ONA A JÁ

Je pátek podvečer. Slunce se po celodenním rozčilování uklidnilo, ztmavlo a teď už příjemně hřeje. Místní se vrací do přístavu, příjemně rozkydlí na sedadlech skútrů. Sluneční bronz se jim odráží ve tvářích. Vypadají zrelaxovaně. Panuje idyla letního večera.

Vydávám se do neznáma načerpat esenci líného pátečního odpoledne v přístavu Ao Nam Mao. Elegance, s jakou místní sesedají z vozítek, otáčejí masové špízy nebo věší prádlo na zápraží, se brzy přenese i na mě. Není kam spěchat.

Jdu po hlavní, u níž se nachází můj hostel. Opisuju pravoúhlou zatáčku, když se mi v celé své kráse odhalí nekonečná asfaltová nudle. Prostě půjdu, říkám si v duchu. Jsem si jistá, že narazím na nespočet odboček vedoucích do panenských koutů. Takových, které se místním doposud dařilo tajit před zvědavými turisty.

 

 

Po několika minutách chůze překračuju hranici stínu. Cítím úlevu. Silnice se táhne od východu na západ, a je tak v zorném poli sálajícího slunce. Nejsem sama, komu chládek přišel vhod – v řadě tu čeká asi pět dodávek, minivanů nebo taky mikro busů. Tahle vozítka jsou prakticky jedinou veřejnou dopravou obyvatel Krabi.

Vida, odbočka vlevo. Na scéně se odehrává němé představení hustých listnáčů i jehličnanů. Za nimi vykukují příbytky domorodců. Pěšina je fascinujícím způsobem rovná, jako by ji někdo nalinkoval podle pravítka. Listnaté koruny šustí v podvečerním vánku na pozdrav a slunce příjemně hřeje. Nikde ani živáčka. Ideální příležitost se tu na chvíli ztratit…

Míjím pár nízkých, primitivních domků. Zdá se, že vyrostly na lesní mýtině – mezi nimi se tu a tam napřimuje jehličnan. U některých příbytků stojí dřevěná loď – někdy na podstavci, někdy jen tak opřená o strom nebo neviditelnou zeď.

Čas jako by se na chvíli zastavil. Slunce probleskuje mezi kmeny, koruny šumí, ptáci nacvičují ukolébavku. Za kmeny se líně ohání černá kráva. Před jedním příbytkem něco stloukají dva postarší Thajci, aniž by výrazně narušovali lesní klid.

Procházím pomalu a pokud možno nepozorovaně. Panenský klid ukryté osady působí mocně, tak, že nabývám pocitu, že utíkat tady musí být zločin.

 

image

 

A možná i něco dalšího, o čem nemám tušení. Protože se najednou těsně za mnou ozve tiché praskání… 

Otočím se a stojím tváří v tvář asi pětileté Thajce. Má černé mikádo, s ofinou zvýrazňující její obrovské, hluboké, černé oči. V růžovo-žlutých bavlněných šatech připomíná princeznu.

Nevím, kolik uběhlo vteřin, když jsme tam tak stály a zíraly na sebe. Připadala jsem si trochu nepatřičně. Koukala na mě zaraženě. Jako bych jí připomněla její oblíbenou herečku. Nebo mimozemšťana. Hlavu měla trochu skloněnou, ale její temné oči visely na mých.

Nevěděla jsem, co dělat. Neuměla jsem se jí v jejím jazyce zeptat, jak se má. Ani pochválit zlatý náramek vytetovaný kolem zápěstí.

Nenapadlo mě nic než utrhnout květinu u cesty. Vzala si ji, ale její výraz se nezměnil. Ukázala jsem na květ a pak na její sandálky – měly stejnou, světle fialovou barvu. Hledat jakoukoliv známku emoce na té němé tváři ale bylo zbytečné.

 

 

Pomalu jsem se otočila a zamířila zpátky k hlavní. Šla se mnou, mlčky po mém boku. Po pár krocích slyším praskání znovu – připojuje se její mladší kamarádka. Ani ona ale nic neříká. Stydí se.

Ale co to má na obličeji? Tedy obě? Jako by si bez přehnané pečlivosti rozetřely po tvářích světlý make-up… Najednou mi to docvakne.

Thajsko je plné reklam na zesvětlující pleťové krémy. Bílá pleť symbolizuje krásu a atraktivnost.

Snad každá domácnost tu vlastní televizi, takže jsou s tímto metrem konfrontovány ženy už od narození. Holky, které ještě ani nechodí do školy, prahnou po zmíněném ideálu krásy, přestože na něj nikdy nemohou dosáhnout…

Pocity nepatřičnosti vyeskalovaly. Když jsme mlčky došly na úroveň jejich domova, zamávala jsem jim a loudavým krokem se vydala nazpět. Ještě jsem se ohlédla – slečny jako by po mém vzdálení se ožily. Začaly poskakovat a zapluly do domu. Jejich zakřiknutost byla tatam…

0 comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *