náhlou odtažitost recepčních, když odmítnete jejich (předražené) extra služby.

Problémy? Ty doopravdy nemusí existovat. Záleží na úhlu pohledu. Pokud k nepříjemnostem přistupujete jako k „problémům“, bude bezpochyby náročnější se s nimi vypořádat.

Začnete-li se na ně dívat jako na zkušenosti nebo přirozenou součást života, jistě vás nebudou na srdci tolik tížit.

A někdy je podle všeho stačí poslat dál…

Třeba když se „vypaří“ pas, který jste na recepci hotelu odevzdali výměnou za půjčení skútru.

 

© Andrea Vránová

 

To se pak můžete dostat do mimořádně bizarních situací, jako je tahle:

Adam se s provozovatelkou hotelu kodrcal v autě do půjčovny skútrů, s níž hotel podepsal smlouvu, a skoro musel o vrácení pasu škemrat. Jo, právě tam skončil jeho nejcennější cestovní doklad.

Jenže poskytovatel skútrů trval na předání vozidla a pasu z ruky do ruky. On ale přijel autem. S ženskou z hotelu… která mezitím odjela.

Že zítra odjíždíte z ostrova a za dva dny vám vyprší víza? Take it easy!

Thajci všechno řeší s úsměvem. Vidět je na veřejnosti se dohadovat nebo nadávat je z raritního soudku. Jistě, mají své nálady. Jako Češi a vůbec všechny národy světa.

Ale upřímně – raději si koupím jarní závitky od paní, co se neusmívá, ale dělá svou práci poctivě a s láskou. Než od té, co si za ně s širokým úsměvem řekne dvakrát tolik.

Myslím, že onu „milost“ si známí spletli s pohodovostí. Thajci pracují ležérně. Kafíčko, cigárko, pokec… Roztěkanost lze vidět snad jen u zaměstnanců v dopravě. To je taky kapitola sama o sobě.

 

© Andrea Vránová

 

Z města Krabi Town na ostrov Koh Samui nás vezl zhruba padesátiletý řidič. Působil jako feťák, co nedostal svou dávku. Lil do sebe energetické drinky, neustále se přehraboval v papírech a potíral se mentolovou mastí. Celou cestu byl nakloněný k volantu a oči měl vykulené, jako kdyby na nás měla každou chvíli vykouknout smrt.

Přitom jsme jeli po nekonečné, rovné dálnici, kterou jsme měli víceméně pro sebe… rychlostí 40 km/h.

Smysl pro organizaci je Thajcům rovněž cizí. Ale všechno mají tzv. „na salámu“.

Cestou z Bangkoku na Krabi jsme přesedali z busu do busu bez vysvětlení.

Z Koh Samui zpátky do Krabi Town nás vysadili v jakémsi meeting pointu v lese, kde jsme si museli zaplatit taxi až do města. Přitom nás měli vyklopit tam.

Pokud si z toho vzít ponaučení, tak tohle: během cestování napříč Thajskem se soustřeďte na cíl cesty. Ne způsob dopravy. Ani rychlost, s jakou se na místo dostanete.

Čas je pro Thajce relativní veličina. Vyzvednou vás klidně o půl hodiny později. Nebo udělají během cesty více zastávek, takže na místo dorazíte později. Nepodceňte předstih!

 

© Andrea Vránová

 

Jedno se jim ale musí nechat – vždycky vás dostanou tam, kam potřebujete. Minimálně za peníze.

Pokud jde o jejich generování, umí být Thajci velmi vynalézaví. To máme společné. Češi jsou ale pořád o krok pozadu – zatímco vynikáme kreativitou při hledání řešení, Thajci jejich uvedením do praxe.

Jsou to „podnikavci“. Krásně to bylo vidět v Bangkoku – stánky se rojily a zase mizely bez ladu a skladu. V místě u zastávky, které ještě včera zelo prázdnotou, dnes paní smažila pepřové koblížky. Pán zase dennodenně před svou garáží vykládal na kárku všemožné poklady své domácnosti. A ty opatřil cenovkou.

V Thajsku prostě můžete rozjet byznys hned teď. Místní to mají ale o něco jednodušší. Nemusí hledat spolehlivé zaměstnance – zapojují členy rodiny.

Stejně jako si nemůžete být jistí, že stánek s masovými špízy bude zítra stát na svém místě, tak ani tím, kdo vás obslouží.

Což beru jako výhodu, neboť thajské děti jsou mimořádně roztomilé. Lítají po ulici v rozkošných pyžámkách i ponožkách, ať už je den, nebo noc. Do toho piští jak na lesy. A nikomu to nevadí. Matky jim nestojí za zadky a nezahrnují je slovy s předponou „ne“. Naopak – často přistupují na jejich hru.

 

© Andrea Vránová

 

Nejmenší děti tu působí svobodně. A s rodinným podnikáním vypomáhají s nadšením. Rodiče to jistě vítají – podle jedné teorie se ratolesti ujímají prodeje, protože na svou roztomilost utáhnou víc zákazníků. Těžko soudit.

Ze starších dětí ale bylo cítit, že o své budoucnosti sami nerozhodují. Znuděnost se ani nesnažily skrývat. Pomoc s rodinným byznysem se od nich zjevně očekává, přestože by daleko radši byly v danou chvíli jinde. Nebo si přivydělávaly něčím, co si zvolily samy.

Což by ve větších městech problém nebyl. Rozhodně ne v Bangkoku. Možností je spoustu.

Lidé tu mohou žít (a žijí) západoevropským způsobem – obchodní centra jsou tu dokonce ještě masivnější a přelidněnější. Smartphone? Ten tu má ale úplně každý. Mačkají ho a civí do něj tak intenzivně, že snad rezignovali na partnera.

A jinou formu zábavy. Dlouho jsme s Adamem měli podezření, že Thajci se prostě neumí bavit. A tahle příhoda na Koh Samui nám nahrála:

V předvečer Songkranu, thajského nového roku, jsme byli pozváni na „big, big party at reception, dance, dance, food free and drinks!“

V osudný večer zela recepční místnost prázdnotou. Jen v koutku se tísnila skupinka asi sedmi Francouzů důchodového věku. Pravděpodobně ani víc hostů v hotelu ubytovaných nebylo a tihle Francouzi přišli evidentně s podobným očekáváním jako my.

 

© Andrea Vránová

 

K rozbití napjaté atmosféry paní z recepce polohlasně a otočená napůl k nám a napůl k Francouzům začala hlásit „támhle jsou vaši přátelé, nebo ne?“ A my byli vrženi do víru nucené zábavy.

Po dvaceti minutách zdvořilostních frází jsme se vypařili s omluvou, že máme další program. A s přesvědčením, že Thajci se sice snaží bavit jako Evropané, ale uvedení do praxe je horší.

Mýtus se ale rozplynul o pár hodin později, v první den Songkranu. Mladí Thajci se vybavili svátečním starter packem (vodní pistole, kýbl s vodou, pivo, cigára a ten největší reprák v domě) a rozvalili se s ním u hlavních silnic, kde ohodili durch každého, kdo projížděl kolem. Zbytek party si kolem repráku pohupkával se žvárem v puse. A někde jim k tomu přidupával (chudák) slon.

Zbytky tekutin pak rozstřikovali večer do mohutného davu před obchoďákem, kde se z pódia nesla „šmoulí diskotéka“.

Na tomhle způsobu zábavy mě po třech měsících v Thajsku vlastně nic nepřekvapilo. Místní ujíždí na romantických baladách v mateřštině. A vůbec na mateřštině – v restauracích jsme neslýchali nic než covery na poklady z výkladní skříně světových hitů. A taky Justina Biebera.

 

© Andrea Vránová

 

A holky? Ty bangkocké o sebe mimořádně pečují. Potrpí si na dokonalý make-up i upravené vlasy a oblékají se jako šťabajzny z kampaně Topshopu. V ostatních částech trochu tápou – nebo se spíš chtě nechtě přizpůsobují lokálnímu trhu s lacinou módou.

Většina Thajek ale pořád vypadá líp než zahraniční návštěvnice.

V Thajsku se skoro nehnete bez motorky. Bez helmy si to „nelajznete“, neboť nechcete podstupovat riziko, že se místní cajti popasou vaší peněžence. Tím odpadá starost s vlasy.

K tomu připočtěte jarní třicetistupňová vedra. S make-upem na obličeji je z vás do pěti minut Robert Smith.

Sumárum? Thajci žijí podobným životem jako Češi. Ve městech stres i úroveň služeb stoupá, na venkově pracovní tempo zpomaluje. Největší rozdíl shledávám v přístupu – pro Čecha je mnoho věcí „problém“, pro Thajce součásti všedního dne.

A cizince? Ty mezi sebe hned tak nepustí. Svět místních a těch ostatních je v Thajsku celkem výrazně oddělen.

Pokud si ale u Thajců vybudujete důvěru (třeba tak, že se k nim budete vracet), ledy pomalu začnou tát. A toho nefalšovaného, upřímného úsměvu se třeba skutečně dočkáte.

 

© Andrea Vránová

2 comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *