ŠTĚSTÍČKU NAPROTI

„Jakmile se přestaneš bát, všechno k tobě začne přicházet samo.“

Možná si pamatujete tuhle větu z předchozího příspěvku. Její autorkou je asi pětačtyřicetiletá Kanaďanka. Single matka. Sólo cestovatelka. S tolika jiskrami v očích, jako jsem snad u nikoho v životě neviděla.

Kde se ty jiskry vzaly, říkáte si? Neměla by se spíš tato osamocená „dáma v letech“ utápět v sebelítosti?

Možná jo. Ale to by nesměla překonat jednu z největších překážek cestování a života vůbec. Totiž strach.

Pokud jsem se něco za měsíc digitálního nomádění v Thajsku naučila, tak to, že strach je to nejhorší, co se může cestovateli stát.

Nebudu si hrát na hrdinku – před půlroční cestou do Asie jsem měla bobky. Večer před odletem jsem se s horečkou choulila na posteli u rodičů. Fantazie plodila jednu černou vizi za druhou.

Viděla jsem sebe na lůžku s malárií v něčem, co vypadalo jako parodie na nemocnici.

Viděla jsem pomstychtivý nemocniční personál s alergií na cizince. I vzdušnou čáru spojující bydliště rodičů a místo, kde jsem za pár chvil měla umřít. Tu délku si neumíte představit.

 

image

 

Viděla jsem se s Adamem kdesi u hranic s Kambodžou s partou taxikářů. Vydírali nás, že pokud nezaplatíme, o přejezdu hranic si můžeme nechat zdá. Díky, nejmilejší kadeřnice.

Ale bála jsem i „drobností“ typu, jak se dostaneme odsud tam, jestli se nám bude dařit hledat ubytování nebo co si počneme při krádeži pasu.

Za svůj strach se nestydím. Doposud jsem byla nejdál v Itálii. Ve třinácti. Se třídou…

Doposud jsem neletěla. Nepoužívala mobilní aplikace. Nekupovala si letenky. Dokonce jsem nikdy nerezervovala ubytování. A nevěděla, jak používat GPS.

A hle – na cestách se začalo vyjasňovat.

Závory se začaly zvedat. Věci se daly do pohybu. Vlak se rozjel… a černý mraky nechal za sebou.

Začalo se dít něco, co se po konverzaci s Kanaďankou odhalilo v celé kráse. Něco, co jsem dřív nedokázala pojmenovat:Všechno k nám začalo přicházet samo.

Třetí den po příletu do Bangkoku se zjevil se jednašedesátiletý Carlos. Jako by měl nad hlavou svatozář. Rozmetal naše zoufalství po první procházce v Bangkoku.

Připadali jsme si ztracení a oškubaní (první skromný oběd nás vyšel na čtyři stovky). Vtom se v dormitoru objevil dobrodružný Senegalec. „Čtyři stovky? Na to se nemůžu dívat. Večer se vypravíte a všechno vám ukážu.“

A ukázal. Ukázal nám, kde koupit dračí ovoce a kde si dát pad thai za třicet kaček. Protáhl nás obchodním centrem – to abychom poznali rozdíl cen. Adama bojujícího s průjmem vzal ke stánku a koupil mu nápoj, který připomínal močku. „This will help you, Adam!“ a už mu tiskl do ruky kelímek.

 

image

 

Nebo jsme netušili, jak se z autobusového nádraží v Krabi dostaneme do hostelu. Tady na jihu totiž neproudí růžové taxíky jako v Bangkoku. Vlastně tu prakticky nepotkáte vozidlo s označením „taxi“.

Po dvanáctihodinové jízdě jsme se vypotáceli smíření, že těch pět kiláků ku dvanáct kilo na zádech budeme muset dát pěšky. Nestihli jsme se ani otočit a už u nás byla Thajka. „Heló, vér jů gouink?“

Cestovatelská karma evidentně funguje i v momentech, kdy jde do tuhého. Nevím, jestli je to náhoda (nebo Adam po mém boku), ale během týdne na Krabi jsme moc příjemných lidí nepotkali.

V deliriu únavy procházíme trhem. Adam platí za papáju, kterou koupil u nevěřícně milé paní. A ups – kouknu na nohu a stříká z ní krev.

Zavadila jsem o špejli s hrotem a vrazila si ji přímo do tepny. Prostě lůzr.

Paní mě okamžitě vzala za pult s ovocem, ránu vydezinfikovala, přelepila náplastí. A ještě se omlouvala.

Mít strach z cestování je běžné. Ale ne normální. Aspoň ne v případě, pokud si člověk nikdy nesbalil krosnu a nevyjel minimálně na čundr do Tater.

Protože zkušený cestovatel už zná ten pocit, kdy mu fouká vítr do zad.

Stačí se uvolnit. Propustit strach. A začít si možná největší dobrodružství života užívat plnými doušky.

Všechny póry se pak otevřou.

One comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *