ŽÍT UNAVUJE. SPOKOJENOST NEEXISTUJE. ŠTĚSTÍ JE PRO VYVOLENÝ

Anebo taky ne.

Scénář 1. Budík mě vytrhne z kómatu. Pár vteřin se orientuju. Nocí mě tradičně provázeli teroristi, příšery, úmrtí blízkých nebo Voldemort. Ztěžklé nohy dunivě dopadnou na zem našeho temného sklepního bytu s jediným oknem. Teda – „našeho“.

Doploužím se do koupelny, zatímco stres klepe na budku. V osm už musí vyjít příspěvek – živí mě psaní lifestylových článků.

Bez snídaně jsem ale podrážděná. Uvařím si ovesnou kaši, která mi další čtyři hodiny leží v žaludku. Usedám za pracovní stůl. Říkám si v duchu, že se tentokrát budu prací bavit, prsty budou tančit po klávesnici a mysl zůstane lehká.

Končím po čtvrté. S bolavým mozkem, rozostřeným viděním, zpruzená. Nesnáším počítač a chci ho prohodit oknem. Jako by měl brčko vedoucí do mého mozku a pomalu ho srkal.

 

 

Venku mrzne, že se chlad prořezává pod kůži. Na procházku rezignuju. Uvařím si něco k jídlu a zhltnu ho u seriálu. Hlava drnčí dál, zírání do počítače mě unavuje. Obrazovka je ale jako magnet. Nejde se odtrhnout.

Než se naděju, je 11 hodin. Zaklapnu noťas. Jsem vycuclá, jako by mě někdo hodiny masíroval paralyzérem. To ten počítač? Z velký části asi jo. A taky stereotyp. Upadám do kómatu.

Scénář 2. Vstanu, kdy se od sebe víčka odlepí. Samy, ne jako v Mechanickém pomeranči. První ranní pohled udává tón dne – ještě z postele zírám na palmy před azurově modrém pozadí. Vyhoupnu se na nohy, jako bych měla pod zadkem pružinky. Jde to samo.

Do koupelny mířím s čistou hlavou. Teče jen studená, ale kupodivu mě to neštve. Studené čůrky dokonce příjemně chladí! Asi proto, že jsem smířená. Nebo vděčná. Jsme na Koh Lantě. Pět minut od liduprázdné pláže, na ostrově, kde je celoročně léto.

Je sedm, osm nebo devět. Je to fuk. V Thajsku mám šestihodinový náskok oproti Česku, kam pracuju, takže si můžu dovolit ležérní rozjezd.

 

 

Ještě v pyžamu vyjdu na terasu. V nose mě zašimrá čerstvý vzduch. Posadím se na židli a kochám se ničím nerušenou zelení. Naslouchám šustění palem – ve vánku se elegantně ohýbají. Plíce se doširoka roztahují a zase smršťují a vítají ještě vlažný ranní vzduch.

Když mám dost, nasedám na skútr a jedu na snídani. Do supermarketu nebo restaurace, je to šumák – cenově to tu vyjde nastejno. Tradičně neznám míru. Plný žaludek mi ale tentokrát nevadí. Asi proto, že jsem se najedla bez vnějších rozptylů.

Usedám za pracovní stůl. Nic si neslibuju. Píšu, dokud mě to nesere. Od osmi do jedné, většinou. Jedu si vyčistit hlavu k moři a zůstávám, dokud mě to tam neomrzí. To ale dost dobře nejde, takže mě většinou vytrhne kručení v žaludku.

Mířím na lokální trh. Ten se na Koh Lantě koná denně a nabízí čerstvé ovoce, zeleninu, ryby, ledové nápoje, koření, sladkosti či smažené pochoutky nasladko i naslano. Pad thai? Jarní závitky? Vafle? Zmrzlinu? Masové špízy marinované v brutálně dobré směsi? „Dáme si všechno,“ paroduju Harryho a nemusím mít ani hromadu galeonů. Většinou mi na to všechno postačí v přepočtu 150 korun.

 

image

 

Vracím se zpět do bungalowu a věnuju se svým věcem, ať už blogu, fotkám nebo Diablu. Když je třeba, ještě hodinku nebo dvě pracuju. Otevřu karamelový popcorn („Dáme si všechno, pamatujete?“), pouštím film.

Je jedenáct. Usínám unavená, mysl však neskuhrá. Je příjemně uvolněná. Dobře naložená jako ta geniální sladkokyselopálivá marináda…

Nějaký rozdíl tam je, co? Takhle vypadal můj běžný den v Praze a po změně prostředí. Jo, i takováhle „pitomost“ může dodat každodennímu životu šťávu.

Neříkám, že cestování vám ukáže smysl a vyřeší problémy se zaměstnáním. I já s prací někdy bojuju. Jsem ale zastánce názoru, že dokud člověk nevyzkoušel všechno, nemůže o sobě prohlašovat, že jeho život stojí za houby, protože to tak osud chtěl.

Prostě něco udělejte. Změňte práci, odstěhujte se od rodičů, oholte si hlavu… nebo cestujte. Nicnedělání ještě nikoho nespasilo. (Nebo jsem na toho šťastlivce ještě nenarazila.)

0 comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *