SDÍLENÉ POKOJE JSOU SKVĚLÁ VĚC, ALE…

Dormitory jsou skvělá věc. Zvlášť když jste digitální nomád. (Ten nomád, co opravdu potřebuje na cestách pracovat, aby přežil. Ne ten, co se fotí pod palmou s Macem a slyší na sousloví „pasivní zisk“.)

Bangkok je naše první zastávka v Asii vůbec. Díky zpětné vazbě zkušených cestovatelů ale vím, že současné ubytování je dokonalým středem mezi cenou a výkonem.

Náš hostel se nachází deset minut pěšky od nadzemky BTS a jen tři stanice tím samým dopravním prostředkem od metra (MRT). Za pět minut jsme navíc u řeky a když přejdeme most, lodní rychlík (Chao Phraya Express) nás hodí zhruba za dvacet minut ke Královskému paláci. Poloha eňo ňuno.

Hostel je vybavený nábytkem z Ikey, jednoduše, ale moderně, západoevropsky. Teče tu teplá voda, teče tu čistá kohoutková voda (přes vodní filtr), k dispozici je tu zdarma káva, čínské polévky a tu a tam i nějaké lokální ovoce. Wi-fi included.

Za třicet bahtů (asi dvacku) si můžeme vyprat v pračce. O čistotu je jinak postaráno díky pracovité „paní Kim“, která jednou týdně mění povlečení, denně vytírá, doplňuje lahve s vodou z lednice, umývá záchod, stará se o správnou teplotu v pokoji, doplňuje dávkovače mýdla ve sprše… prostě paní domu.

V porovnání s předchozím bydlením v Praze je to tu, no, možná hezčí (bydleli jsme ve sklepě). A srovnatelně drahé. Za jednu noc ve sdíleném pokoji pro šest zaplatí zájemce kolem v přepočtu 140 korun.

A tak není divu, že zvonek vchodových dveří dělá neustále bim bam.

 

 

Dormitory jsou skvělá věc.

Ale jen do té doby, než vyfasujete „kohouta“ na pokoj. (Slovo„kohout“ v tomto (kon)textu rozumějte jako vkusný ekvivalent hrubé nadávky začínající na stejné písmeno.)

I to soukromí si s manželem ve sdíleném pokoji najdete, když chcete. Ale „kohouta“… prosím ne.

Takového spolubydlícího jsem se před bookováním obávala. To víte, jednomu bude z klimatizace děsivá zima, druhému po celodenním túrování v pětatřiceti stupních hic. Jeden bude smrdět, druhý na sebe vylije kolínskou. Jeden bude chrápat… a druhý nadávat.

Tady šlo o ručník. Jeden, upravený, ale velice zdvořilý jedinec, si přivezl bílý ručník a přehodil si ho přes čelo palandy. Druhý, upravený, ovšem s hřebínkem na hlavě, se do něj utřel, poněvadž si myslel, že je v ceně.

Jenže „kohout“ je příliš nedůtklivý na to, aby hrál v obraně. A tak na zdvořilé „ty sis půjčil, můj ručník, je to tak?“ vystartoval. Nešetřil ani sprostými anglicismy na pé, které umí velice obratně vyslovovat v rozhlasovém éteru náš pan prezident.

 

 

                                      

 

A tak jednou z věcí, kterou jsem se po týdnu digitálního nomádění naučila, je trpělivost. Trpělivost při seznamování. Nebratříčkovat se s kýmkoliv, kdo mě osloví a zajímá se, kdo jsem a co tu dělám. Potlačit zárodečné nadšení z přátelství s inspirativními cizinci.

Ale po krůčkách se přibližovat.

Oťukávat.

0 comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *