PRACOVNÍ DEN NA KRABI

O pojmu digitální nomád jste už jistě slyšeli. V posledních měsících okupuje poměrně často lifestylová média. Pro případ, že ne, ho zkusím ozřejmit.

Ačkoliv je v názvu slovo „nomád“, nemá to nic společného s poustevníkem na velbloudovi. Jde o lidi pracující online během cest, díky čemuž nevyčerpají po čtrnácti dnech svoje konto. Často tak můžou cestovat třeba několik let v kuse.

Možná jste někde zahlédli obrázky lidí, co s Macbookem leží ve stínu palmy a dělají, že je moře před nimi vůbec nezajímá. To jsou i nejsou oni.

Digitální nomádství je žůžo. Ale i sebedisciplína.

Vzdáleně pracuju přesně měsíc, zatím z Thajska. Protože se mi to ale daří, zkusím vám vykreslit, jak vypadá takové pracovní pondělí na Krabi.

Tedy jak MŮŽE vypadat.

A ještě než to udělám, uvařte si čaj nebo kafe. A popřemýšlejte, čím byste se mohli v příštích měsících živit. Myslím přes počítač.

Jednou z nejlepších věcí na Thajsku z pohledu českého zaměstnance je časový posun. Když si vstanete v osm, v Česku jsou pořád dvě ráno. Zvládnete-li práci za šest hodin, skončíte ve dvě, zatímco váš klient nebo zaměstnavatel teprve usedá na kancelářskou židli.

Nebo si taky můžete vstát v šest ráno, pracovat do desíti a pak ještě dvě hodinky večer. Na Krabi jasná volba. Vždyť kdo by se chtěl trousit na pláž v době největšího návalu?

 

 

Při cestě do centra se ale ozve. Ta tupá bolest hlavy, když musíte napínat mozek už při rozbřesku.

Nemáte chuť se s nikým bavit, jen rozmlouvat se svojí duší, aby se konečně uvolnila a vstřebávala tu překrásnou krajinu, hřejivé dopolední paprsky i omračující vůně. Kdyby to šlo, nejradši byste svůj mozek propleskli.

Pak to ale přijde.

Škrt ve scénáři.

Protože jakmile jednou nacpete svůj život do batohu, všechny plány přestanou mít váhu.

V minivanu se s vámi dá do řeči zhruba padesátiletá Kanaďanka. Takový ten typ, kterému svítí oči a dychtí po životní inspiraci.

Vypráví vám, jak si omylem koupila plavbu lodí do Laosu a byl to jeden z jejích nejkrásnějších zážitků dosud. Jak se musela rozvést, aby zažila tyhle nejšťastnější měsíce života. Jak svoje děti jednoho dne vykopne z domu a nechá je se tím vším protlouct na vlastní pěst.

A že když se rozhodla přestat bát, všechno k ní najednou začalo přicházet samo. Pozoruhodná myšlenka, o které se rozepíšu příště.

Přestoupíte na lodní expres a vyrážíte na širé moře. Ten pocit je k nezaplacení.

Sedíte na přídi lodi a hltáte nekonečno před vámi. Přitom jen těsně míjíte útesy, co vyrůstaj z moře. Zavřete oči… Vítr obrušuje vaši tvář. Cítíte, jak s ním postupně splýváte…

Otevřete oči… A vidíte to, čeho jste se obávali.

Lidi. Všude. Na nejkrásnější pláži, kterou omývá průzračné tyrkysové moře.

 

image

 

Na vysvětlenou – nemyslím si, že jsem někdo víc. Dokonce zastávám teorii, že jsme všichni kapkami v moři. Chápete, metaforicky.

To jen střet iluzí o vzdálenější pláži, co se ještě jmenuje tak idylicky: Phra Nang Cave Beach.

Nakonec je to ale jen o vaší hlavě.

Můžete prskat a nesnášet všechny turisty světa. Zatěžkávat mysl podrážděním z obézních rodinek, co se navzájem mažou tlustou vrstvou opalovacího krému a cpou do sebe sendviče z alobalu.

Nebo zůstat vděční a uvědomit si holou skutečnost: zažíváte nejšílenější dobrodružství života, nejdelší líbánky ever. Máte skvělého šéfa, co vám odsouhlasil kancelář s výhledem na moře.

Taky jste v Thajsku. V zemi, kde je o třicet stupňů víc než doma.

 

image

 

Ještě se můžete zvednout a dát se na průzkum terénu. V tomhle cípu Krabi se nachází třeba Diamantová jeskyně (Phra Nang Cave). Nebo vyhlídka, ze které můžete sešplhat do laguny.

Ani o jedné z atrakcí jsme předem nevěděli a ukazatel k laguně jsme spatřili cestou na záchod.  Šipka mířila nahoru na skálu. „Hm, laguna, to zní tak exoticky, rajsky,“ uvažovali jsme stupidně jako turisti. A netrvalo nám více než pár vteřin, abychom se rozhodli zažít „trochu dobrodružství“…

Na rovinu – nejsem typ člověka, co si každý víkend sbalí horolezeckou výbavu a jde na to. Dokonce ani ten typ člověka, co to někdy zkoušel. A už vůbec neriskuju.

Vlastně nenávidím všechny „v pohodě lidi“, co se vrhaj do nebezpečných věcí jen proto, aby pak mohli o svých hrdinstvích vyprávět u piva.

Tohle ale vypadalo jako turistická stezka. Jasně, s lanem, které chtě nechtě musel člověk použít. Nahoru a dolů se ale trousilo celkem dost lidí. I těch, co evidentně sportu neholdují.

Z představy o kopečku, z něhož si turisti udělaj pár hezkých fotek a zase z něj slezou dolů, se vyklubalo půlhodinové vertikální šplhání. A pak sešup dolů.

Pochopitelně. Laguny nebývají na kopci, že.

Skalní výstupky oťapkané bahnem klouzaly a v některých pasážích jsem děkovala matce přírodě za svoje dlouhé nohy. A vůbec jsem děkovala.

Laguna byla krásná, klidná, čistá. Snad se v ní dalo i koupat.

Ale vědět dopředu, co mě čeká, asi bych do toho nešla. Aspoň ne bez jištění. A ne v šatech po kotníky, s žabkami na nohou a foťákem kolem krku.

Před příjezdem do Krabi Town jsem ještě viděla opici, jak krade věci z kabelky…

… stála na zádi minivanu (jako popelář) s Kanaďankou, co si shodou okolností vzala stejný bus…

 

                             

(like a boss)

 

… a viděla boží západ slunce.

Co jste zažili při pondělku vy?

Nuda?

Tak mrkněte na papír s online alternativami k vašemu zaměstnání. Ty, co jste dávali dohromady nad kafem. A pusťte se do jejich realizace.

Jo, a kupte si letenku.

One comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *