JEDEN DEN V BANGKOKU

Jsem hodně vztahově založená. Nemyslím jen partnersky – i s rodinou mě spojuje silné pouto. Moc bych si přála, aby rodiče i sourozenci mohli vidět tu ásijskou nádheru. Rochnit se v oslepujícím třpytu bangkockých chrámů. Nebo se zakousnout se do smaženého kraba, kterého viděli jen v televizi.

Proto mě baví poznávat město s Adamem. Můžu okamžitě sdílet svoje okouzlení i nadšení. A nemusím mu zpětně popisovat atmosféru místa – mně to vyčerpává a jemu to stejně nic neřekne.

Ale brouzdat městem sedmkrát větším než Praha? To je totálně jiný zážitek.

Adam si chtěl dát dneska volnější den a já zase toužila pořádně prozkoumat Chinatown, který mě instantně okouzlil.

Za pět hodin se toho stalo tolik, kolik bych zažila v Praze za týden.

Nejprve mě Thajka řítící se na skútru málem zajela, aby mi řekla „bjutifil!“.

S tímhle se to má v Bangkoku podobně jako v Itálii – místní se nebojí vám zalichotit. Zvlášť pokud jste žena a máte skoro průsvitnou pleť.

Tohle město je totiž posedlé vybělovacími krémy na obličej. Křičí to na vás odevšad z billboardů a v obchodě je prakticky nemožné koupit si pleťovou kosmetiku bez tohoto efektu. Šílenost.

Přežila jsem, takže jsem zvesela pokračovala do studia, kde vyvolávají foto filmy (cvakám na Prakticu MTL 5B). Pokud si představujete něco jako Foto Škoda, tak uberte.

 

 

Patani Studio leží v jedné z naklonovaných slepých uliček Chinatownu a je to regulérní garáž. Na mém prvním filmu ale odvedlo skvělou práci, to zase jo. Místní hipstr mě navíc pozval na výstavu a na pozadí mu hrálo něco velice podobného Jamesovi Blakeovi. Nemůžu si stěžovat.

Zamířila jsem k buddhistickému chrámu Wat Saket neboli Zlaté hoře. Toulat se tři kilometry čínskou čtvrtí přineslo autentičtější poznání života místních než všechny party tepny jako Khaosan Road dohromady.

Dav ulice mě vytlačil do nádvoří malého watu, chrámu. Takové vytlačení v Chinatownu působí, jako když po třech hodinách vypne soused křovinořez.

Jak tučňák ťapkáte s davem na dvoumetrovém chodníku, který lemují z obou stran stánky. Nasloucháte překřikujícím se klaksonům čtyřproudé ulice i pracím na stavbě. Nemůžete se zastavit ani otočit, prostě jít a doufat v křižovatku.

Nebo bránu do jednoho takového chrámu, oázy klidu. Zdržíte se v něm, dokud mozek nevychladne. A pokračujete.

Pokračujete a fascinovaně sledujete proměňující se prostředí. Z nejrušnější Yaowarat Road plné stánků s kořením, čínskými artefakty (i cetkami) a zlatnictvími zabočíte do ulice plné vercajku pro kutily. Vtom se prostředí změní… a míjíte jeden stánek se sexuálními hračkami za druhým.

 

 

Pokud se takové ulici chcete vyhnout, zvedněte hlavu od GPSky. Stoly přeplněné dlouhými vibrátory nepřehlédnete.

GPSka má ale i tu výhodu, že vám vyhodí nejkratší možnou cestu. Nehledí na terén ani nevybere směr, který by schválila vaše matka.

Díky tomu jsem byla svědkem čínského „divadelního představení“. Tři ženy v tradičních čínských kostýmech a s make-upem zvýrazňujícím mimiku zpívaly a pohupovaly se na místě, které připomínalo opuštěnou tržnici. Doprovázel je při tom na guzheng někdo z místních. Přihlíželo jim asi pět lidí, včetně mě. Kdo ví, kde se ty pompézně oděné ženy na ulici vzaly.

Cestou k hlavní mě zastavila místní žena – prý jestli jsem v pohodě. Zřejmě jsem vypadala jako Kevin v New Yorku. Cizinci sem asi jen tak nepáchnou.

 

 

Chrámy jsou opravdovou chloubou thajského dědictví. Když jsem poprvé uviděla ty třpytivé plochy a oslepující zlaté sochy, bylo to jako bych zírala na obří diamanty. Člověk by se v barevných mozaikách mohl utápět dlouhé hodiny.

Bohužel i skvosty jako Královský palác nebo Chrám úsvitu se začínají krčit před nájezdy turistů a po pár hodinách zdržování se na těchto místech cvaká v uších.

Naštěstí to ale není případ Wat Saket. Leží jen nedaleko Královského paláce a pro jeho epický výhled si těch 300 schodů vyšlapat stojí. Seshora je krásně vidět Bangkok v celé šíři. Vypadá trochu jako patchwork – sešitý ze slumů, honosných chrámů, zelených ploch i mrakodrapů.

Že je díky tomu neskutečně fotogenický, asi nemusím zmiňovat. A místní, jejichž život se soustřeďuje na ulicích, jakbysmet.

Jako bílá a vysoká jste zase atrakcí vy pro ně. S fotoaparátem v ruce je ale prakticky nevidíte. Když se vám tedy poštěstí narazit rovnou na tlupu paparazzi v jedné ze zapadlých uliček, tušíte, že další z kouzelných momentů všedního Bangkoku stojí přímo proti vám.

 

 

Nedalo mi to a přistoupila jsem blíž zjistit, co se tam děje. Zhruba osm fotografů se špičkovým digitálním zařízením cvakalo týpka, jak si zakrýval obličej prsty, které měl obtěžkané masivními prsteny.

Rychle jsem vybalila svou Praktiku – chtěla jsem mít ten vzácný moment zachycený. Houf se ale v hledáčku začal rozestupovat… aby mi umožnil perfektní výhled!

Bohužel jsem nezjistila, co to bylo za chlápka. Ale aspoň můžu machrovat na koncertní fotografy, kteří o nejlepší místo musí bojovat, ha!

Na cestě k přístavu, odkud jsem trajektem frčela „dom“, se scéna proměnila znovu. Po uličkách Chinatownu, co nikdy nespí, se otevřela ulice plná obchodů s velkým Buddhou. Zvláštní vidět jeho nesčetné kopie na prodej – a přihlížet nástřiku zlaté barvy na jednoho z nich. Zvlášť když se na obzoru tyčí neposvátnější královský komplex s nejvzácnější soškou Buddhy.

Ale to je jen kocovina z všudypřítomných tržišť, symbolů konzumu. Podobizny uctívaného boha jistě slouží morálně nejvyšším účelům.

Nic z toho bych zřejmě nezažila, kdybych měla společnost. Mohla jsem kličkovat mezi chatrčemi, aniž by se o mě někdo strachoval. Všímat si detailů i rozdílů městských částí. Opětovat úsměvy či pozdravy místních a třeba s nimi i prohodit pár slov.

Zkuste to taky někdy. Myslím bloudit. Nemusí to být v cizím městě, ale tam, kde bydlíte. Rychle poznáte, že zdroj se ještě nevyčerpal.

0 comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *